Hrob českého režiséra Alfréda Radoka na předměstí Göteborgu zdobí reliéf stromu vyvráceného z kořenů od sochaře Ivana Theimera. Sotva může být výmluvnější symbol Radokova dramatického života. Patřil k nejvýraznějším poválečným umělcům a zásadně se podílel na hvězdných hodinách českého divadla 60. let minulého století. Za to jej totalitní režim cíleně a systematicky ni- čil, až jej přiměl opustit domov a odejít do exilu ve švédském Göteborgu.
Komunisté ho poslali do uranových dolů. Brankář mistrů světa Modrý zemřel v 47 letech |
Alfréd Radok celý svůj život musel za- čínat znovu. Narozen na počátku první světové války roku 1914 zažil už jako mladý muž rasovou perzekuci. Po uzavření českých divadel byl v roce 1944 internován v koncentračním táboře Klettendorfu. Kdoví, zda by bez této drastické osobní zkušenosti vznikl jeho nádherný, hluboce lidský a jímavý film Daleká cesta (1949). Sugestivní drama o židovské rodině a jejím pobytu v terezínském ghettu komunisty dráždilo, a i když film byl prodán do zahraničí a slavil tam úspěch, neměl ani praž- skou premiéru a byl doma stažen z distribuce. Takové paradoxy Radoka doprovázely celý život, až jej zahubily.
Po osvobození začal pracovat v Divadle 5. května. Už zde nadchl poetikou, která navazovala na E. F. Buriana. Vypjatou divadelností a múzičností, schopností vyjadřovat se obrazivě. Také se tu seznámil s Josefem Svobodou a plodem jejich spolupráce byla skvělá inscenace Hoffmannových poví- dek. Po neshodách s vedením se s divadlem, které zakládal, nakonec rozešel. V době socialistického realismu měl Radok stálé potíže. Krátké působení v Ná- rodním divadle skončilo aférou s inscenací Chodské nevěsty, kdy ho režisér Honzl označil za nepřítele socialismu. Byl odsunut do Divadla státního filmu a Vesnického divadla, ale i tam vyční- val. Nastudoval tehdy například Šamberkovu frašku Jedenácté přikázání. Secesi miloval a uměl s ní báječně zacházet, což se projevilo i v kouzelném filmu Dědeček automobil. Do ND se mohl vrátit až v roce 1954 a postupně zde vytvořil vynikající inscenace, například Osbornova Komika s Ladislavem Peškem v titulní roli.
Podivný pád z okna Jiřího Plachého. Odstranila herce z Císařova pekaře StB? |
Další absurdní kapitolou jeho života byla Laterna magika. Zdeněk Hedbávný v Radokově monografii píše, že není jasné, zda byla jeho největším úspěchem, nebo neštěstím. V každém případě bylo její uvedení na Expo 58 v Bruselu ohromující a Radok byl jako její tvůrce oslavován. V roce 1960 pak pro Laternu scénicky nastudoval Otvírání studánek Bohuslava Martinů. Poetické vyznání rodné zemi i pocta životu jako koloběhu zrození a smrti popudily režim a soudruzi se postarali o zákaz díla a vyhazov. Další v řadě. A tak po odchodu z Laterny začínal znovu, ještě ne naposledy, to bude až v Göteborgu.
V letech 1960–65 z podnětu Oty Ornesta působil v Městských divadlech pražských a nastudoval tu jedinečné inscenace, především Rollandovu Hru o lásce a smrti s dodnes nepřekonanou koncepcí i výkony. V Československu naposledy nastudoval Saundersovu Vůni květin v Národním divadle, na plánovaného Fausta už nedošlo, přijely tanky...
A epilog? V roce 1991 udělil Václav Havel Radokovi Řád TGM in memoriam. Převzal ho jeho syn David, který tehdy „doma“ poprvé režíroval operu Don Giovanni.
Táta neměl ochranný krunýřRežisér Alfréd Radok zemřel v roce 1976 ve Vídni na infarkt. Kousek od domova, kde nesměl režírovat Havlovu Vernisáž a Audienci. Jeho syn David Radok se do Česka po roce 1990 vrátil již jako renomovaný operní režisér a brzy předvedl, že jablko nepadlo daleko od stromu. Otec i matka v podstatě nikdy nemohli souvisle svobodně pracovat. Ovlivnilo to vaše dětství? Nikdy mě nezatahovali do problémů, v nichž se potáceli. Jako kluk jsem jen mohl pozorovat, jak byl táta zničený, vyčerpaný. To jsou věci, kterých si dítě všimne, ale informace jsem neměl. Talentovaní čeští režiséři za minulého režimu mívali dramatické osudy a také umírali předčasně. Jsou ohroženým druhem? Povoláním režiséra je také přesně rozpoznat jednání lidí. Čili citlivost je pro režírování důležitá, ale ta s sebou nese větší zranitelnost. Režisér je tak trochu seizmograf stavu společnosti a táta dostával rány odjakživa. Za války většina jeho příbuzných skončila v koncentráku a za pár let začaly další perzekuce. Vyhazovy od filmu, z divadla, z Laterny magiky. Táta dostal v 46 letech první infarkt. Nedá se říct, že ho někdo zabil, ale zdravotně se to na něm podepsalo. Vysvětlili vám rodiče, proč musíte odejít z domova? Už si nepamatuju, co nám řekli, prostě jsme se sbalili a odjeli. Hned týden po okupaci. Táta věděl, že by už nesnesl další vyhazovy a další vesnické divadlo. Hlavně to ale udělal kvůli nám dětem, kvůli mé sestře Barbaře a mně, abychom mohli žít v zemi, která respektuje lidská práva. Nikdy jsem neslyšel, že by si táta stěžoval, všechno si držel v sobě. Pořád mně některé věci docházejí zpětně. Co například? Teď, když čtu jeho dopisy, všechno se to přede mnou otvírá. Psal si také deníček, tedy vlastně pro mě a pro sestru. Byly to poznámky nejenom o tom, jak viděl tehdejší události, ale také o lidech, se kterými se stýkal. Táta vždy těžce nesl, když se v někom, koho měl rád, zklamal. A že takových lidí bylo dost. Co otci v exilu nejvíc chybělo? Možnost pracovat na úrovni. Ve Švédsku to nešlo. Začátek 70. let byl ve znamení nástupu levice, a to nejenom ve Švédsku. Byl to takový pseudolidový systém, kde uvaděčky rozhodovaly o dramaturgii. V Göteborgu, v divadle, kde táta pracoval, byla nasazena politická buňka, která svrhla minulé vedení a vyloženě programově začala dělat divadlo pro pracující, čímž vyhnali normální divá- ky, ale pracující tam pochopitelně nechodili, v hledišti sedělo patnáct lidí. Proč šel právě do Švédska? Už před rokem 1968 dostal nabídku, aby něco v Göteborgu režíroval. Do Prahy přijel sympatický ředitel Folkteater, viděl Hru o lásce a smrti a nadchl se. Bylo to malé městské divadlo, které slibovalo příjemné podmínky. Takže táta tam měl slíbenou práci a pak Švédsko bylo považováno za velice rozvinutou demokracii, aspoň našima očima. Pracoval i jinde v západní Evropě. To mu nepomáhalo? Byl nemocný a nebylo pro něj jednoduché odjet, třeba když byl v Mnichově, nemohl dýchat. Pracovat v cizím prostředí je složité i pro zdravého, ani mě nijak nebaví kamsi odjet, bydlet v hotelu a zkoušet osm hodin denně. Začínat pořád znova jde jen do určitého věku, a také pokud má člověk energii a sílu. Táta už tu sílu nikdy neměl. Myslíte, že vyštvat ty, kteří jsou schopní, a pak jim postavit pomník, je česká specialita? V každé diktatuře se k veslu dostávají bezcharakterní a zlí lidé a snaží se odrovnat ty slušné a citlivé. To byl problém mého otce. Výborně ho charakterizoval Václav Havel, který napsal: Radok se nedokázal přizpůsobovat, byl svůj a neuměl být jiným. Jeho pokusy sebe sama a svou práci obhájit různými zákulisními taktickými manévry byly spíš dojemné než úspěšné, proto měl pořád potíže. Vždycky se někde vynořil, něco skvělého udělal a pak zase záhadně zmizel, nebo spíš byl odněkud vypuzen, aby se po čase jako brouk potápník vynořil zase jinde a zase něco stejně výborného udělal. To je přesné, táta neměl schopnost obrany, krunýř, který by ho chránil před světem. Měl tuto křehkost v genech? Těžko říct, člověk takový krunýř buď má, nebo nemá, to si nejde vybudovat. Je možné zachránit se v krizových situacích tím, že si otupíte vnímání, ale když člověk pracuje jako režisér, je to nemožné, musíte citlivě vnímat, jak se kdo chová, a to ani nemusíte zkou- šet. Nejde obestavit se něčím, co vám bude filtrovat amorální jednání, pak totiž nedokážete vyprávět příběhy o lidech. Já mám jednu velkou výhodu; když mě něco trápí a mrzí, tak se můžu otočit a jít jinam. Mám svobodu, kterou táta v životě neměl. |
