Sobota 20. dubna 2024, svátek má Marcela
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Skvělý horolezec Milan Kriššák zahynul po ‚zbytečné‘ záchranné akci

Lidé

  6:30
Vysokými Tatrami se rozlehla ohromná rána. Z oblasti Mlynické doliny se valil hustý černý dým. Psal se 25. červen 1979 a Československo právě prožilo nejhorší tragédii v dějinách horské služby. Po pádu vrtulníku zemřelo sedm lidí, mezi nimi i skvělý horolezec a československý trenér Milan Kriššák.

Milan Kriššák. foto: Reprofoto

Kriššáka sport bavil odjakživa, hrál hokej za dorostence Popradu, věnoval se i extrémnímu lyžování. Ze všeho nejvíc ale miloval hory, pod kterými přišel v roce 1944 na svět. Stal se horským vůdcem a dobrovolným členem horské služby. Nespočetné množství výstupů a prvovýstupů v Tatrách ho posunulo do Alp.

POHNUTÉ OSUDY: Horolezec Jaroš se nevzdal ani po amputaci prstů a zdolal Korunu Himaláje

Tam si připsal řadu cenných úspěchů a už ve věku 23 let byl zařazen do československého reprezentačního družstva. A také od roku 1974 působil v horské službě jako profesionální záchranář.

V té době už měl za sebou mnoho himálajských expedic. Do těchto velehor začali Čechoslováci pronikat jen několik let předtím. Zúčastnil se výstupů na Nanga Parbat (1969, 1971) a Makalu (1973).

Poslední jmenovaná pátá nejvyšší hora světa se zapsala do Kriššákova života radostně i tragicky. V roce 1973 byl u toho, když po pádu ve výšce 7900 metrů zemřel Čech Jan Kounický.

POHNUTÉ OSUDY: Jakub Halík byl krok od zázraku. Hasič po zákroku žil půl roku bez srdce

O tři roky později po boku Karla Schuberta (ten se tím stal prvním Čechem na osmitisícovce) zdolal vrchol Makalu ve výšce 8463 metrů. Při sestupu ale mohutná a majestátní hora ukázala svoji sílu.

Schubert se vydal dolů sám zónou smrti (tak se nazývá výška nad 8000 metrů). Nikdo ho už potom nikdy nespatřil. Člen vrcholového družstva Kriššák ani ostatní neměli na to, jít ho hledat. „Vydali jsme opravdu všechny svoje síly,“ vyprávěl později Kriššák. „Snad jen vůle žít a vrátit se zpět k lidem v nás vyburcovala poslední špetku energie, kterou jsme potřebovali na sestup.“

Na lezení ale nezanevřel. Dál cestoval po světě a vydával se směrem k vrcholům. I proto ho v roce 1977 jmenovali trenérem reprezentace. „Byl velká autorita, patřil k absolutní špičce v Československu, Tatranec doslova a do písmene. Velmi respektovaný mladšími kluky, kteří byli se mnou v reprezentačním mančaftu,“ vyprávěl pro LN slavný český horolezec Josef Rakoncaj.

POHNUTÉ OSUDY: Jaroslav Jiřík byl prvním Čechem v NHL. Zahynul v hořících troskách svého letadla

Na začátku roku 1979 zamířil Kriššák opět do Himálaje, expedice si jako cíl vybrala Jannu (7700). Výpravě se ale na vrchol vystoupit nepodařilo, kvůli špatnému počasí skončil poslední pokus ve výšce 7450 metrů. V pátek 22. června 1979 dorazil Kriššák a spol. domů.

„I když jsme byli na Milanovy časté horolezecké cesty zvyklí, na jeho návrat jsme se samozřejmě velmi těšili. Synovi Michalovi byly necelé dva roky, dcera Eva se narodila dva a půl měsíce před jeho příjezdem a Milan se na ni těšil, vždyť ji nikdy neviděl,“ líčila manželka Františka Kriššáková na serveru Sme.sk.

Jannu ho vyčerpala

„Jannu byla velmi těžká expedice, jedna z nejtěžších, kterých se zúčastnil. Vrátil se hodně unavený a říkal mi, že si teď musí dát nějaký čas pokoj. A také že kvůli rodině asi brzy se špičkovým lezením skončí,“ dodala Kriššáková.

V pondělí ráno 25. června, tři dny po návratu, se vydal za kamarády na ústředí horské služby ve Starém Smokovci spolu s Ladislavem Janigou, dalším členem neúspěšné výpravy. Chtěli si s ostatními popovídat a pak se vydat zpět domů. Když ale odpoledne přišla zpráva, že se v oblasti Capieho plesa zranila východoněmecká turistka, neváhali a přidali se k záchranné akci.

POHNUTÉ OSUDY: Nevinný s cejchem devianta. Příběh plachého Jana Šafránka skrývá příliš absurdit

Potíže turistky s nohou hlásil její společník, který ji nechal na místě, a zamířil do hotelu FIS telefonicky vyhledat pomoc. „Někdy po půl třetí odpoledne nás horská služba požádala, zda bychom nevzlétli pro turistku k Capiemu plesu. Tím to všechno začalo,“ popisoval v dokumentu České televize Osudové okamžiky druhý pilot Stanislav Nič.

Vrtulník Mi-8 i tříčlenná posádka byla z Prahy z federální letky ministerstva vnitra, v rámci výpomoci byli na léto k dispozici horské službě na letišti v Popradu. Velký a těžký stroj, normálně používaný k přepravě vojáků a nákladu, se vydal do Smokovce, kde nasedla šestice záchranářů vedených velitelem Kriššákem.

Stroj pak pokračoval přes Štrbské pleso do Mlynické doliny. Piloti po celou dobu komunikovali s řídící věží, ale v 15:35 vysílačka umlkla.

POHNUTÉ OSUDY: Zapomenutý hrdina. Vilém Goppold z Lobsdorfu, první Čech s olympijskou medailí

„Během letu jsme se připravovali k zásahu a pilot se pak snažil obletět sedlo, kde měla být ona turistka,“ popisoval Janiga. Jenže po zraněné ženě nebylo ani stopy. Po krátkém hledání se rozhodl major Vladimír Bačák přistát a vysadit několik záchranářů, aby pátrali na zemi. „Jenže vrtulník na to najednou neměl. Kapitán dělal, co mohl, ale stroj nereagoval a my padali dolů,“ líčil Nič.

Závanem silného větru stržený vrtulník dopadl na jednu z teras u Capieho plesa, trup se po nárazu roztrhl. Ale smrtícímu tanci nebyl konec. Neovladatelný stroj přepadl přes okraj terasy a letěl poté ještě dalších sto metrů dolů. Dílo zkázy dokonal výbuch nádrží s palivem.

Popáleniny, přeražená lopatka, vytržená klíční kost. Jinak nic

„Zaslechli jsme obrovskou ránu a z Mlynické doliny se začal valit černý dým. Věděli jsme, že je zle, tak jsme se s vysílačkou rozběhli k onomu místu. Tam se nám naskytl nepěkný pohled. Vrtulník v plamenech a křik lidí okolo,“ vyprávěl Ladislav Gardošík, tehdejší strojník lanovky na Štrbském plese, nyní záchranář horské služby.

„Při pádu byl na palubě klid. Ještě jsme se dokonce stačili vzájemně rozloučit. Já jsem pak z vrtulníku vypadl a omdlel. Když jsem se probral, uhasil jsem na sobě oheň a čekal na pomoc,“ povídal druhý pilot Nič. Byl jedním ze tří lidí, co pád přežili.

„Měl jsem popáleniny na 44 procentech těla, přeraženou lopatku, vytrženou klíční kost a díru do hlavy. Jinak nic,“ vyprávěl Nič později s ledovým klidem. Ještě hůře na tom byl Janiga. Měl těžké popáleniny na většině těla, vážný úraz mozku, zlomeniny končetin i žeber. Lékaři dlouho bojovali o jeho život, strávil několik týdnů v bezvědomí.

Milan Kriššák.

Nejlépe z nehody vyvázl Kriššák. V porovnání s ostatními zraněními měl „jen“ poraněnou pánev a zlomenou nohu. I přes to organizoval první pomoc pro ostatní. Čtyřem dalším slovenským členům horské služby ani českému prvnímu pilotovi a mechanikovi už nikdo pomoci nemohl. Co nezvládl náraz, dokonal oheň.

Tři přeživší transportovali do nemocnice v Popradu, těžce zraněné Niče a Janigu později na specializované oddělení do Košic. Kriššák zůstal při vědomí, jeho převoz nebyl nutný, neměl téměř ani žádné popáleniny. V Popradu ho navštívila rodina i další kamarádi, jeho léčba se zdála na dobré cestě.

POHNUTÉ OSUDY: František Filip podal nohu prezidentovi USA

Jenže osud si s Kriššákem zahrál krutou hru. Necelý týden po nehodě, 2. července 1979, zemřel pětatřicetiletý skvělý lezec na plicní embolii. Pod horami se narodil, hory miloval a hory mu i vzaly život.

„Byla to pro mě těžká rána, ale když člověk vykonává povolání záchranáře, musí rodina počítat s tím nejhorším,“ pravila Kriššáková. Moc dobře ví, o čem mluví. Syn Michal jde nyní ve stopách svého otce a také on s vrtulníkem vzlétá jako záchranář tatranské horské služby...

Znovu záchranář i pilot

Stejnou uniformu obléká dál i Janiga, přestože mu stejně jako Ničovi lékaři doporučovali invalidní důchod. Oba odmítli a tvrdě bojovali, aby se navrátili do normálního života. A oběma se to povedlo. Nič nyní pravidelně usedá za knipl velkých dopravních letadel.

„Když se teď vracím na místo katastrofy a vidím, v jaké hloubce se nacházejí zbytky trosek helikoptéry, tak žasnu, jak je vůbec možné, že jsme po takovém pádu dva zůstali naživu,“ kroutil Janiga hlavou.

POHNUTÉ OSUDY: Fotbalový talent Rudolfa Kučery nestihl promluvit naplno, sejmul ho Polák

Oficiální závěry vyšetřování pádu vrtulníku zněly, že bylo ke vzletu nevhodné počasí, protože panoval silný vítr. Jenže skutečností bylo, že za podobných podmínek horská služba běžně létala. Na nehodě se velkou měrou také podepsalo to, že ruský Mi-8 byl pro záchrannou činnost naprosto nevhodný nejen svými velkými rozměry, ale i malým výkonem.

Ironií osudu je, že tragédie byla z jistého ohledu zbytečná. Východoněmecká turistka totiž zpanikařila a žádala pomoc kvůli lehkému výronu v kotníku. O závažnosti jejího zranění svědčí to, že z Mlynické doliny odešla do hotelu sama ještě před příletem vrtulníku. Záchranáři tak neměli šanci ji najít...