Pohublý muž s velkýma očima jako by celý život bojoval s cejchem, který mu vpálila hned první a skvělá filmová role Adama, kterou vytvořil už v necelých dvanácti letech v Kachyňově přepisu Marshallovy knihy Už zase skáču přes kaluže (1970), v němž scenárista a spisovatel Jan Procházka, jenž už nesměl být uveden v titulcích, skvěle převedl příběh obrnou ochrnutého australského hocha do moravského městečka na přelomu století.
Český film zná nejeden případ, kdy náhodně objevený „barrandovský Mozart“ zmizel a už nikdy nic nenatočil. Vladimír Dlouhý měl talent a štěstí, že nebyl využíván a zneužíván jako třeba Tomáš Holý. V dospívání si pak zahrál německého hocha Tonyho v Jirešově Ostrově stříbrných volavek (1976), Petra Majera v televizním seriálu Arabela (1980) nebo mlynářova synka v Bočanově pohádce S čerty nejsou žerty (1984) a mladého žokeje v televizním cyklu Dobrá voda (1982).
Tyran s dětskou tvářičkou
Původně chtěl být stavebním inženýrem jako otec, neúspěšně se hlásil na průmyslovku a šel se učit zedníkem. Nakonec vystudoval pražskou konzervatoř a v roce 1980 nastoupil do Divadla Na zábradlí.
Vladimír Dlouhý ve hře Revizor.
Málokdo může zapomenout na chvíli, kdy se z kukly roztomilého chlapce vylíhl pestrobarevný dospělý motýl čili rychle zrající herec schopný mimořádných psychologických kreací. V roce 1988 kamarády přezdívaný Mirek oslnil v hlavní roli jako Caligula v Rajmontově skvělé inscenaci Camusovy hry coby, jak jsem tehdy někam napsal, „tyran s dětskou tvářičkou“.
Stejně tak mezi jeho životní postavy patřilo účinkování v inscenacích Macbeth, Tatarská pouť, Astrolog a Largo Desolato. Asi jsem nebyl sám, koho zklamalo, když odešel po listopadu 1989 do Divadla Bez zábradlí, kde po tříletém působení změnil prostředí a v éře 1994–1997 byl k vidění v pražském Rokoku.
S mladším bratrem Michalem, rovněž kvalitním hercem, si zde zařádili v adaptaci Marberova dramatu Na dotek. Posléze byl členem Divadla na Vinohradech a v posledních letech vystupoval s Jiřinou Jiráskovou opět v Divadle Bez zábradlí v inscenaci Příliš drahá Mathilda.
Vladimír Dlouhý a Tatiana Vilhelmová ve filmu Kajínek
POHNUTÉ OSUDY |
V poslední dekádě připomněl nesmírný talent na plátně rolí novináře odsouzeného za velezradu v Bočanově Bumerangu (1996), psychiatra v Zelenkových Knoflíkářích (1997), rodinného přítele v Nikolaevových Báječných letech pod psa (1997), moderátora v Ondříčkově titulu Jedna ruka netleská (2003) a životního outsidera ve Slukově fotbalové černé komedii Non plus ultras (2004). Naposledy se ukázal v Renčovu Hlídači č. 47 (2008) jako kostelník Bártík a právem dostal Českého lva. Nedožil se premiéry Jáklova snímku Kajínek.
Z řady TV postav nutno vyjmout mladého Jana Nerudu v Dudkově životopisném cyklu Laskavý divák promine (1994). Obdivoval jsem jeho naprostou profesionalitu a zhrublý hlas, když jsme se potkali třeba při natáčení dabingu Costnerova filmu Tanec s vlky.
  |
Nebudiž zapomenuto, že byl jedním z herců, kteří v roce 1989 už měli všeho dost a neváhali podpisy pod petice pomáhat padnout režim. Naposledy jsem ho potkal několik měsíců před smrtí v jedné trafice, nevypadal dobře a kupoval si cigarety. Od roku 1997 byl ženat s Gabrielou Heřmanovou, měli dceru. Pak si vzal brněnskou kolegyni Petru Jungmannovou a měli tříletá dvojčata.
