Velký pátek, 4. dubna 1969, šest hodin večer. Na jihlavském náměstí Míru, dnes Masarykově, je pouť – kolotoče, střelnice, houpačky, davy bavících se lidí. Od maringotky střelnice najednou utíká ke kašně hořící muž v dlouhém kabátě. Další atrakce?
Okolostojícím teprve po chvíli dochází, co se děje. „Než jsem ho doběhl, ležel na zemi... Někdo na něj hodil deku, i ta prohořela,“ vzpomíná Stanislav Ambrož, jehož očité svědectví přinesly Jihlavské listy. „Byl celý spálený, chroptěl... Někdo zavolal sanitku, objevil se policajt. Vzpomínám si, jak jsme odháněli děcka, kterých tam bylo...“
Hořícím mužem byl devětatřicetiletý Evžen Plocek, manažer největšího jihlavského podniku Motorpal. V osudný pátek 4. dubna odešel z fabriky v okrajové čtvrti Staré Hory po druhé hodině a zamířil do centra. Tam se nejprve zastavil v kavárně Alfa. Vypil zde dva velké rumy a pak někomu telefonoval – nikdy se nezjistilo komu.
POHNUTÉ OSUDY: S registrem kostní dřeně pomohl zachránit tisíce lidí. Primáře Kozu zabila rakovina |
Z kavárny odešel do drogerie, kde si koupil dvě lahve nitrocelulózového ředidla. V průjezdu se hořlavinou polil a vyšel na náměstí. Na pult střelnice hodil papír se dvěma vlastnoručně psanými poselstvími: Jsem pro lidskou tvář – nesnáším necit. Evžen. – Pravda je revoluční – napsal Antonio Gramsci. Pak se vydal k budově okresního výboru strany. V krabičce si ponechal jedinou sirku...
Evžen Plocek zemřel o pět dní později, 9. dubna. Jeho pohřeb v sobotu 12. dubna se stal velkou manifestací, ohlas činu však zůstal vinou cenzury omezen na Jihlavu a okolí. Do širšího povědomí se Plocek dostal až po roce 1989. Dodnes nicméně zůstává ve stínu Jana Palacha a Jana Zajíce. Také proto, že jeho život se příčí čítankovému zjednodušení.
Vzorný chlapec
Od ledna do dubna 1969 se v českých zemích pokusilo o sebevraždu upálením pětadvacet mužů a čtyři ženy. Deset z nich zemřelo. Pohnutky a osudy všech těchto lidí zkoumal doposud pouze psychiatr Milan Černý, který v roce 1969 analyzoval informace získané od policejních vyšetřovatelů a obětí či jejich blízkých. Výsledky svého bádání publikoval až v roce 1999.
POHNUTÉ OSUDY: 50 tisíc němých hrdel sledovalo, jak Mazoch bezvládně klouže pod můstek |
Došel k závěru, že z oněch devětadvaceti lidí měli pouze Palach, Zajíc a Plocek pro svůj čin „nadosobní“ motivaci. V ostatních případech hrály podle Černého důležitou roli různé psychiatrické poruchy jako deprese, epilepsie, oligofrenismus, alkoholismus či poruchy osobnosti.
Miroslava Němcová pokládá květinu k památníku Evžena Plocka.
Evžen Plocek se v několika ohledech vymykal. Zaprvé věkem: více než dvě třetiny sebevrahů byli lidé do třiceti let, jemu táhlo na čtyřicítku. Zadruhé sociálním postavením: téměř dvě třetiny zkoumaných byli dělníci (včetně učňů), zatímco Plocek byl vedoucí pracovník významné firmy. Zatřetí svou rodinnou situací: jen osm osob včetně Plocka mělo děti.
POHNUTÉ OSUDY: Učil tenis George Bushe. Karel Koželuh zahynul po záhadné autonehodě |
Plockovy osudy před rokem 1969 známe pouze z nemnoha archivních dokumentů a ze vzpomínek několika pamětníků. Portrét, který lze sestavit, není příliš ucelený a jde jen málo dohromady s tím, jak Plocek ukončil svůj život.
„Evženův životopis se od mládí tváří jakoby podle vzorové příručky o tom, jak se chudý a schopný chlapec může v socialismu uplatnit,“ napsala o Plockovi v roce 1989 spisovatelka Eva Kantůrková, která jej objevila pro český disent.
Stranický postup
Narodil se v dělnické rodině, čtyři dny po krachu americké burzy – 29. října 1929. Kromě toho, že měl o 16 měsíců staršího bratra Františka, že byl vychováván v katolickém duchu, cvičil v Orlu a chodil do skautu, o jeho raném dětství nic nevíme.
POHNUTÉ OSUDY: Zákrok ho připravil o část dlaní. Josef Kočí pomáhá ostatním |
V roce 1943 se začal učit nástrojařem v jihlavském podniku Lineol Werke, který se stal po válce základem dodnes existujícího Motorpalu. Tehdy se seznámil se Stanislavem Dáňou, jenž na něj před třemi roky vzpomínal jako na velkého recesistu, který nezkazil žádnou zábavu.
„Oba jsme měli blízko k trampingu a skautingu,“ pověděl Dáňa v jedné jihlavské restauraci. Společně proto založili trampskou skupinu For Recese Boys a s dalšími kamarády vyráželi ve volných chvílích s tornami US Army do blízkých i vzdálených lesů.
Po absolvování základní vojenské služby v letech 1950–1952 se vrátil do Motorpalu. V továrně si našel i nevěstu, stejně starou úřednici Zdenu Dolníkovou, s níž se oženil na počátku ledna 1953. V květnu 1954 se jim narodil syn Jiří.
POHNUTÉ OSUDY: Novomanželka Hanušová ztratila nad skútrem kontrolu. Zahynula v Yellowstonu |
Přes živý zájem o politiku se Evžen Plocek podle Stanislava Dáni moc angažovat nechtěl. Prý musel svého kamaráda dotlačit k tomu, aby se v roce 1953 stal členem dílenského výboru.
V roce 1955 oba přátelé vstoupili do komunistické strany. Od poloviny 50. do počátku let 60. čekal Plocka rychlý vzestup. Z dělníka v nářaďovně přešel na placenou funkci předsedy závodního výboru ROH.
Zároveň se ale nespokojil s kariérou aparátčíka a doplnil si vzdělání: Večerně vystudoval pokračovací školu strojnickou a následně dálkově absolvoval dvouletý kurz zahraničního obchodu na pražské Vysoké škole ekonomické. Z odborové funkce přešel v roce 1960 do obchodně-technického oddělení Motorpalu a brzy se stal jeho vedoucím.
POHNUTÉ OSUDY: Ochrnutý Heřman Volf rozdává naději. Dojel na kole až k papeži |
V roce 1965 strávil několik měsíců na Kubě jako montér, o dva roky později se stal členem celozávodního výboru KSČ a na jaře 1968 postoupil na okresní výbor KSČ v Jihlavě. Podle všech svědectví patřil k předním aktérům „obrodného procesu“ ve městě. Reformní vlna ho vynášela stále výše: V červnu byl doporučen jako delegát na chystaný sjezd KSČ a do ústředních orgánů strany.
Sovětská invaze znamenala konec nadějí pražského jara. Evžen Plocek se účastnil vysočanského sjezdu strany. Před jednáním prý řekl kamarádovi Jaroslavu Šebestovi: „Odejdou s dlouhým nosem. Ve Vysočanech to odhlasujeme.“
Neodešli, navíc bylo vedení KSČ odvlečeno okupanty do Sovětského svazu a přinuceno v tzv. Moskevském protokolu vysočanský sjezd anulovat.
Ticho mimo Jihlavu
Jan Palach se v lednu upálil s konkrétními politickými požadavky, které ještě podpořil zřejmě smyšlenou informací, že nebudou-li splněny, budou ho následovat další.
Jan Zajíc se upálil v únoru zejména proto, aby se na Palacha nezapomínalo. Evžen Plocek byl nepochybně ovlivněn činy svých předchůdců, motivaci měl však patrně jinou. Plocek byl dobře informovaný člověk a věděl, že jeho sebeupálení nebude mít na politický vývoj žádný vliv.
POHNUTÉ OSUDY: Natálce už chybí zdravá kůže. I šest let po útoku musí na sál |
„Řekl mi, že to musel udělat, protože neviděl jinou možnost protestu,“ vzpomínal na rozmluvu s Plockem v nemocnici Jaroslav Šebesta. A prý prosil, „ať nedopustíme, aby byl jeho čin vykládán jako krok opilce“. Vše nasvědčuje tomu, že Plocek neunesl tíhu prohry reformní politiky, s níž spojil svůj osud.
Podle Zdenky Kmuníčkové, psychiatričky, která v roce 1969 působila v Černého týmu a pořídila známou nahrávku Jana Palacha, nevylučují podobný čin ani Plockovy povahové rysy. „Jestliže je někdo obrácený k okolí a ke společnosti, může silně prožívat to, co se děje. Takový člověk může daleko více soucítit a být účasten veřejného dění,“ říká Kmuníčková.
Plockův pohřeb se stal masovou demonstrací, které se zúčastnili i oficiální představitelé města a Motorpalu.„Prostory hřbitova nemohly pojmout pětitisícové smuteční shromáždění jihlavských občanů. Poslední slova rozloučení. A znovu se vkrádá otázka. Proč, Evžene? Vždyť jen živí mohou přetvářet tento svět,“ psala 15. dubna jihlavská Jiskra.
Primátor Jihlavy Jaroslav Vymazal pokládá květinu k památníku Evžena Plocka.
POHNUTÉ OSUDY: Zdeněk Němec. Český vítěz Camel Trophy, s nímž se utrhlo lano na vodopádu |
Nepočítáme-li zprávičku, kterou propašoval novinář Jan Petránek do rozhlasu, neproniklo do celostátních médií o Plockově činu ani slovo.
Podle historika Patrika Eichlera je pozoruhodné, jak se Plocek dostal – či spíše nedostal – do obecného povědomí. „Mezi trojici živých pochodní se dostává až počátkem 90. let a nikdy není tou postavou, skrze niž bychom konec pražského jara a počátek normalizace exponovali. Přitom se k tomu jako člen KSČ, odborář, účastník vysočanského sjezdu i aktivní zastánce obrodného procesu ve svém městě nebývale hodí,“ říká Eichler.
