POHNUTÉ OSUDY: Průkopník českého ragby Miloš Dobrý přežil Terezín, Osvětim i pochod smrti

„Odmalička jsem byl sportovně založený, myslím, že mi to hodně pomohlo,“ řekl v roce 2011 osmaosmdesátiletý Miloš Dobrý.

Zástup více či méně zubožených vězňů se šoural po prašné silnici směrem k Terezínu, esesáci, kteří je ty dlouhé dny na cestě od Drážďan provázeli, se už před Litoměřicemi kamsi vytratili. Najednou se přiblížila postava českého četníka: Vítejte ve svobodné Československé republice!

POHNUTÉ OSUDY:Záhada živé pochodně č. 3. Evžen Plocek si v krabičce nechal jedinou sirku

„Koukali jsme na něj s bráchou jako na zjevení. Pořád jsme čekali, že to může být nějaká zrada, že se náckové zase někde objeví a začnou střílet. Ujišťoval nás, že ne, ale nám ne a ne dojít, že ten blbej čas konečně končí...“

Nevěřícně zíral už o šest let dříve, když jej po okupaci 15. března 1939 vyhodili z pražského gymnázia. Tehdy se ale jmenoval Gut. Schoval si vysvědčení, na kterém to stojí černé na bílém: Žák je způsobilý postoupit do vyšší třídy, ale podle výnosu říšského protektora nemůže pokračovat ve studiu na žádné škole v protektorátu, protože je židovského původu.

Směr Terezín

„Já to nechápal, bylo mi šestnáct, o židovství jsem neměl ponětí, do synagogy jsem nechodil a na náboženství taky ne. Já hlavně sportoval, hrál jsem fotbal, házenou, basket, volejbal, chodili jsme plavat, jezdili na kole, v zimě na běžkách. Nebyl jsem žádné hodné dítě, na vysvědčení z kvinty mám trojku z mravů, ale tohle jsem považoval za něco, co jsem si nezasloužil, cítil jsem se odstrkovaný, navíc jsem musel nosit žlutou hvězdu...“

Později jej často zvali do škol, aby dětem přiblížil tu chmurnou část české historie.

„Děcka to často nechápou, tak jim říkám – kdo z vás je levák? Pár se jich přihlásí. Tak si představte, že nás obsadí nějací ufoni a řeknou, že leváci jsou vyvrhelové, nepatří mezi nás, nemají žádná práva a musíme se jich zbavit!“

Podobné ústrky cítil i v dosud běžném způsobu života, protože židovské děti nesměly sportovat s ostatními. „Tak nám zbyl jen Hagibor, tam Židé mohli,“ zmínil legendární hřiště na Vinohradech.

Místo studia trávil čas na nucených pracích v lesích u Slap, kde poprvé držel v ruce sekyru a usekl si špičku palce. A zanedlouho si připomene smutné výročí – 24. listopadu 1941 jej v prvním transportu deportovali do Terezína.

„Tehdy už se povídalo, že hitlerovci zavírají nepohodlné lidi, a nejen Židy, ale i klerikály, antifašisty a podobně, do táborů, kterým se říkalo koncentrační. Bylo mi osmnáct, Terezín mi nic neříkal, ale mohl jsem si vzít padesátikilogramové zavazadlo.“

Do Terezína ještě cestoval normálním vlakem. „Pak už jsem poznal jenom dobytčáky... V tom prvním komandu, které se jmenovalo AK1 – komando výstavby, nás bylo 342, já byl nejmladší.“

Úkolem komanda bylo připravit rozsáhlá terezínská kasárna z doby císaře Josefa II. na příchod nových obyvatel – židovských vězňů.

Jídlo rovná se život

„Všichni pracovali, jenom já ne, hnisavý zánět z palce se mi totiž přenesl do ledvin a hojilo se to jen pomalu. Takže jsem přemýšlel, jak se dostat k jídlu, protože strava tam byla hrozná. Ráno melta v hrnku, v poledne pár brambor nebo dva kynuté knedlíky, večer kousek chleba a lžička marmelády z červené řepy nebo kousek margarínu.“

POHNUTÉ OSUDY: Kulak Jindřich Hašek: komunisti mu dovolili jezdit s koňmi jeho otce

Došlo mu, že jídlo rovná se život, jen aby člověk nezemřel následkem podvýživy. „Na ubikaci jsem bydlel s Frantou Bergmanem a Ríšou Steinem. Ríša všechno přežil a zemřel před třemi lety, Frantu zplynovali v Osvětimi. Ríša dělal pucfleka u esesáků, občas mi přinesl jablko nebo citron.“

Chodil přijímat a ubytovávat transporty se Židy z celého protektorátu. Ale měl štěstí – dostal se k rozvážení masa do kuchyní jednotlivých kasárenských bloků a brzy začal bourat maso u řezníků. „Byly to nemocné kusy, nucený výsek. Nebyl jsem nešikovný, tak si mě tam nechali. Mělo to ohromnou výhodu – z kostí jsme si vařili polívku, občas jsme si uřízli kus masa a pořádně se najedli.“

Počátkem roku 1942 přišlo první varování. „V lednu pověsili sedm a v únoru dvanáct kluků za to, že prostřednictvím českých četníků, kteří mezi námi fungovali, poslali dopisy svým rodinám. Velitel těch četníků, nějaký Janeček, to zjistil a prásknul esesákům. Ti ožrali řezníka Ádu Fischera rumem a on pak ty nebohé kluky musel pověsit. Naproti mně ležel Jindra Jetel, byl půl roku ženatej a poslal ženě dopis. Bylo mu dvacet jedna a pověsili ho. Za pitomej dopis!“

V červnu stejného roku došlo k vyhlazení Lidic, kdy fašisté postříleli na dvě stě tamních mužů od patnácti let výše. „Esesáci vybírali vězně, že pojedou na nějakou práci, dostanou dva příděly chleba a večer se vrátí. A odvezli je do Lidic, kde odklízeli a zahrabávali mrtvé. Což jsme se dozvěděli až mnohem později, protože ti vybraní měli zákaz o čemkoli mluvit.“

Jeho rodiče a bratr přijeli do Terezína v červenci 1942.

POHNUTÉ OSUDY: Slavný fotbalový trenér Kolský našel smrt pod ledem

„A maminka se rozplakala, že vypadám dobře. Já totiž v té řeznické skupině vůbec nebyl podvyživený, měl jsem devadesát kilo.“

Za tým Řezníků hrál také fotbalovou ligu o sedmi hráčích, kterou esesáci v Terezíně kupodivu povolili. „Já chytal, jako žáček jsem kopal za ČAFC Vinohrady. Bylo to asi šest zápasů, fotbal nám alespoň na chvíli vracel kousíček svobody.“

V roce 1943 už se v Terezíně tísnilo na 70 000 vězňů, nestačila kapacita vodárny, na záchodech nefungovalo splachování.

Osvětim? Vítejte v pekle

„Vznikly epidemie. Tyfus, dyzenterie, vši, blechy, štěnice. A lidé začali houfně umírat. Tak Němci posílali transporty do Polska, odkud zpravidla nebylo návratu. Ale to jsme taky nevěděli.“

V Terezíně se seznámil se Zuzanou Beckmannovou, svojí pozdější chotí. „Mně bylo devatenáct, jí sedmnáct, tak jsme se zamilovali.“ V prosinci 1943 se ocitl v transportu také Miloš Dobrý. V jiném vagonu jela Zuzana Beckmannová s matkou, jeho bratr a rodiče zůstali.

Příjezd do Osvětimi? Vítejte v pekle. „Terezín byl proti Osvětimi rajská zahrada. Přijeli jsme v noci, otevřely se dveře, svítily na nás reflektory, štěkali psi. Kolem esesáci s kvérama a lidi v pruhovaných modrobílých oblecích, kteří na nás řvali polsky „Jazda! Jazda!“. Do toho řvali Němci, že musíme ven. Já vyskočil v pohodě, ale starší lidi třeba upadli, tak do nich píchali bajonetama nebo je rovnou zastřelili, když nemohli vstát.“

POHNUTÉ OSUDY: Filosofii učil v bytech. Chartistu Patočku zabil policejní výslech

Hnali je do baráků, vytetovali jim čísla. „Já měl číslo 170 265. To bylo štěstí, protože tetovali jen ty, co nešli rovnou do plynu. Ale to všechno jsme se dozvěděli až časem, nejistota přetrvávala. A strava byla ještě horší než v Terezíně.“

V Osvětimi už se nepracovalo, jedinou činností bylo odklízení mrtvých. „Když někdo umřel, což bylo každou chvíli, tak se vyvezl za ubikaci a ráno do krematoria.“

Také v Osvětimi si zahrál fotbal. „Byl tam jeden vězeň, už z roku 1939 měl vytetované číslo osm, jmenoval se Böhm a byl to kriminálník. Na jednom bloku dělal staršinu a prostřednictvím dětí, tzv. píplů, rozhlásil, ať fotbalisti přijdou za barák číslo 24. Byl březen 1944, bláto, já v dřevákách. on měl holínky, přinesl míč a asi půl hodiny tam mezi dvacítkou vězňů běhal. Doslova jsme blbli jako kluci a aspoň na těch pár minut kapku zapomněli...“

K březnu 1944 se datuje další Dobrého vzpomínka. „Píplové rozhlásili, že lidi ze zářijového transportu, co přijel před námi, se musí soustředit ve vedlejším táboře. Odtud je odvezli do plynových komor. Přijelo jich pět tisíc, 1300 zemřelo a zbytek takhle povraždili, to nám řekli Poláci. A že nás to čeká taky – za půl roku od našeho příjezdu.“

Druhý den byl tábor poloviční.

POHNUTÉ OSUDY: Filosofii učil v bytech. Chartistu Patočku zabil policejní výslech

Vycítil šanci. Nad ránem našel prázdnou kuchyň, postavil se ke kotli a čekal. „Ráno jsem esesákům řekl, že jsem kuchař a řezník z povolání. Měl jsem štěstí, nechali mě, takže jsem se zase dostal k jakémusi jídlu. Mohl jsem polívku a svoji porci přenechávat bratrovi, který přijel s rodiči v květnu. Nebo jsem jim nosil po kapsách brambory,“ líčí.

V červenci jim Poláci řekli, že zítra jdou do plynu. „Podrobili nás selekci, museli jsme před esesákem běžet. Kdo běžel, šel vlevo, kdo nemohl, vpravo. Tátovi jsem říkal, ať zůstane na baráku, ale neposlechl. Skončil v plynové komoře, v šestapadesáti.

Maminka prošla, ale při nucené práci v Polsku se škrábla lopatou a zemřela na otravu krve...“

Z pekla do „ráje“

Namísto do komor je nahnali do vagonů a dva dny vezli do neznáma. Vlak zastavil. „Stáli tam esesáci, ale neřvali, sluníčko svítilo, ptáci štěbetali... Připadali jsme si jako v ráji, v Terezíně nebo Osvětimi jsme to nezažili. Bylo nás tisíc, tak jsem si znovu řekl – budou potřebovat kuchaře! To místo se jmenuje Schwarzheide, je to u Drážďan, ostatní pracovali v továrně. Svoji porci polívky a brambor jsem znovu přenechával bratrovi, měl jsem v kuchyni. Přežívali jsme, ale spousta lidí zase umírala hlady...“

S bratrem přežili i spojenecké bombardování, jež si vyžádalo další oběti. A když se blížila fronta, esesáci začali hnát 300 zbylých vězňů pryč z tábora. To byl onen pochod smrti. „Kdo nemohl, toho zastřelili a my ho museli zahrabat. S bratrem jsme šli v první řadě.“

Vraceli se do Terezína.

„Zoufalství jsem nepropadl nikdy. Ani když jsem se v Osvětimi loučil s otcem, byť už jsem věděl, že ho nikdy neuvidím. Byl jsem mladý, všechno jsem bral jako výzvu, jako sportovní utkání. Koukal jsem, jak esesáky oblafnout a z té šlamastyky se dostat. A nezapomeňte, byl jsem sportovec. Měl jsem průpravu, kterou tam většina lidí neměla. Někdy jsem se musel rozhodnout rychle. Třeba jako když máte ve fotbale šanci vystřelit na bránu – nesmíte ji propásnout,“ dodal.

Miloš dobrý zemřel v listopadu 2012. Bylo mu 89 let.