Hrdým partnerem rubriky Kalendář hrdinů je společnost Česká zbrojovka  |
Liškovi nejbližší, manželka s dcerou, byly nacisty uvězněny v koncentračním táboře Ravensbrück. Syn Jaroslav zahynul na pochodu smrti jen několik dní před koncem války. Liška byl navíc jedním z prvních generálů postižených politickou perzekucí bezprostředně po komunistickém převratu.
Počátkem června 1948 byl propuštěn z armády. StB jej však stále hlídala na každém kroku. Prostřednictvím ilegální organizace Kornélie Procházkové, rodinné přítelkyně a bývalé vězenkyně koncentračního tábora, se mu po několika dnech podařilo setřást příslušníky StB, kteří jej permanentně sledovali a dostat se za hranice.
Když se potvrdily zprávy, že generál Liška je znovu v Londýně, rozhodl se komunistický režim pomstít na jeho blízkých. Počátkem dubna 1949 byl zatčen jeho zeť a spolupracovník z doby 2. světové války podplukovník generálního štábu Bohumil Pelikán.
Liška se narodil 15. května 1908 v Chvaleticích v okrese Písek (dnes součást Protivína). Po maturitě na obchodní akademii v Českých Budějovicích a prezenční vojenské službě se rozhodl pro dráhu důstojníka z povolání a absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Patřil k talentovaným důstojníkům – ještě před okupací byl vyslán na Vysokou školu válečnou, vychovávající budoucí velitelskou a štábní elitu armády a stal se důstojníkem generálního štábu.
Z okupované vlasti odešel v roce 1940 takzvanou balkánskou cestou přes libanonský Bejrút do Francie, kde vstoupil do řad čs. zahraniční armády. Po porážce Francie odjel do Velké Británie. Bojů o severofrancouzský přístav Dunkerk se od října 1944 do května 1945 účastnil jako přednosta 4. oddělení štábu Čs. samostatné obrněné brigády. Za svoji činnost v letech 2. světové války obdržel řadu vyznamenání – mimo jiné i Řád britského impéria.
Po návratu do vlasti se stal profesorem Vysoké školy válečné. V té době se oženil s Vlastou Liškovou a narodily se jim dvě děti. V říjnu 1948 byl sám vyhozen z armády a začal uvažovat o odchodu za hranice, který však již nestačil realizovat.
Již necelé tři měsíce po zatčení, 27. června 1949, stanul před senátem Státního soudu v Praze, který jej za „velezradu“ poslal na 12 let do vězení. Trest si téměř celý odpykal – na svobodu byl propuštěn až v rámci velké amnestie v květnu 1960.
Následně odešel do Ostravy, kde pak až do odchodu do důchodu pracoval jako hutník-ocelář ve Vítkovických železárnách. Měl štěstí a dočkal se pádu komunistického režimu v listopadu 1989, po němž byl občansky i profesně rehabilitován, presidentem Václavem Havlem vyznamenán Řádem M. R. Štefánika a jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Zemřel 17. června 1993 v Ostravě.
