Mimochodem, její dvě nové knihy, které psala současně a které jsou obě nominovány na Magnesii Literu, jsou taky takové. Na pohled jednoduché, strohé, žádné velké společenské romány s ambicemi něco lidstvu sdělovat. Ale to, jak umí zachytit jemné emoce mezi nejbližšími lidmi, je jedinečné. Jsou to knihy, kvůli kterým člověk zase jednou pročte noc. Jako se to stalo mně.
Vypadáte s piercingem v obočí a pankáčským účesem docela jako drsňačka. Ale z toho, co říkáte v rozhovorech, a taky jak to říkáte, mám pocit, že jste ve skutečnosti spíš křehká a přecitlivělá. Jak souvisí váš zevnějšek s vaší povahou?
No, možná že jsem přecitlivělá a křehká. Ale taky nemám ráda péči o dlouhé vlasy. Prostě se mi líbí krátké. A když mi bylo osmnáct, nechaly jsme si s kamarádkou udělat piercing – od té doby jsem ho ještě nevyndala. Takže asi můj zevnějšek s mou povahou souvisí, ale nepřímo.
Dětský pohled je můj oblíbený, říká spisovatelka Petra Soukupová |
Těšíte se už ráno v posteli, jak vstanete a začnete psát?
Ne. Spíš naopak. Když píšu knihu, je nejtěžší každé ráno vstát a pokračovat v psaní. No ale zase samozřejmě nemusím každý den chodit někam do kanceláře. Plány mých dní jsou jenom na mně. Tak to mě na tom baví. A co se týká samotného psaní, jsou dny, kdy to jde dobře, a dny, kdy ne. Je den, kdy mi můj nápad připadá skvělý, a pak zase den, kdy píšu a mám dojem, že to stejně nebude nic moc. Někdy se ale naštěstí ukáže, že se pletu, a i věc, nad kterou se trápím, pak dopadne dobře. A když už mám své tři hodiny v kuse a napíšu, co jsem si naplánovala napsat, zbytek dne už je pak skvělý. A dopsat knihu jsou pro mě, přestože se to stalo už sedmkrát, slavnostní a opravdu krásný dny.
  |
Kde se vám píše nejlíp?
Poslední čtyři knihy jsem napsala v jednom letenském nonstopu. Tam jsem to měla fakt ráda. Předtím jsem psala doma, ale to jsem po narození dcery opustila.
V nonstopu? Chcete říct, že jste psala romány někde vedle hracích automatů?
Ano, bylo to skoro tak. Jen s tím rozdílem, že automaty byly vzadu, v odděleném prostoru. Jinak to tam vypadalo jako v normálním baru, jen bylo otevřeno už ráno v půl deváté. Což byl jeden z důvodů, proč jsem tam chodila. A dopoledne tam navíc většinou nikdo nebyl.
Jak se k vám choval personál? Chodil kolem vás po špičkách, aby vás nerušil?
Nemyslím, že by věděli, co dělám. A jistě jsem nebyla jediná, kdo tam kdy pracoval. Chovali se normálně. A mě stejně neruší ze soustředění, když se mě někdo zeptá jednou za hodinu, „Ještě kávu?“, a já řeknu: „Jo, díky.“
Celý rozhovor se spisovatelkou a scenáristkou Petrou Soukupovou o tom, proč má ráda samotu a smutné knihy a nemá ráda lidské „pinožení“, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 23. března.
V magazínu dále najdete:
Utajená móda: podle spodního prádla se pozná, jak se máte rádi. Co se nosí a co to o nás říká?
Rozhovor s herečkou Annou Fialovou o jejích seriálových a filmových rolích a dědečkovi Karlu Fialovi z Limonádového Joe.
