Rozhovor s manželi Vaculíkovými sice lze nezačít tradiční „štamprličkou“, ale proč by to jeden dělal, že osmaosmdesátiletý pan Ludvík už některé politické detaily nesleduje tak pečlivě jako před lety - ale s o to větší chutí se pouští do zpěvu. I další rozměr rozhovoru je nezměněný: celou dobu se baví. Dobře ví, kdy a jak nás provokovat.
Zemřel spisovatel Ludvík Vaculík, autor Lidových novin |
LN: Když se dělá rozhovor s celebritami od filmu či od divadla, tak se jich vždycky ptají: „Jak to děláte, že tak dobře vypadáte?“ Vy sice nejste od filmu, ale je vám takřka devadesát a jste ve skvělé formě. Takže: jak to děláte, že tak dobře vypadáte?
Ludvík: Já bych řekl, že tím prozrazujete svoje normy vypadání. Jestli pro vás vypadáme dobře - sakra, to jste na tom ale špatně!
Madla: Ludvík byl teď hodně nemocný. Jsme moc rádi, že to zvládl.
LN: Chtěl jsem se zeptat, zda vás udržuje fit ta štamprlička, nebo něco jiného?
Ludvík: Vůbec ne. Já to už vůbec nepiju, dokonce mi to nechutná. A když piju, tak to beru jako společenskou věc.
Madla: Pívali jsme každý den dopoledne malou štamprličku. Od přátel z Moravy.
Ludvík: A proč jsme přestali?
Madla: Protože už jsme nemohli. Jako Masaryk, jak to tehdy musel vrátit. Už to prostě nejde. Ale vždycky jsme připili tomu, čí slivovice to je.
Ludvík: A tato je z Horní Lidče, z nejpěknější obce.
Literární manželství. Čtenáři znají paní Madlu Vaculíkovou nejen jakou postavu z knih jejího chotě Ludvíka Vaculíka, ale i jako autorku dvou knih dopisů výtvarníkovi Jiřímu Kolářovi
LN: A co vás tedy udržuje v dobrém duševním stavu? Čtení? Mladé čtenářky? Paní Madla?
Ludvík: Tož ona je tady, tak řeknu ona. Ale to bych řekl, i kdyby tu nebyla. To čtení - já skoro nemůžu číst. Začnu číst, a nedočtu to. Teď jsem odložil knížku, prý je to dobrý. Ale jedna kapitola, nějací lidé. Druhá kapitola, úplně jiná společnost. V té třetí kapitole se to vrátí, ale já ztratil souvislost. Prostě nemůžu číst.
Madla: Sylvii Richterovou teď čte.
Ludvík: Ano, protože tu knížku chci přečíst. Moc dobrá knížka, ale když ji chvilku čtu, tak zjišťuji, že už jsem to četl. Takže nač já to čtu, když to hned zapomenu? Ale čtu. Já zásadně v knížkách přeskakuji popisy a úvahy. On si dá schůzku se ženou v kavárně, ona nepřijde a on popisuje, kdy ji viděl poprvé a co říkala jeho sestra. Až za dvanáct stran ona přijde. Tak já to přeskočím až tam.
LN: To jste mi nahrál, jak se vám nelíbí zdlouhavá líčení. Já se teď na něco zeptám, ale neberte to jako drzost. Napsal jste spousty knížek, děti z vás maturují v české literatuře, ale všechny se nějak vztahují k vašemu životu. Za co se považujete vy, sám před sebou?
Ludvík: Tak podívejte se. Nikdy jsem nechtěl, nemínil být spisovatelem ani novinářem. A nikdy jsem se za spisovatele nepovažoval. Protože jak jsem četl, a já jsem hodně četl, tak jsem ten stav viděl příliš vysoko a vznešeně. Já jsem jen jednou v životě řekl, že jsem spisovatel. Při jednom z výslechů, na které jsem chodil každý měsíc, tak pravidelně, jak pravidelně jsem psal do Obsahu fejetony, tak mně ten major Fišer říká: „Pane Vaculík, co vy jste? Vy jste nic.“ A já: „Já jsem spisovatel.“ Ale dnes se mne lidi ptají, proč nenapíšu knížku.
LN: A proč nenapíšete?
Ludvík: Nemám puzení, nemám o čem. Já vždycky psal něco konkrétního a máte pravdu, vždy se to nějak vztahovalo ke mně osobně. A tak píšu jen Poslední slova do Lidovek.
PEŇÁS: Česko-moravský velikán Ludvík Vaculík |
LN: Proč?
Ludvík: Ze dvou důvodů. Za prvé: dostávám za to peníze. A za druhé: já napíšu o tom, co mne štve, a mám to vyřízené, su zdravý. To, na co všichni lidé jenom nadávají, já napíšu. A je to vyřízeno.
LN: No, my jsme za vámi vlastně přišli přeptat se na zdraví a také jak to vidíte s těmi svátky a oslavami a vůbec náladou. Teď jsme měli jeden 28. září, pak 28. října a teď bude 17. listopad.
Ludvík: Já nic neslavím. Já všechna tato povinná témata vyřeším skrze Poslední slova.
LN: Ne ne, my se nenecháme napálit. Víme, že 28. října tady slavíte.
Madla: Vždycky věšíme vlajku, zpíváme. Každý rok tady v Dobřichovicích máme takovou malou slávu.
Ludvík: A zpíváme s Jankem, synem, celou československou hymnu.
LN: A teď tedy nebudete slavit?
Ludvík: Já slavím 28. říjen. To se opravdu změnilo něco, co mělo význam nadlouho. Kdežto ten sedmnáctý listopad, to je nahodilé. To má určitý význam v tu chvíli, než se na to zapomene.
Ludvík Vaculík při rozhovoru v sídle Lidových novin (2009).
LN: Když tak rád zpíváte hymnu, nepřijde vám divné, že máme coby hlavní národní píseň kousek ze hry Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka? Místo obrany půdy „žádná rvačka“, místo vznešeného hymnu divadelní šlágr?
Ludvík: Není. Je to naopak skvělé!
LN: Proč?
Madla: Protože ona se tak zalíbila, nikoli že by byla složena s úmyslem být hymnou. Lidé sami si ji vybrali, a tak to má být.
Ludvík: A protože všechny ty velké monumentální hymny se musely změnit. Všichni je museli změnit. Rakousko, Německo, Polsko, Rusko. Jen ta naše zůstala.
LN: Proč? Proč je museli měnit?
Ludvík: Protože ta naše je ve své podstatě ekologická. Trvalý program. Kdežto ty ostatní byly poplatné režimu, který je prosadil. Se změnou režimu se musela měnit i hymna. Naše popisuje trvalý program. Proto se naše hymna drží už skoro sto let. A lidé ji milují skoro dvě stě let.
LN: Ještě jednu věc bych potřeboval vysvětlit: já hymně nerozumím. Tedy té druhé sloce, která sice není hymnou, ale patří tam.
Ludvík: (spustí) Kde domov můj? / Kde domov můj? / V kraji znáš-li Bohu milém / duše útlé v těle čilém, / mysl jasnou, vznik a zdar / a tu sílu vzdoru zmar, / to je Čechů slavné plémě, / mezi Čechy domov můj, / mezi Čechy domov můj! Čemu nerozumíte?
Ludvík Vaculík a Josef Zeman v bytě u Zemana v Bezejovicích, druhá polovin 60. let.
Proti komunismu. Ludvík Vaculík (uprostřed) s Václavem Havlem (vlevo) a Pavlem Kohoutem. Foceno pravděpodobně u Pavla Kohouta doma na Hradčanech v roce 1976.
LN: „Mysl jasnou, vznik a zdar a tu sílu, vzdoru zmar.“ Co znamená „a tu sílu, vzdoru zmar“?
Ludvík: Tam je gramatická jaksi... nejasnost. Tomu také nerozumím asi. A říkám si: Tož, nechám to tak. Nebudu si toho všímat. Ona mi musí říct, kdo je předseda vlády. Já už to nestačím sledovat, oni se furt mění.
LN: Ale nového prezidenta jste jistě nepřehlédl.
Ludvík: To ne. Ten se nemění tak často.
LN: A jak se vám líbí?
Ludvík: Ten se mi líbí.
LN: Když jsme přicházeli, zmínil jste Masaryka. On si přál „dvacet třicet dělných let“, aby republika ukázala, zda se udrží. Nevyšlo to, ale co my, jak jsme naložili s těmi pětadvaceti lety?
Ludvík: Je to dobrý! Je to dobré dneska. Já su spokojený.
LN: To je vám poznat na hlase. Ale ve fejetonech se neustále na něco zlobíte. Jak to jde dohromady?
Madla: Ale on Vaculík je opravdu spokojený, má pocit, že to jinak nešlo. Ještě před pádem režimu předpověděl v Obsahu mnohé z toho, co se pak stalo: tedy co všechno špatné přijde, pokud by se režim zhroutil.
Ludvík: To je fakt, to se mi povedlo. Konzumismus, korupce, reklama. Ale myslím, že jsme to zvládli.
Ludvík Vaculík při předčítání v Brně (2002).
LN: Když se rozhlédnu kolem sebe, tak jeden kamarád volá: „Pane bože, Zeman, co budeme dělat?!,“ druhý volá: „Pane bože, Babiš, co budeme dělat?!,“ třetí volá: „Pane bože, Zeman s Babišem, co budeme dělat?!“ Vy se nebojíte, že nám tihle čerti demokracii snědí?
Ludvík: To je přeceňování! My se díváme na toho Babiše s důvěrou. A Zeman? Zeman se mi líbí.
LN: To jsem tušil. On umí ocenit kvalitní slivovici.
Ludvík: No co, no. To když jsme měli prvního prezidenta filosofa, teď musí být všichni prezidenti filosofy? Když jimi nejsou a předstírají to, tak je to trapné. Klaus. Ne že bychom neměli výhrady k Zemanovým úletům. Ale on se přece může osobně lišit. Nemůže přece neustále přemýšlet: Smím mít jako prezident tento názor? To by musel většinou mlčet. Jedná jako člověk. Hraje toho prezidenta dobře.
Madla: Já si myslím, že je poznamenaný tím alkoholem. To je škoda, byl jadrnej, měl svérázné myšlení, ale ten alkohol jej poškodil.
LN: A ten Babiš?
Ludvík: My jsme ho přijali se sympatií. Teď je třeba ho pozorovat. Co máš proti Babišovi?
Madla: Já myslím, že je nebezpečný. Člověk neví, kam míří.
Ludvík: Madla je můj tiskový mluvčí. Ona sleduje, i co se děje v Praze na radnici, a to já už nevím.
 |
LN: A když teď demonstrují studenti proti prezidentovi a budou asi demonstrovat i pozítří, 17. listopadu?
Ludvík: To považuji za správné, že se odvažují demonstrovat.
LN: Takže se vám líbí, když demonstrují?
Ludvík: Nelíbí! Ale mně se líbí, že je to možné.
LN: A když přijdou policajti v civilu a odvedou je pryč?
Ludvík: Policajti by především neměli být v civilu. To, že je odvedou pryč - no, jsou to policajti. Ale neměli by být v civilu, to je špatné. To ten postižený člověk ani nemůže poznat, že to jsou policajti, ten člověk ani vůbec nemusí brát na vědomí, že je to veřejný činitel. To ho může třeba i skopat.
Madla: Ale mají pravdu, že demonstrují.
LN: Za necelé dva měsíce budeme mít další svátek, je to vlastně rozpad republiky. Vy stále zpíváte - valašské, slovenské, maďarské písničky... Není vám líto, že mladá generace se k těm zpívavým slovenským melodiím bude dostávat už těžko?
Ludvík: Jak těžko? Nic nebrání kontaktu! Hranice jsou otevřené. Teď se ukáže, zda má někdo zájem o slovenskou literaturu nebo hudbu. Já bych řekl dokonce, že vztahy mezi Čechy a Slováky se konečně uvolnily a osvobodily. A písničky závisí na muzikantech, zpěvácích a učitelích.
LN: Takže v pondělí ani v lednu se nijak zvlášť dojímat nebudete.
28. říjen 1918 je dějinný moment. 17. listopad je moment správného vývoje. Nebyla to revoluce, bylo to všechno dohodou. Ale já to asi lepší napíšu. V úterý si to přečtete. Mně se mnohem lépe píše než mluví.
