Zpočátku zaujala svými sochami z polystyrenu a používáním dalších pro umění netradičních materiálů. Pracovala s šupinami, kožešinami, krajkami, peřím nebo celofánem. Po dočasném poranění zraku se pustila do rozsáhlého malířského cyklu autoportrétů.
Byly to vzpomínky na sebe samu, nové nahlížení, ale také jakýsi obrazový deník zaznamenávající vážnou, byť nakonec dočasnou situaci. V posledních letech obrátila svou pozornost pod vodní hladinu a maluje fantaskní svět rostlin i živočichů. Také tyto práce můžete spatřit na právě probíhající výstavě Šílenství je stráž noci v pražském Colloredo-Mansfeldském paláci, která je přístupná do konce října.
  |
Zabýváte se také vážnějšími tématy, ale spíš skrz obyčejné motivy, poeticky a s nadhledem. Do jaké míry to konvenuje s vaší povahou?
Ironie? Humor? Hra? Sebetázání? Asi tak od všeho trochu.
V dřívější sochařské tvorbě jste používala celkem nezvyklé materiály – včetně rybích šupin. Jak jste k tomu došla?
Poté, co jsem začátkem devadesátých let udělala krávu v životní velikosti, pokrytou kukuřičnými zrny, a pak ji čtyři silní muži sotva odnesli z mého ateliéru v šestém patře činžovního domu, jsem se rozhodla přejít na polystyren. Chtěla jsem dělat velké sochy a zároveň s nimi sama manipulovat. Proto mi dvoumetrové bloky polystyrenu přišly jako ideální materiál, z kterého se dalo ubírat, a já jsem mohla vyřezávat pilou, nožem a jemné věci skalpelem. Povrch jsem pak pokrývala voskem, lakem a v posledních letech epoxidem. Zároveň jsem vyzkoušela i rybí šupiny, které se musely vyprat a vysušit. Pak husí peří, a dokonce i psí chlupy, které se na soše po pár týdnech začaly samy pohybovat, když se do nich dostali brouci.
