Praha zopakovala v 90. letech veškeré nešvary urbanistického vývoje, říká architekt Šik

Lidovky.cz: Zhruba před rokem jsme společně dělali rozhovor u příležitosti vašeho nástupu na Akademii. Co se od té doby změnilo?
Rekrutoval jsem celou novou třídu. Je to poprvé, co začínám s novými studenty, které jsem si sám vybral. Co se týče nadání a zájmu studentů, nevidím mezi Prahou a Curychem velký rozdíl. Podstatný rozdíl je ale ve velikosti školy. Tady v Praze máme opravdu hodně malou školu a chodí na ni v podstatě hotoví architekti, kteří se chtějí ještě zdokonalit. Školu absolvují jako jakousi nástavbu a jejich přístup je jiný. Jsou tu od toho, aby si zjemnili svůj repertoár.

Lidovky.cz: Jak se vaše vize na Akademii změnila od vašeho nástupu? Když jsme se viděli před rokem, tak jste hovořil zhruba takto o tom, že chcete školu oživit a zprostředkovat studentům těsnější vztah k praxi. Mluvil jste o vyžadování mnohem techničtějšího propracování projektů, než tomu bylo na škole dříve, kdy byl ateliér zaměřen především na výtvarnou stránku disciplíny. Všechny projekty by podle vás měly mít takové standardy, aby byli studenti trénovaní na reálný svět architektury.
Z mé cesty neuhnu. Neustále to platí. Rád bych ještě k tomu najal nějakého specialistu, který by nám během výuky pomohl s tématem udržitelnosti a ekologie. Některých cílů už jsme dosáhli, některých ještě ne. Ještě jednou upozorňuji, že je to opravdu malá škola, nemohu se spolehnout na ostatní kolegy a řadu věcí musíme zadávat externím spolupracovníkům.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lidovky.cz: Souvisí vaše pedagogická činnost i s aktuálním cyklem přednášek v CAMPU?
Bezprostředně se to neprolíná. Spíše jsem to připravil ku příležitosti prezentace v CAMPu jako vynikající platformy pro diskuze o urbanismu a architektuře. Sleduji určité změny ve vývoji měst, ve vývoji urbanizace a deurbanizace. Zajímá mě, jak se charakter měst proměňuje a jak se na základě lidského chování mění jejich význam. Jsou to spíše takové obecné úvahy, které mají základ v celkovém pozorování změn v naší společnosti. Vždy ke každému tématu přidávám nějaké švýcarské specifikum, protože ho znám a obzvláště mě zajímá. Co západního vývoje se v mnoha ohledech často velmi odlišuje.

Lidovky.cz: Takže se ve vašem profesionálním životě urbanismu a vývoji měst zase až tak nezabýváte?
Mé práce se to bezprostředně netýká, ale jsou to takové vedlejší produkty, které s mou prací souvisí. Chtěl bych zároveň přiblížit českým posluchačům, v čem se v evropském kontextu odlišuje právě Švýcarsko. S ním mám řadu zkušeností.

Lidovky.cz: Jak jsou přednášky koncipované a jak jste si je připravoval?
Pracoval jsem na nich po celé léto. Byla to docela intenzivní práce a lehce jsem to podcenil. Bylo to poměrně velké množství materiálu, které jsem musel zpracovat. Tak už se těším, až bude konec. Přednášky mají formu jakési série obrazů, které na sebe navazují a já se tak volně posouvám v tématu. Pokud by z toho měla být například knížka, byl by to v podstatě jen takový komiks s komentáři.

Lidovky.cz: Když jsme si před rokem povídali o urbanismu, hovořil jste o pojmu „L’architettura della città“, který zavedl váš učitel, slavný italský architekt Aldo Rossi. Jsou jeho myšlenky v tomto smyslu ještě aktuální?
Rossiho nikdy nezajímal tolik vnitřek architektury, ale spíše to, jak působí navenek a jak se chová v městském prostředí. Její výraz, její veřejný prostor, to je všechno součást města a proto je to zároveň součást kolektivní práce. Šlo mu zejména o to chápat tu jednotlivou věc komplexně a brát na sebe zodpovědnost za celek. To slovo kolektivní bylo od počátku, obzvláště ve Švýcarsku, velmi kontroverzní, ale ujalo se. Rossi rád mluvil o obrazech města, které se vytvářejí v každém z nás a jsou založené na touhách, snech a našich myšlenkách a potřebách. Snažil se každý svůj architektonický zásah vysvětlit na kontextu města. Myslím si ale, že jeho pohled se musí proměňovat, stejně tak, jako se proměňují celá města. Myslím si, že on sám během svého života začínal vnímat velké změny, například vznik velkých aglomerací kolem Milána nebo proměnu Benátek do turistické kulisy. I tak si ale myslel, že se nám podaří strhnout vývoj zase opačným směrem a podaří se opět reurbanizovat centra měst a dostat do nich opět lokální obyvatele. Částečně se to stalo, industriál skončil a uvolnily se nám tak úžasné areály, ve kterých mohou lidé krásně bydlet. To je jeden z hlavních podnětů této reurbanizace. Tento fakt stimuloval určitou vrstvu lidí, kteří se rozhodli vrátit a žít opět v centrech měst. Mezitím ale pokračuje zcela opačný jev deurbanizace. Osídlování krajiny kolem velkých měst a vznik aglomerací pokračuje dál, a to na západě i na východě.

Lidovky.cz: Obě polohy tak existují vedle sebe paralelně?
Ano, liší se na základě životního stylu, věku a životních ambicích. Myslím si ale, že chuť žít v “neměstě” je větší něž chuť žít v centru města. Schválně říkám “neměsto”, protože to není útěk obyvatel na vesnici, ale spíše do určitých nekontrolovatelných teritorií, ve který je člověk osvobozen od mnoha tradičních vazeb, což je jeho přání. Lidé chtějí mít kolem sebe zeleň, chtějí mít své auto, kterým jezdí do města do práce a večer se vrátit a žít v aglomeraci ve velké anonymitě.

Lidovky.cz: A nevadí jim, že žijí ve velkých satelitních městečkách, kde je téměř všechno stejné a nudné?
Vezměte si, že než si takový dům postavíte, zařídíte a zvyknete si, tak vám uplyne téměř 15 let. Vaše manželka i váš šestnáctiletý potomek se během toho unudí. To je sice pravda, ale nevyvrací to fakt, že aglomerace neustále narůstají. Americká aglomerace, která například v Los Angeles roste už někdy od roku 1905, kdy se začal vyrábět první model automobilu Ford, také stále roste.

Lidovky.cz: Zatím jsme hovořili o masové deurbanizaci, při které tisíce lidí odchází z měst a usazují se v anonymních aglomeracích. Ale pozorujete také nějakou jinou cestu? Řekněme více individualistickou? Řada mých přátel si kupuje staré usedlosti nebo stodoly, které si proměňují na víkendové nebo i trvalé bydlení…
Přesně toto bylo v Los Angeles také kolem první světové války. Lidé si rekonstruovali staré španělské koloniální usedlosti a utíkali za jakousi romantickou představou klidného života. Například architekt William Wurster si ve dvacátých letech podobné usedlosti kupoval a rekonstruoval. Počkejte ještě nějaký čas a všechny podobné staré objekty už budou všechny koupené. Tehdy budeme jezdit až někam k Českým Budějovicím. Až tam to půjde na každodenní dojíždění do Prahy. Zlepší se vlakové spoje a silnice a nebude to zase takový problém. Ti, co si vytvoří z nepoužívaných stodol a starých usedlostí krásné bydlení jen inspirují další, kteří na to navážou, ale ve většině případech už ne s takovými estetickými úspěchy.

Lidovky.cz: Velmi často zmiňujete Los Angeles. Je to velmi specifické město, které se nedá jen tak k ničemu přirovnat.
To sice ano, ale je to také město, kde můžeme vývoj aglomerace velmi dobře sledovat, a to už od začátku minulého století. Kolem Los Angeles bylo vždycky místo, i proto se tak rozrostlo. Například New York se nikdy takovým způsobem rozrůst nemohl, protože kolem sebe takové místo nikdy neměl. Kolem něj je situace jiná. Existovalo tam kolem velké množství menších měst, která dohromady vytvořila určitý region s jednotlivými soběstačnými centry. To mi přijde jako zajímavější situace. V Los Angeles vznikly ukázkové koberce osídlení bez jakékoliv infrastruktury. Školy, nemocnice a další nutné služby se do těchto lokalit dostávaly až mnohem později. A v tomto smyslu je Los Angeles opravdu extrémním příkladem. Mnohá evropská města jako jsou Berlín nebo Curych také mají velké aglomerace, ale infrastruktura je velmi hustá a funguje. V Praze by to také mohlo dobře fungovat. Města jako Beroun, Benešov nebo Rokycany mohou být spojeny s Prahou dobrou veřejnou dopravou, ale zároveň mít svá vlastní centra.

Lidovky.cz: Váš přednáškový cyklus je tvořen třemi samostatnými přednáškami s názvy Big City, Fun City a Correct City. Můžete nám je postupně představit?
Jsou to pro mne jen takové moje krabičky, do kterých si dávám a třídím jednotlivé myšlenky. Termín Big City je definován především ekonomikou a tím, jak velké firmy ovlivňují svou činností podobu současných měst. Společnosti se chtějí centralizovat a zakládají obrovské kancelářské komplexy, vytvářejí v podstatě malá městečka, ve kterých mají jejich zaměstnanci k dispozici vše, co potřebují. Vznikají autonomní jednotky, a nejedná se jenom o korporátní prostředí. Vemte si například univerzitní kampusy, to je stejný příběh koncentrace funkcí na jedno místo. Podobně fungují i velká obchodní centra a technologické parky, které vznikají s vidinou koncentrace myšlenek a znalostí s vidinou jakéhosi efektu Silicon Valley. To vše odsává městu velmi důležité funkce. Co nám zbyde ve městě, když tam nebude nikdo pracovat? Industrie už je dávno pryč a v centru zbývá už jen zábava. A to bylo téma mé druhé přednášky s názvem Fun City.

Lidovky.cz: Co přesně myslíte pod pojmem Fun City? Jak souvisí s naší pracovní morálkou?
Práce ještě nezmizela, ale podle mě dlouhodobě ztrácí na významu v lidské psychice. Lidé se čím dál tím více zabývají svou individuální kreativitou, kterou nevyužívají v práci, ale ve volném čase. Nehledají reformy ve světě práce. Naopak, práce je něco nutného, za určitý čas se udělá, je za ní zaplaceno, ale všechna touha mnoha zaměstnanců směřuje k volnému času, jehož program si připravují už během práce. Myslím si, že je to něco naprosto nového. V dějinách to ještě v takovém měřítku nebylo. Volný čas a zábava byly kdysi výsadou jen vyšších vrstev a buržoazie. Dnes si to může dovolit téměř každý, stává se to masovou záležitostí a práce je v podstatě pro mnoho z nás jen nutné zlo. Vždyť je dnes velmi běžné, že lidé často mění práci, nechtějí si k ní ani vytvářet nějaký vztah.

Lidovky.cz: A myslíte si, že je to špatně?
Já v mých přednáškách nehodnotím. Jen konstatuji a komentuji stav, který je aktuální. Hodnotit to budeme muset asi až s odstupem. Samozřejmě snižování pracovní doby a zavádění delších prázdnin se zdá být pro lidi jako pozitivní. Na stranu druhou nám roste počet civilizačních chorob. Mění se celková psychika lidí. Myslím si, že i relativně malý tlak na naši psychiku, může způsobit mnohem větší problémy než dříve tlak znásobit. A tak si lidé hledají kreativitu a duchovno jinde.

Lidovky.cz: To znamená, že vzrůstající množství volného času a emancipace společnosti připravuje půdu pro vznik Fun City?
Volný čas mnoha lidem dodává novou dimenzi lidské existence. Hovořím o tzv. “celebracio”, je to oslova života. Tu většina pracovních pozic nenabízí. Zároveň se skrze práci nemůžeme tolik emancipovat. Naopak ve volném čase se emancipovat můžeme. Během volného času se ztrácí sociální rozdíly. Když si trochu našetřím. Můžu jít a ubytovat se i v drahých hotelech. Ve volném čase se tak můžeme lehce zbavit určitých vazeb, které nás omezují. A k tomu se také přizpůsobuje struktura města. Některá města, a vidíme to ukázkově i v Praze, se proměňují na velké zábavní centra.

Lidovky.cz: A nesouvisí to i s termínem Big City? Práce se zkrátka schová někam do nějaké kancelářské zóny a zbytek města už slouží pouze k zábavě.
Ano, určitě. Dříve bylo všechno pohromadě v jednom kompaktním městě. Byla tam vidět práce, zábava, úspěch i neúspěch. S industrializací ale přišel tzv. “zoning” a z hygienických důvodů jsme vytlačili na okraj měst především celou industrii. Tak začalo zónování, které se prohlubuje dodnes.

Lidovky.cz: A souvisí téma Fun City také s otevíráním nových muzeí, galerií a dalších kulturních institucí?
Myslím si, že ve smyslu “celebracio” hledají lidé nový obsah, jakési nové náboženství. A to lze najít v umění. Dominance krásy a designu se stává v naší společnosti až obsesí.

Lidovky.cz: Ano, to je určitě pravda. Pokud jste krásní a zajímáte se o krásné věci a obklopujete se jimi, tak vás to na sociálním žebříčku posune zase o něco výše.
Ano, můžete se stát toho součástí. Před tím, než jdete do muzea, tak si ho můžete nastudovat, poté si koupíte suvenýr nebo tričko s logem a ještě to sdílíte se svými přáteli na sociálních sítích. Viděl jste někoho v současnosti, který by se vyfotil na sociální síť v práci? Je to zcela nový způsob života, který teprve začíná. Ani to nemůžu plně hodnotit. Pokud bude ekonomická konjunktura pokračovat dále, tak se bude pracovní doba neustále snižovat.

Lidovky.cz: A pokud mluvíte o Big City jako centru korporátní kultury a o Fun City jako městě pro zábavu, nedostáváme se tím paradoxně do období moderny, kdy zónování byla jednou z hlavních myšlenek nových urbanistických koncepcí?
Mohlo by se to tak dát říci. Města se začala nejvíce měnit s rozvojem průmyslu. Takový Birmingham bylo kolem roku 1860 extrémně hlučné, nebezpečné a znečištěné město s fabrikami v jeho centru. Proto následující období hledali architekti řešení, jak vyčlenit průmysl a izolovat ho od života. K hlavním důvodům tohoto zónování patřila hygiena. Oddělení práce a bydlení tak mělo jasný hygienický význam. Současně jsme si začali idealizovat určitý útěk z města. Angličané budovali jakási zahradní města již na konci 19. století. Dneska je to ale jiné. To “neměsto”, jak o něm hovořím, se stalo silnějším modelem než reálné město. V “neměstě” na lidi nic netlačí. Žijí v anonymitě, nemusí se strojit, nemusí se stresovat se společenskými povinnostmi. Ve městě existuje obrovský tlak na každého z nás. Tak tam v podstatě zůstávají jen krásní, mladí a úspěšní lidé. Ostatní jsou na periferii. Je to taková estetická segregace.

Lidovky.cz: Dají se tyto vaše termíny vztáhnout na konkrétní města?
Myslím si, že mohou existovat určité extrémní pozice, kdy jeden z těchto fenoménů ovládne celé město, především v případě Fun City. Týká se to například Benátek, brzy se to bude týkat Prahy. Ale to je přirozený vývoj. Zkrátka proměna centra Prahy do podoby Fun City jen odráží změny, které nastávají a v podstatě vše o čem se tu dneska bavíme.

Lidovky.cz: A co si máme představit pod pojmem Correct City?
Do toho jsem shrnul určité minoritní tendence, jako jsou udržitelný vývoj, dostupné bydlení a identita v architektuře. Udržitelnost v architektuře znamená velmi komplexní pohled. Už to není jen o kvalitní tepelné izolaci, ale všech důsledcích stavby a provozu domu. Řešíme původ materiálů, kdo a jakým způsobem na nich pracoval, co mu to přineslo, jakou to bude mít trvanlivost a hodnotu… Vede to k tomu, že globální svět bude pro nás čím dál tím dražší, protože do všeho se bude započítávat energie a působení na životní prostředí. Zboží musí reflektovat i to, co svým vznikem zničí a co se s ním udělá. V tomto smyslu jsou například plastová okna lepší než okna dřevěná. Dřevěná okna totiž nemůžete recyklovat… Tím nechci vychvalovat plastová okna, ale když začneme mít na tuto problematiku komplexní pohled, tak vám vznikne zcela nová úroveň celkového uvažování.

Lidovky.cz: A co si myslíte o udržitelném a sociálním bydlení?
Myslím si, že na trhu je jedna třetina obyvatel, na které realitní trh v podstatě nemyslí. Tím, že jsme privatizovali většinu bydlení v devadesátých letech, nemáme jako stát žádnou strategickou rezervu pro tu generaci, která v té době nebyla, ale objevila se až teď. A bytová krize narůstá po celé Evropě, nejenom u nás. Například v Holandsku prodali většinu družstevních bytů. A dneska s tím mají problémy. Naopak ve Švédsku, Dánsku a Švýcarsku družstevní bydlení přežilo a původní dělnické čtvrti se revitalizují a bydlí tam mladé rodiny s dětmi. V tomto smyslu se najednou stává družstevní bydlení motorem, jak řešit sociální problémy. Už to není bydlení pro chudé dělníky, ale pro lidi, co jen nemají takové možnosti. Existuje celá řada zajímavých typů družstev, které budu také v přednášce zmiňovat.

Lidovky.cz: A proč mají například právě Švédsko, Dánsko nebo Švýcarsko takový přístup k sociálnímu bydlení? Paradoxně to jsou velmi drahé společnosti.
Snažili se o řešení sociálních problémů už od dvacátých let. A to způsobem diskuze kapitalistů i odborů dohromady. Byli natolik prozíraví, že začali integrovat, aby předešli extrémismu, ať už komunistickému nebo fašistickému, mimo jiné. Tyto společnosti se velmi dynamicky adaptují.

Lidovky.cz: A co ta poslední komponenta termínu Correct City?
Ta je podle mě nejdůležitější a nejtěžší. Jde o identitu. Pokusím se v přednášce poukázat na velký problém vidění identity v naší společnosti. Společnost je rozdělena na elitu, která architekturu a identitu místa chápe velmi vážně a zainteresovaně, a pak na mainstream, která naopak rozumí architektuře a prostředí kolem sebe na úrovni naprosto běžných věcí jako je nákup bot, například. Oba světy se nemíchají a zůstávají ve svých bublinách. Neexistuje žádná integrace. Myslím si, že především v anglosaském světě byla právě tato integrace podceněna a zejména ve velkých amerických městech existují společenské proudy, které existují vedle sebe, ale jdou si každý svou vlastní cestou, svou vlastní rychlostí... A to považuji za docela nebezpečné. V Jižní Americe máte hned vedle chudinských čtvrtí obrovské střežené komplexy pro bohaté.

Lidovky.cz: A jak si stojí mezi ostatními evropskými městy Praha?
Praha zopakovala veškeré nešvary urbanistického vývoje. Chyby se udělaly v devadesátých letech, protože lidé měli velké touhy a sny. Chtěli z města pryč, chtěli mít své auto a svobodu. A dnes chybí promyšlená infrastruktura a máme velké problémy s dopravou. I v Curychu to trvalo několik desítek let, kdy se podařilo dostat lidi z aut do příměstských vlaků, které jezdí každou čtvrt hodinu. Čeká nás hodně práce a potřebujeme na to hodně peněz. A poté se možná některé čtvrti více uvolní a oživí. Zároveň cena bytů v takových oblastech stoupne. Objevují se ale i protichůdné tendence, například omezování turismu a tak dále. Myslím si ale, že se tím lidem jen omezuje svoboda. Vždyť koncept Fun City je o tom, jak dnes žijeme. Regulacemi jen lidem vezmeme současný způsob života.