Pravda nezvítězí a blbost je neporazitelná, připouštěl nejznámější autor LN Ludvík Vaculík

Nejproslulejší „osmašedesátník“ a nejznámější autor Lidových novin připouští, že pravda nezvítězí a blbost je neporazitelná, vyšlo v pátku LN 22. 8. 2008. 

LN: Vzpomenete si na svůj první dětský dojem ze světa?
Vzpomínám si, jak jsem ležel s maminkou v posteli, tatínek nebyl doma, a pořád jsem slyšel jakýsi tichý, pravidelný zvuk: tsss... tsss... tsss... Bál jsem se, protože jsme měli postel u okna a já si myslel, že k nám něco leze. Ptal jsem se maminky, co to je? Nerozuměla mi. Až když jsem jí ten zvuk napodobil, řekla: „To ti šumí v uších krev.“

LN: Máte 82 roků. Jak se změnily ženy během vašeho života?
Strašlivě zestárly.

LN: Vy budete odpovídat v aforismech?
No a co?

LN: Muži nezestárli?
Na to jste se neptala.

LN: Tak teď se ptám.
(mlčí) Moje odpověď je: Také.

LN: Paní Vaculíková o vás řekla:„Má složitý vztah k ženám. Rád je podceňuje, ale stejně bez nich nemůže žít.“ Má pravdu?
Nemyslím si, že ženy podceňuju. A nevím, proč to řekla.

LN: A jak je to tedy?
Je to tak, že člověk prostě jen bez žen nežije. Ony tu pořád okolo jsou, v různých úlohách a významech. A pohlavní není nejdůležitější.

LN: Když jsme u toho, ženy občas ve svých textech líčíte, když to trochu přeženu, jako chlípné pasti na muže. Copak muž nemůže říct ne?
To tedy přeháníte silně. Všechny ženy vyskytující se v mém psaní se mi představily v jiné než pohlavní podobě. A nepovažuju to za pasti – ten záměr v tom se vyvinul vývojem vztahu. Muž může říct ne, což jsem já i měl příležitost říct. Ovšem z přírodního zákona i z mlčenlivé tradice žena hledá muže. Bývaly to dívky, které se už někdy musely vdát, aby nezůstaly samy. Muž se ženil jen v důsledku toho.

LN: Aha. A co si myslíte o mladých ženách, které si začnou se starými, většinou slavnými či mocnými muži?
Áno. Velice často se setkávám s případy, že mladá žena nemůže najít muže, jakého si představuje, a častěji takového vidí už staršího, ženatého, a někdy o něho usiluje. Volnější dnes morálka to dopouští. Ale je to špatné! Ta mladá žena by měla vědět, že mladý muž je jenom materiál na muže – jakým se má stát vedle ní, s ní a také jejím působením.

LN: Mohla bych vám dát aspoň jednu otázku na rok 1968, i když vím, že už to nemáte rád?
No tak se zeptejte... A nebojte se! Však tentokrát jste v šatech... (pan Vaculík neměl na ženách rád kalhoty)

LN: Byl jste klíčovou postavou 68. roku: Ke kterému vašemu činu z těch let, jako byl projev na sjezdu spisovatelů, román Sekyra nebo prohlášení Dva tisíce slov, bylo potřeba víc odvahy?
Všecko jsem dělal tak samozřejmě, jako se třeba teď potim. To byla věc metabolickááá (protahuje rozmarně samohlásky).

LN: Co z toho bylo pro vás osobně nejdůležitější?
Ten sjezd spisovatelů. Protože jsem si uvědomoval, že mám poprvé příležitost říct, co si myslím, a nemůžou mě vypnout. Umožnili mi to tím, že se stranická organizace Svazu spisovatelů vůbec neptala soudruhů, co tam chtějí povědět. Pro mě to tím bylo vyřízeno. Ale pro svět, který na mě začal naléhat, to tím bylo zahájeno.

LN: Co se vám vynoří z paměti, když si na tu dobu vzpomenete?
Ten velice vysilující ruch v redakci Literárek. Jako kdyby se protrhla hráz nějakého rybníka a všecky nadržené názory a nálady národa se vrhly do těch novin.

LN: Za totality jste uměl napsat přesně to, co se jiní báli i vyslovit. Jste dnes spokojen se situací, která tu je?
Nejsem. Ale když mám možnost o ní psát, a tak na ni, slabě, působit, je to vlastně dobré.

LN: Věříte, že to má smysl?
Má to smysl veliký. Protože i poražené nebo nezvítězivší zásady jsou udržovány ve vědomí společnosti. To pomáhá čtenářům, kteří si oddechnou, že aspoň to někdo napsal. Že aspoň se to ví. Aspoň se o tom může mluvit. To je nejdůležitější na svobodě tisku. Pravda nezvítězí. Ale aby se udržovalo vědomí, kde to je.

LN: Uměl byste i dnes pojmenovat společenské zlo?
Zlo má dva činitele: Peníze – a jejich kult. A lidi – kult lidu v demokracii.

LN: Těm penězům bych rozuměla. Ale... vám něco vadí na demokracii?
(dlouho mlčí) Mnohá blbost se drží a je neporazitelná proto, že se opírá o stejně blbou nebo nevědomou většinu. Kvůli demokracii. Osvícený panovník by se lidu vždycky neptal.

LN: Odhadujete, kam půjde vývoj dál?
Řekl bych „výchova kapitalismu“. Pozvolné jeho spoutávání. Těm, kteří vlastní majetek a peníze, je třeba říct, že jenom náhodou jsou to oni, kteří v tomto životě rozhodují o těch věcech. Jsou odpovědní celé společnosti. Že všecko, co oni vlastní, je zároveň bohatstvím společenským.

LN: Představujete si někdy svět za sto let?
Ne. A su rád, že tady nebudu.

LN: Proč?
Bude to horší. Protože zásadně se všecko zhoršuje.

LN: Odkdy?
Od té doby, co já to pozoruju. (usmívá se spokojeně) Není váš odpor proti novému vlastně výrazem strachu ze stáří? Ze smrti? Strach ze smrti mám. A když o tom uvažuju, je to spíš strach z následků. Rodina, nedokončené věci... Přímo tělesný strach ze smrti jsem měl jednou v životě. A to když při tělocviku ve škole dělali jsme „valnou hromadu“ a já byl úplně dole. Bez dechu, přestával jsem vidět. Ba ještě před tím: Při mlácení obilí se snopy dávaly do stohu a my si v něm dělali díry, všelijak jsme je prolézali. Já tam vlezl, a nemohl najít východ. To byla skutečná hrůza.

LN: Je pravda, že čím je člověk starší, tím je šťastnější? Jedna studie chicagské univerzity zjistila, že v osmnácti se šťastná cítí třetina Američanů, v osmdesáti je šťastná celá polovina.
Zajímavá otázka i zjištění. Myslím, že starý člověk už si roztřídil hodnoty, váží si toho, co má, a není štván úkoly nebo ctižádostí.

LN: Věříte v něco mimo nás?
Ano. V nějaký vyšší úmysl, smysl a řád. Tečka. Ale tam je vše! Vše! To jsem nečekal, že mi přijdete s tímhle. Ale tož nechte to tak. Každý mě z toho pozná.

LN: Přišel jste už na nějaké to životní moudro?
Ano. Že nejdražší „věc“ v životě muže je dobrá žena. A největší úspěch dobré děti. Obé považuju za dar Boží. Žasnu, že ona mi vytrvala. A cítím, jak mi synové vracejí tu základní péči, kterou jsem kdysi já dával jim – abych nespadl, neblbnul nějak, nepsal hlouposti...

LN: Co vlastně teď děláte nejraději?
Teď zrovna se zabývám poštovními známkami, které jsem nikoli sbíral, nýbrž shromažďoval leta, protože jsem prostě nedovedl vyhodit obálku se známkou. Až mě to asi před čtvrt rokem naštvalo, všecko jsem to odmočil a zařadil do zásobníčků. Ale nikoli podle států, ani podle témat... Tak, aby ta stránka byla zajímavá barevně, graficky jsem to komponoval, to mě baví. Jsou to vlastně krásné obrázkové knížky. Žádné sběratelsky uspořádané sbírky známek nemůžou být tak zajímavé. Protože tam bude Island a teď tam budou islandští vládci, islandské domy, islandské gejzíry. A když někdy se mi nechce nic dělat, dívám se na to a dostávám nápady. Tam je pes, o kus dál je taky pes, ten hledí zleva doprava, ten hledí zprava – tak je dám k sobě. A mezi ně dám nějaké prezidenty. Je to popření sběratelství. Protože je to úplné zanedbání souvislostí a řádu, co k sobě patří. Naopak! Když to k sobě nepatří, je to vedle sebe pěkné. (chechtá se, jak se mu to podařilo zformulovat)