Většina historek z jeho dětství končí stejnou hláškou. „A pak jsem odtamtud utíkal jako šílenec.“ Louis „Louie“ Zamperini přišel na svět v USA 26. ledna 1917 do rodiny chudých italských přistěhovalců. Jakmile se naučil chodit, nenechal se nikým a ničím spoutat. Veškerá nařízení a zákazy pro něj představovaly výzvu. V pěti letech začal kouřit, v osmi pít. Toulal se ulicemi kalifornského Torrance a kradl všechno, co nebylo přibité. S příchodem puberty se stal šéfem party podobných výrostků, policie byla u Zamperiniových obden.
POHNUTÉ OSUDY: Záhadný odchod prvního sokola. Miroslava Tyrše označili i za zrádce |
S přispěním o dva roky staršího bratra Petea se však přece jen podařilo Louise zaměřit jiným směrem. Pete, sám slušný sportovec i student, donutil bratra, aby běhal. Louie svůj první závod absolvoval kvůli dívkám ze třídy, které ho k tomu přemluvily. Jenže hned od startu za všemi zaostával a doběhl jako poslední za smíchu publika. Posměchu měl dost už kvůli svému italskému původu, a tak se rozhodl trénovat. Jenže po čase se v něm ozvala divoká krev a utekl z domova. Po několika týdnech se však špinavý, hladový a otrhaný vrátil. To byla definitivní tečka za dosavadním způsobem života.
Od léta 1932 dával veškerou svoji energii do běhání. Při závodech na jednu míli se neustále zlepšoval. V roce 1934 překonal rekord všech amerických středních škol a noviny čím dál častěji psaly o „Torranském tornádu“.
Tou dobou se už v Louieho hlavě rodila smělá myšlenka. Chtěl se dostat na olympijské hry 1936 v Berlíně. Míle se na OH neběhá, proto by pro něj byl ideální závod na 1500 metrů. Na jaře 1936 si však uvědomil, že na nejlepší, starší kolegy pořád nemá. Bylo mu teprve 19 let, mílaři přitom dosahují špičky až po dvacítce.
POHNUTÉ OSUDY: Vlastence a ekologa Dejmala nezlomil ani komunistický kriminál |
Už svůj berlínský sen vzdával, když ho v květnu zaujala v novinách zpráva o nominaci běžců na 5000 metrů. USA vysílaly tři závodníky, dvě místa měli obsadit jasní favorité, o třetí se pak mělo utkat několik běžců. Louie jen dvakrát v životě běžel závod delší než míli, přesto se rozhodl o účast poprat. Problémem bylo, že kvalifikace byla za dva měsíce. V New Yorku na začátku července panovalo nesnesitelné vedro, teplota dosahovala téměř 40 stupňů. Ani tohle však Louieho neskolilo. Kvalifikační závod zaběhl po boku Dona Lashe, nejlepšího Američana na této trati. Ani rozhodčí v cíli nedokázali určit, kdo protnul čáru jako první. To bylo ale jedno. Jméno Zamperini se tímhle výkonem dostalo do berlínské nominace!
Když o pár týdnů později vyplul luxusní parník Manhattan na cestu do Evropy, byl Louie benjamínkem. Plavba se však pro olympijskou výpravu stala tak trochu katastrofou. Nikdo ze sportovců neměl pořádný prostor na trénink, spousta z nich navíc dostala mořskou nemoc. A ti, co měli štěstí, se dostali do jiného nebezpečí.
Manhattan oplýval přívalem jídla. Pár let po ekonomické krizi nebyli ani sportovci na takový luxus zvyklí. Večeře 17. července zanechala na Louieho takový dojem, že si ji zapsal. „Dvě misky hovězího vývaru, dva saláty se sardinkami, pět rohlíků, čtyři okurky, dva talíře kuřecího masa, dvě porce sladkých brambor, čtyři kousky másla, tři porce zmrzliny s oplatkou, tři kousky bábovky s ledovou polevou, třešně, jablko a pomeranč,“ citovala Laura Hillenbrandová v knize Nezlomený.
Zamperini a mnoho dalších sportovců se notně zakulatilo. Několik zápasníků, boxerů a vzpěračů se dokonce „vyjedlo“ ze své váhové kategorie a na olympiádě kvůli tomu nemohlo startovat!
Louie nabral šest kilo za devět dní. Už předtím věděl, že stejně nemá na olympijskou medaili šanci, v té době vládli Finové. Když vyběhl na pětikilometrovou trať, připadal si tlustý. V posledním kole získal najednou energii a začal předbíhat.Jeho závěr byl zdaleka ze všech nejlepší, i Adolf Hitler se vykláněl ze své lóže při strhujícím Louieho finiši. Cílem prolétl jako osmý, v nejlepším americkém čase roku 1936.
Momentka s Hitlerem
POHNUTÉ OSUDY: Milan Zapletal přežil Osvětim. Smrt jeho rodiny nebyla zbytečná |
Když se vysprchoval, vystoupal Louie na tribunu. Uviděl tam Hitlera a napadlo ho, že by bylo hezké mít s hostitelem fotku. Požádal jakéhosi poďobaného muže poblíž, aby je vyfotil a předal mu foťák. Joseph Goebbels jeho přání vyhověl. Hitler se pak vyklonil z lóže, usmál se a podal Louiemu ruku: „Á, vy jste ten hoch s rychlým finišem.“ Když bylo po závodění, měl Louie čas na lumpárny.
Po dvou litrech piva mu jako dobrý nápad přišlo ukrást nacistickou vlajku před Říšským kancléřstvím. Jeho další běh zastavily až namířené pušky stráží. Jeho olympijská akreditace ale zapůsobila a Louieho nakonec, i s vlajkou, po výslechu propustili.
Po návratu domů se začal upírat k olympijskému Tokiu 1940. Studoval na Univerzitě Jižní Kalifornie a neustále se zlepšoval na dráze. Brzy ale začalo být jasné, že olympijské hry v roce 1940 nebudou a už vůbec ne v Japonsku.
Sedmého prosince 1941 byl Louie, nyní už důstojník amerického letectva, v Texasu na opušťáku. Seděl v kině, když náhle sál zaplavilo světlo. Japonci napadli Pearl Harbor, oznámili jim.
Louie se stal bombometčíkem na letounu B-24 Liberator se základnou na havajském ostrově Oahu. V březnu 1943 se zúčastnil náletu na ostrov Nauru, po kterém se Liberator vrátil s 594 dírami od stíhaček. I mechanici žasli, jak se letoun udržel ve vzduchu. Osádka přežila díky hrdinství svých střelců. Všichni byli ale těžce ranění, jeden v nemocnici později zemřel.
Sedmadvacátého května 1943 vstal Louie v pět hodin ráno a šel si zaběhat. Když se vrátil, zjistil, že jednotka postrádá jeden letoun. Proto 11 mužů včetně Louiho usedlo do Liberatoru a vydalo se své kolegy nad oceán hledat. Po několika hodinách však začal zlobit motor číslo 1. Když ho chtěl mechanik vypnout, udeřil omylem do tlačítka motoru číslo 2. Oba motory na levé straně letounu najednou nepracovaly.
Russel Allen „Phil“ Phillips, pilot, s nímž letěl i na Nauru, už nezvládl bombardér z pádu vybrat. Letoun se rozlomil o vodu. Louie byl v tom okamžiku u bočního střeliště. Zamotal se však do drátů a klesal do hlubin spolu s vrakem. Bojoval, ale nemohl se vyprostit.
Nemá to cenu, uvědomil si. Pak ztratil vědomí. Probral se ve tmě. Pomyslel si: tak tohle je smrt. Najednou si uvědomil, že je stále ve vodě, ale už není zamotán do drátů. Proklouzl otvorem střeliště, rozřízl si při tom prst, ale byl volný. Nafoukl záchrannou vestu a vystoupal nahoru.
POHNUTÉ OSUDY: Emanuel Zima, domovník v Budapešťi, který zachránil Židy |
Na hladině ve změti trosek plaval Phil a ještě Mac – zadní střelec Francis McNamara, nový člen posádky. Nikdo jiný z 11 lidí na palubě nepřežil. Na vodě se pohupovaly i dva žluté malé nafukovací čluny. Trojice zraněných mužů do nich vylezla. Louie se ujal organizování a zjistil, že mají několik tlustých tabulek čokolády a pár litrů vody. Pokud budeme jídlo i pití dávkovat, vydrží nám několik dní, plánoval. Phil měl ale krvácející hlavu, Mac byl zase v šoku a neustále křičel, že zemřou.
Když se Louie druhý den probudil a chtěl si dát okénko čokolády, zjistil, že je pryč. Mac v noci v záchvatu paniky všechnu snědl.
Okolo člunu kroužily desítky žraloků. Několikrát na obloze spatřili pátrající letoun, ale nikdo si jimi vystřelené rakety nevšiml. Dny začaly plynout jeden za druhým. Neustálá žízeň, hlad, odporný puch odlupující se barvy z člunu. A žraloci, čekající na svou příležitost. Těla tří letců slábla. Voda jednou za několik dní přicházela jen v podobě dešťových kapek. Desátý den jejich poutě Louiemu přistál na hlavě albatros. Vyhladovělý muž pomalu sunul ruku nahoru a nakonec se mu podařilo ptáka chytit. Maso kvůli nesnesitelnému smradu z vnitřností nedokázali pozřít. Posloužilo jim ale jako návnada. Podařilo se tak chytit aspoň jednu malou rybu. Po dvou týdnech byli spálení, kůži měli rozpraskanou a opuchlou, pokrytou boláky ze slané vody. Čtrnáctý den opět Louie chytil albatrosa a následně jednu rybu. Pak se jim povedlo lapit a sníst další tři ptáky. Pořád to však bylo zoufale málo, trápil je ale především nedostatek vody.
Jak ulovit žraloka rukama
Byl to 27. den. Na obloze se objevila tečka a brzy slyšeli vrčení motorů. Letoun směroval k nim a muži v člunech jásali. Když byl bombardér téměř u nich, začalo se kolem nich „vařit“ moře. Letadlo po nich pálilo! Lovili je Japonci.
Louie skočil do vody a podplaval člun, ostatní byli tak slabí, že to nedokázali. Najednou uviděl žraloka, jak mu chňapá po noze. Vzpomněl si na výcvik a praštil ho pěstí do čumáku. Když krupobití kulek přestalo, vylezl nahoru. Jenže bombardér už točil oblouk a vracel se. Louie opět skočil do vody, kryl se, mlátil a kopal do žraločích tlam. Celkově se japonský nálet opakoval čtyřikrát.
Phil a Mac zůstali jako zázrakem nezraněni. Jeden člun byl ale rozpárán vedví, druhý byl proděravělý desítkami kulek a začal se potápět. Muži uvnitř věděli, že pokud nebudou pořád pumpovat a zalepovat díry, je s nimi konec. Jak člun klesal, žraloci se osmělovali a začali na trosečníky útočit. Jeden muž tak pumpoval, druhý lepil a třetí odháněl pádlem žraloky.
Po několika hodinách se podařilo člun jakž takž vyspravit. Louie měl na žraloky vztek. Respektoval to, že voda je jejich královstvím. Útoky na člun ale považoval za porušení nepsané dohody. Rozhodl se jim to oplatit a začal vymýšlet, jak je lovit. Jednoho menšího holýma rukama chytil a zabil. Ze žraloka se dala pozřít jen játra, přesto se poprvé cítili nasyceni.
Třiatřicátého dne večer Mac zeptal slabým hlasem, zda umírá. Louie mu nechtěl lhát. „Myslím, že zemřeš tuto noc.“ Ráno ho pohřbili do moře.
POHNUTÉ OSUDY: Málo pravděpodobná smrt. Mladíka Špačka zabila jeho motorka |
Jejich rekordní pouť skončila 47. dne, kdy je u Marshallových ostrovů zajali Japonci. Na člunu urazili dva tisíce mil! Zajatci na pokraji smrti pak byli dopraveni na atol Kwajalein, Spojenci nazývaný Popravčí ostrov. Následující dny a týdny byly stejné: hlad, žízeň, neustálé bití a ponižování ze strany věznitelů. Strážci jim dávali najevo, že je po výsleších popraví.
Louiemu se po týdnu začalo stýskat po člunu. Jemu i Philovi místní „lékař“ vpíchl neznámou drogu. Po ní jim tělo spalovala vyrážka, ale pokusy přežili. Vyhnuli se i popravě. Japonci chtěli využít Zamperiniho slávu.
Louie se pak dostal do tajného tábora Ofuna, určeného pro vězně vysoké hodnoty. I tady pokračovalo mučení. Když přivedli jakéhosi japonského běžce, dovolil si zesláblý Louie vyhrát. Odměnou mu byl výprask holí. V průběhu roku 1944 ho přemístili do tábora Ómori v Tokijském zálivu.
Tam Louie poznal zrůdu. Desátník Mutsuhiro Watanabe měl u zajatců přezdívku Bird, Pták. Sedmadvacetiletý muž pocházel ze zámožné rodiny a před válkou studoval francouzskou literaturu.
V Ómori měl pověst nekrutějšího dozorce a psychopata. Obzvláště nesnášel důstojníky. Louie byl důstojník, a navíc slavný – běžci byli v Japonsku nesmírně populární. Bird tak našel nový cíl života: učinit Louiemu peklo na zemi. A to se mu dařilo. Louie (ale nejen on) byl od něj denně bit a ponižován, marné bylo schovávání.
Jednou ho brutálně zmlátil páskem s obrovskou kovovou sponou na konci. Několik dní poté Louie na jednou ucho neslyšel. Od té doby pořád viděl ve snech Birdův obličej a to, jak mu spona rozráží spánek. Birdova brutalita byla po dlouhých měsících moc i na Japonce a ti ho po Vánocích odveleli do jakéhosi menšího tábora.
Druhého března 1945 se Louie opět stěhoval. Vlak ho dovezl do tábora Naoecu v prefektuře Nagano. Tam mu vyšla v ústrety známá postava. Bird. Louie omdlel. K mučení se nyní přidala i povinnost chodit do práce, což předtím důstojníci nemuseli. Při práci ho jeden z dozorců shodil z lávky a Louie si těžce pochroumal kotník. V táborech navíc docházelo jídlo. Smrt opět ťukala na dveře.
Bombardér z Tinianu
Šestého srpna 1945 ve tři čtvrtě na tři ráno zvedl Paul Tibbets svou B-29 Enola Gay z ranveje ostrova Tinian. Netušil, že jeho let vejde do dějin. Věděl však, že cílem jeho speciální mise je Hirošima.
POHNUTÉ OSUDY: Odpusťte mi, napsal rodině. Pak brankář německé reprezentace skočil pod vlak |
Zajatci v Naoecu poznali, že se stalo něco mimořádného. „Jedna bomba zničila celé město,“ šeptali si Japonci. Přesně o dva týdny později jim velitel tábora oznámil, že je po válce. Bird už u toho nebyl, několik dní předtím utekl.
Louie se léčil několik měsíců a pak se v listopadu vrátil domů. Rodina už rok věděla, že je naživu, Japonci to totiž oznámili v propagandistickém vysílání. Začal pak opět trénovat, ale rozdrcený kotník nevydržel a sen o olympiádě 1948 se rozplynul.
Louiemu se dál každou noc zjevoval Bird a mlátil ho páskem. Jediné, co mu pomáhalo, byl alkohol. Hodně alkoholu. Jeho mozek ovládala jedna myšlenka. Musím vydělat peníze na cestu do Japonska, tam najít a zabít Birda. Našel si ale o osm let mladší dívku, oženil se a mělo se jim narodit dítě.
Jednoho dne koncem roku 1948 zase ve snu Bird máchal opaskem. Louie bojoval a svého mučitele škrtil. Náhle se Birdovo tělo proměňovalo. Louie seděl na těhotné manželce Cynthii a škrtil ji.
Spása přišla až o rok později. Cynthia ho doslova dotáhla na losangeleské kázání pastora Billyho Grahama.Jeho slova mu z nějakého důvodu pomáhala. Po druhé návštěvě přišel domů a vylil všechen alkohol. Tu noc se mu poprvé po pěti letech Bird nezjevil.
Louie začal žít normálně. V roce 1952 se vydal do Japonska navštívit své věznitele, kteří sami byli nyní ve vězení. Všem jim veřejně odpustil. Bird ale mezi nimi nebyl, podle zpráv Japonců několik let předtím spáchal harakiri.
Hollywoodský konec
Louie se měl stát v roce 1998 jedním z běžců s olympijským ohněm, jeho cesta vedla i místy tábora v Naoecu. Televize CBS se rozhodla jeho putování zmapovat. Na konci roku 1996 zavolal Louiemu producent CBS a oznámil mu, ať si sedne: „Bird je naživu.“
Watanabe se dlouhé roky skrýval (v případě dopadení by dostal trest smrti), po roce 1959 však už nikdo jeho zločiny neřešil. Založil si úspěšnou pojišťovnu a žil spokojený život. S Louiem se měl v roce 1998 setkat, nakonec to odmítl.
Pět let poté Zamperiniho život zaujal Lauru Hillenbrandovou. Spisovatelka, která kvůli své nemoci neopouští dům, po sedmi letech práce –v létě 2010 – vydala knihu Nezlomený. Okamžitě se stala bestsellerem a je jím dodnes.
Angelina Jolie natočila o Louisi Zamperinim film. Hlavní aktér se premiéry o půl roku nedožil
V roce 2012 hollywoodská hvězda Angelina Jolie oznámila, že sehnala sponzory a bude režírovat film o Zamperinim. Při natáčeníse z nich stali přátelé a Louie se těšil, jak 25. prosince 2014 spolu půjdou při premiéře filmu Nezlomený po červeném koberci.
Tohle přání se mu ale už nesplnilo. Výjimečný život Louise Zamperiniho skončil 2. července letošního roku. Bylo mu 97 let.
