Nešlo jen ale o africké dobrodružství či propagaci nákladního vozu Tatra, kterým jeli. Měli do gabonského města Lambaréné dopravit humanitární materiál. Jejich cílem byla proslulá nemocnice, založená roku 1913 Albertem Schweitzerem. Výprava přitom navštívila 14 afrických zemí, několikrát se ocitla v ohrožení života.
„Říkal, že se vrátil jako úplně jiný člověk. Do té doby jsme tady všichni byli zavření v takovém fešáckém kriminále. A on najednou byl v Africe, potkával úžasné lidi, kteří sice nic neměli, ale byli duchovně na výši,“ řekla před dvěma lety LN manželka Eva Vavroušková. Spolu chodili do školy, ale pořádně se poznali až při tom, co oba milovali – lezení. „Byli jsme kamarádi na laně. Josef hory zbožňoval, srovnával si tam myšlenky.“
Vavroušek měl přírodu rád už od dětství, na dlouho mizel do lesa. Tahle záliba mu vydržela i v Africe. „Vyprávěl mi třeba o jednom zážitku – ostatní se jednou motali kolem tábora, on se vypravil sám do lesa. Tam uslyšel z dálky hlas bubnu, tak se vydal za ním. Došel až ke skupince černochů, kteří tloukli do bubínků a tančili. On se automaticky přidal k nim. S Afrikou splynul,“ vzpomínala manželka.
Josef Vavroušek
|
Vavroušek, původním zaměřením technik a systémový analytik, působil pak jako pracovník Výzkumného ústavu pro vědecký rozvoj. Už v 70. letech se zúčastnil ekologického hnutí - v rámci Ekologické sekce biologické společnosti při ČSAV. Vždy ale odolal vábení komunistické strany. „Šéfové ho tlačili, ať vstoupí do partaje. Na rovinu mu řekli, že jeho kariéra se nikam rozvíjet nebude. Ještě ho pak lákali, že bude moci jet na rok do Ameriky, když do strany vstoupí. Odmítl,“ řekla Vavroušková.
Obávaný štít Komunismu
Přesto se komunismu nevyhnul – jeho vášeň ho zavála do Pamíru, do říše sedmitisícovek. Vylezl tam na štít Komunismu (nyní Ismoili Somoního) ve výšce 7495 metrů. V roce 1983 chtěl s přáteli zlézt štít Korženěvské (7105 m), ale strhla je tlaková vlna z laviny. V Praze v tu dobu trnula manželka Eva, neměla skoro žádné zprávy. „Jen se k nám dostalo, že jeden člen výpravy zahynul a druhého čeká amputace. Později se upřesnilo, že zemřel Ludvík Bednář a Josef má omrzliny a chtějí mu vzít nohu. Nakonec ho zachránila operace. Ani tohle ho od hor neodradilo. Byl ale opatrný.“
V létě 1989 Vavroušek spoluzaložil Kruh nezávislé inteligence, společenství akademiků, kteří byli ochotni podílet se na monitorování a odborné kritice komunistických institucí. A pak přišla sametová revoluce, pro Vavrouška přelomový moment v životě.
Musíme změnit OSN!
„Sedmnáctého listopadu měl noční orientační běh. Jakmile se ale doslechl, co se děje, vydal se do Činoherního klubu. Pak jsme ho dlouho neviděli,“ vzpomínala Vavroušková na dny, při kterých se její muž podílel na založení Občanského fóra. V červnu 1990 byl jmenován ministrem vlády ČSFR, předsedou Federálního výboru pro životní prostředí.
„Pepík byl vizionář. Měl dar vidět problémy komplexně. Překvapil lidi, kteří chtěli diskutovat o nějakých lokálních ekologických problémech, tím, že otevřel téma nezbytnosti reformy OSN. S odstupem let se ukazuje, že měl pravdu,“ řekl LN Martin Bursík, bývalý ministr životního prostředí, nyní předseda Liberálně ekologické strany. „Byl velký bojovník. Vzpomínám si třeba, jak se vypravil do maďarského parlamentu a přesvědčoval je tam o nesmyslnosti projektu Gabčíkova z ekologického hlediska. Nebál se v politice jít do konfliktu, pojmenovat věci pravými jmény.“ V podobném duchu na něj vzpomínal i Čestmír Klos, novinář a ekolog. „Byl odvážný, to se týká hlavně slavného summitu Země OSN z roku 1992. Jeho tehdejší myšlenky se pořád objevují na fórech i dnes.“
Eva Vavroušková v roce 2002 přebírala za svého manžela medaili Za zásluhy I. stupně od prezidenta Václava Havla.
Dokázal se postavit Klausovi
Vavrouškovo ministrování bylo unikátní, doba velké euforie. Téměř od nuly se vytvářela celá environmentální legislativa. Přitom to neměl jednoduché, byl podle Bursíka ve vládě Václava Klause jediným ministrem, který se mu dokázal postavit. Vavrouškova vrcholná politická kariéra skončila po volbách 1992. Svobodní demokraté, za které s Bursíkem kandidoval, se nedostali do parlamentu. Oba přátelé nečekali na výsledky a strávili volební den lezením v Černolických skalách...
V září 1992 inicioval Vavroušek založení Společnosti pro trvale udržitelný život, jejímž byl předsedou. „Ke zvláště tíživým důsledkům nadměrné centralizace moderní společnosti patří infantilizace řadových občanů, která je původním jevem monopolizace politické i ekonomické moci v rukou poměrně malého počtu lidí,“ napsal Vavroušek.
Přednášel pak na řadě vysokých škol v Česku i v cizině. Na jaře 1994 vyrazil do USA, kde absolvoval cyklus 22 přednášek. A také plánoval, že svou horolezeckou vášeň přesune do Himálaje, lákala ho obávaná K2. V roce 1994 to však ještě byly jeho milované Tatry. „S dcerou a ještě jedním kamarádem se vydali do Roháčů. Devatenáctiletá Petra studovala fakultu humanitních studií, moc ji to bavilo. Hory si zamilovala, byla to taková divoženka,“ vzpomínala Eva Vavroušková.
Tragédie v dolině Parichvost
O rok později, večer v pátek 17. března 1995, se vydal Vavroušek s dcerou do hor naposledy. Vlak je dopravil opět do Západních Tater. Chtěli si hory vychutnat sami, dovedli si tam dlouhé hodiny povídat. Měl to být jen víkendový výlet, o půl druhé v noci z neděle na pondělí už měli být opět v Praze. Jenže Eva Vavroušková čekala marně. „Říkala jsem si, že dorazí až ráno a já se aspoň vyspím. Jenže ráno taky nic.“
Zprávy nebyly dobré. V sobotu v oblasti doliny Parichvost spadla velká lavina. Rozjela se pátrací akce, z Česka vyrazilo mnoho Vavrouškových přátel, včetně Bursíka. „Byly docela špatné podmínky, ale jak jsem Josefa znal, on by se do doliny nevydal, kdyby to považoval za risk, notabene s dcerou,“ pravil Bursík. Dny ubíhaly, ale pátrání bylo marné. Až v pátek, šestý den po pádu bílé masy, objevili záchranáři Josefa Vavrouška. Tělo jeho dcery Petry vydaly Tatry až o několik dní později.
V roce 1994 absolvoval Josef Vavroušek 22 přednášek v USA. Fotografie je z prosince 1994.
„Pro mě bylo strašné, že oba pohřby od sebe dělilo tolik času. Člověk si představuje pitomosti – myslela jsem si, že Petra někam došla a schovala se,“ přiznala Eva Vavroušková. Svému manželovi nic nevyčítá. „Petra chtěla jet jenom s tátou, Josef ji velmi miloval. Proto si myslím, že by kvůli ní do žádného rizika nešel. Asi to byl osud.“
Politik budoucích generací
Památka prvního ministra životního prostředí, mnohými označovaného za muže, který předběhl dobu, není zapomenuta. „Vavroušek byl jediným politikem, od kterého bylo možné v budoucích volbách očekávat alternativu ke směru, jakým se politicky a ekonomicky pustila tato země po listopadu 1989. Byl politikem budoucích generací voličů, pro které bude kapitalismus stejně bez perspektivy jako socialismus,“ napsal publicista Ivan Hoffman v nekrologu.
V roce 2002 Vavrouškovi prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy I. stupně. Od roku 1996 je také udělována cena Josefa Vavrouška. Tu založila Nadace Charty 77 a dává ji za pozitivní řešení vzájemně spjatých ekologických, sociálních a ekonomických problémů. „Vavrouškova cena je posledním oceněním, které má v naší branži váhu,“ řekl Klos. V roce 2012 si pro ni došel i Bursík. „Je to cena, které si v životě vážím ze všeho nejvíc.“
