Drumont přičítal úpadek moderní Francie židovskému vlivu v ekonomice, umění avšudypřítomné korupci podporované liberální „židovskou“ žurnalistikou. Do protikladu kžidovskému cynismu, „kramářskému duchu“ a kolektivnímu egoismu Židů stavěl tvůrčího ducha a heroickou morálku árijců. Tito rození umělci avojevůdci se však Židům prý sami nedokázali ubránit, aproto na ochranu árijců Drumont navrhoval radikální vyvlastnění židovského majetku.
Tomáš Garrigue Masaryk a jeho válečné námluvy se Spojenci |
Recenze v Masarykem vydávaném vědeckém časopisu Athenaeum svědčí označném zájmu o antisemitismus v 80. letech 19. století v celé Evropě. Masaryk sám v realistickém Času českojazyčnému čtenáři do detailu zprostředkoval obsah imetodu tohoto předního evropského antisemity: nesourodá fakta, historky, drby apomluvy se dohromady skládají do plastického obrazu odlišnosti židovské rasy ažidovského spiknutí táhnoucího se francouzskými a evropskými dějinami.
Židů, těch jsem se bál...
Masaryk se ztotožnil s Drumontovým popisem „židovské otázky“ a – protože sám nevěřil v možnost židovské asimilace – také alespoň zčásti s jeho návrhy na její „řešení“: „Židé musejí si dát líbit jistá zákonná omezení, přiměřená jejich plemenným vlastnostem a zvykům. Je to požadavek spravedlivé sebeobrany árijského plemene (...),“ psal tehdy Masaryk.
Jak je to možné? Masaryk je přece známý jako přední český odpůrce antisemitismu, který na přelomu 19. a 20. století vystupoval proti obvinění z židovské rituální vraždy. Té se měl dopustit Leopold Hilsner, chudý židovský tulák z městečka Polné. Místo obrany proti Židům nyní bránil nespravedlivě odsouzeného Žida. Vysloužil si tak nenávist českých nacionalistů a antisemitů, kteří rušili jeho přednášky a obviňovali jej ze zaprodanosti Židům. Hilsneriáda byla často přirovnávána k Dreyfusově aféře, při níž byl židovský člen francouzského generálního štábu obviněn ze zrady a na základě zmanipulovaných důkazů odsouzen.
Antisemitismus je jenom jeden, říká režisér Zločinu v Polné Viktor Polesný |
Obě aféry rozdělily národní společnosti na dva politické a kulturní tábory. I přes mimořádné angažmá Masaryka a dalších byl však Hilsner v roce 1899 a po odvolání o rok později – v tomto procesu se již Masaryk překvapivě neangažoval – znovu odsouzen k trestu smrti, který mu byl císařem zmírněn na doživotní vězení. Omilostněn a propuštěn byl až na konci první světové války.
Jak lze Masarykovu očividnou názorovou proměnu od schvalování antisemitismu k jeho odmítnutí vysvětlit? Později, již jako prezident, Karlu Čapkovi popisoval svou cestu od předsudků, pod jejichž vlivem vyrůstal: „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve[…]. Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“
Jeho výpověď mohla a měla být přeneseně čtena také jako vyprávění o emancipaci české (československé) společnosti, která údajně za první republiky spolu s Masarykem, jenž se ze zrádce národa stal prezidentem, překonala své vlastní předsudky.
