Poprvé byla Anna Čtvrtníčková před kamerou ještě v povijanu, teď, ve čtrnácti, už má za sebou několik větších rolí a na ulici ji poznávají nejen tehdy, když jde s tátou Petrem. Ten jí dal do vínku důvtip, schopnost improvizovat a taky prostřední jméno Mercedes. Prý jí ho vybral, aby jednou kluci věděli, v jakém autě ji vozit.
Když se s Annou Čtvrtníčkovou na začátku prosince setkáváme, řeší spíš než popularitu školní povinnosti. Že to není úplně obyčejná žačka základní školy, do hovoru prosakuje spíš postupně. Snad jen nezvykle pohotová vyřídilka už od začátku prozrazuje, že ta mladá dáma, co sedí v kavárně u malinové limonády, je na pozornost médií a poměrně rovnocennou debatu s dospělými zvyklá.
Jak vypadá facebookový život mladé herečky, co začíná být populární?
Před rokem jsem měla docela problém, to měl Anděl Páně premiéru. Každej den se mi někdo ozýval. Teď mám na Facebooku asi pět set žádostí o přátelství od lidí, co vůbec neznám, ani na ně neodpovídám, prostě nereaguju. Někteří mi psali takový divný věci. Takový to „ahoj, jak je“. Jak na to reagovat, od cizího člověka... Nevím, co si představujou, že napíšu. Pak byli lidi, co mi napsali, že jsou nemocní a že jsem jim pomohla a že je ta pohádka potěšila. Těch bylo tak pět. Z toho jsem měla smíšené pocity: nikdy jsem je neviděla, přitom mají pocit, že jim nějak pomáhám. A nejde jenom o Facebook. Teď se mi stává, že si o mě povídají lidi v tramvaji, koukaj na mě, šeptaj si, že „to je ta z Anděla Páně“. Vždycky se tvářím, že to nevidím. Občas mě někdo požádá o podpis nebo o fotku, ale spíš stojej, koukaj se mi do očí a je vidět, že přemýšlej – je to ona, není to ona. Nebo to jdou ještě někomu dalšímu sdělovat – to je asi nejhorší.
Co s vámi ta popularita dělá, nenafukuje to sebevědomí?
To ne. I lidi kolem říkaj, že jsem se nezměnila, že mi to nevlezlo do hlavy. Proč by mě mělo změnit to, že mě viděl milion lidí na plátně?
Čím to je, že to s vámi nehne?
Asi pomáhá, že jsem v tom prostředí filmu od malička. Jsem léta zvyklá na to, že mě někdo fotí, když jdu s tátou. I když! Teď jsem šla na premiéru filmu, co nebyl můj, a fotografové mě poznali i bez táty. Už to zašlo tak daleko, že to fotografové už ví. Docela mě to překvapilo.
Kdy jste vlastně byla poprvé před kamerou?
To mi bylo pár měsíců. Byl to studentskej film FAMU, ani nevím jakej, hrála jsem mimino v nemocnici. A pak asi Modrý tygr – moje první velký natáčení. A já jsem vůbec nevěděla. Natáčení většinou funguje tak, že režisér zastaví obraz, ale všechno dál jede. A já jsem tehdy režisérovi začala odpovídat „dobře, tak já se posunu“. A muselo se to celé stopnout. Já jsem se pak úplně sekla, začala jsem se klepat, nevěděla jsem, co jsem udělala špatně. Byla jsme tehdy ve druhé třídě. Druhá holčička, co tam byla se mnou, mi to vysvětlila: „Prostě jenom neodpovídej a dělej, co říká.“ Pak jsem točila nějaký reklamy. Třeba táta dělal reklamu na chipsy a potřeboval tam děti na kompars, tak použil mě, běhala jsem tam jako dítě s balonkem. Tohle je v pohodě, ale neumím si moc představit, že bych někde v reklamě stála třeba s řasenkou a říkala, že tahle je nejlepší, kupte si ji…
Vy jste na takovém rozhraní děcka a dospělého. Vzpomenete si, kdy jste přestala věřit na Ježíška?
Nevím přesně kdy, ale začala jsem chodit ze školy a říkala „mami, já vím, že Ježíšek neexistuje“ a máma: „No nevím, jak jinde, u nás rozhodně existuje“. Pak rodiče párkrát udělali takový přešlap, že špatně schovali dárky a já je našla. Šla jsem do skříně a našla tam panenku. A pak byla pod stromečkem. To už trochu nesedí. Jednou táta udělal ještě větší chybu, že ty dárky ležely před bytem. Vylezli jsme z výtahu a já: „Jé, co to je? A on: „Pojď rychle dovnitř.“ A pak to bylo pod stromečkem. Tak jsme se ptala, jestli to neleželo před týdnem před bytem? A táta, že ne, že to, co bylo před bytem, si tam zapomněli sousedi. Takže doma pořád tak nějak předstíráme, že Ježíšek je.
Máma se zeptá, kdy napíšu dopis Ježíškovi, já jí řeknu, že jí pošlu odkazy mailem, ona že ne. Dávám obálku za okno, je to tradice. Zatím si nepřijdu taková, že bych ji měla rušit.
