Adolf Hitler sice prohlásil, že ve své armádě žádné Čechy nechce, praxe zavedená u bývalých rakouských občanů byla trochu jiná. Pokud branec jasně nedeklaroval u odvodu svoji českou národnost a neochotu nastoupit vojenskou službu, skončil v uniformě Wehrmachtu.
O možnosti vyhnout se tomuto nepříjemnému zážitku věděli jen nemnozí. Mnozí z těch, kteří se proti své vůli ocitli na frontě, přeběhli na stranu Spojenců a dobrovolně se hlásili do řad čs. zahraniční armády. Rakouské občany české národnosti bychom však našli již mezi prvními vojáky čs. zahraničního odboje. Jedním z nich byl i Vladimír Chalupa.
Příběhy Čechoslováků, kteří bojovali u Tobruku |
Chalupa se narodil 16. července 1917 ve Veselí nad Moravou, kde pak také vyrůstal. Po otci byl však domovsky příslušný do Vídně a po rozpadu Rakousko-Uherska se ve své rodné obci stal cizincem. Po vychození obecné a měšťanské školy se vyučil elektrotechnikem. V létě 1939 odešel se svým kamarádem Karlem Štolbou přes Slovensko do Polska a 20. srpna 1939 byli prezentováni v Československé vojenské skupině zahraniční v táboře v Malých Bronovicích u Krakova.
Po vypuknutí války se Chalupa symbolicky zúčastnil bojového zasazení čs. jednotky v obranných bojích a následně se, tak jako většina jeho spolubojovníků, dostal po napadení Polska Sovětským svazem do zajetí Rudé armády.
Ze „země dělníků a rolníků“ se mu podařilo odjet teprve 13. dubna 1941 a v polovině května se odstal k čs. jednotkám na Středním východě. Jako voják 3. roty 11. čs. pěšího praporu – Východního pod velením pplk. Karla Klapálka se zúčastnil bojů v Sýrii a následně pak obrany severolybijského přístavu Tobruk.
Československý prapor dorazil do města 21. října 1941 a byl začleněn do vyššího svazku Polské samostatné brigády „Karpatských střelců“ (více o bitvě a také její důležitosti pro různé národy čtěte zde). Na frontě projevil Chalupa neobvyklou odvahu – za všech čs. vojáků se zúčastnil největšího počtu průzkumných hlídek v „území nikoho“ a během bojových střetů s nepřítelem byl dvakrát zraněn. Vysloužil si za to Čs. medaili Za chrabrost a stal se také jedním z pouhých deseti čs. vojáků, jimž byl za Tobruk udělen Polský válečný kříž.
V létě 1943 odjel s hlavním kontingentem čs. jednotek ze Středního východu do Velké Británie a po invazi se v době od října 1944 do května 1945 v řadách Československé samostatné obrněné brigády účastnil bojů u severofrancouzského Dunkerku. Za tyto boje byl vyznamenán mj. Čs. válečným křížem 1939. Po skončení války se vrátil do osvobozené vlasti. V prosinci 1945 odešel do civilu a usadil se ve Velké Hleďsebi v západních Čechách. Zemřel v roce 1982.