130 let

Karlos Vémola. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

Ráno po zápase si připadám jako šedesátiletej dědek, říká fighter Karlos Vémola

Lidé
  •   5:00
Před pár lety o Karlosi Vémolovi a zápasech MMA (Mixed Martial Arts neboli smíšených bojových umění) vědělo jen pár skalních fajnšmekrů. Dnes je tenhle respekt vzbuzující zápasník celebritou první kategorie: je ctěným hostem televizních talk show, perou se o něj časopisy i společenské servery, vychází jeho autobiografie. V říjnu byl pozván na slavnostní recepci na Pražský hrad při příležitosti stého výročí republiky. Na galavečer v Ostravě přišlo 16. března jedenáct a půl tisíce diváků.

OBRAZEM: První Vémolův zápas po kontroverzním přestupu. V Ostravě zničil tvrdého Poláka

Třiatřicetiletý „domlácený fighter“, jak se sám označuje, totiž imponuje nejenom fyzickou silou, zápasnickou obratností a pozoruhodnou vůlí, ale má evidentně i schopnost oslovovat lidi. Říká se tomu charisma. Rád si povídá, novináře neodmítá. Publikum jeho silácké hlášky („lvi žerou první“) miluje.

A ještě ke všemu je tenhle v Londýně žijící bijec milovník přírody, možná i romantik. Kromě žraloků a krokodýlů má totiž doma i pěknou sbírku motýlů.

LN: Gratuluju k vítězství v Ostravě. Jen mě překvapilo, že váš zápas trval tak krátce. Než jsem si postavila vodu na kafe, bylo po všem...
Ono se to nezdá, ale pět minut se rvát je dlouhá doba. Fyzicky je to strašně náročné, takže čím dřív to skončí, tím líp. Titulové zápasy trvají pětkrát pět minut, a když se to povede ukončit rychleji, je to bonus. Mě za přesčasy neplatí.

LN: Co fightera po zápase ráno, když vstává z postele, nejvíc bolí?
Hlava. Po oslavování. Ale jinak já každou noc zápasím sám se sebou, aby se mi podařilo přes veškerý bolesti lehnout si tak, abych usnul. A další boj je po ránu, kdy si připadám jako šedesátiletej dědek. Trvá mi dlouho, než do sebe nasypu tablety proti bolesti, než se rozcvičím a vstanu. To je daň za tvrdý sport. Nemyslím si, že Jarda Jágr je na tom nějak o moc líp.

Karlos Vémola.
Karlos Vémola v Ostravě.

LN: Cítíte vůbec v zápalu boje bolest? Nebo je adrenalin silnější?
Adrenalin tam je, ale bolest cítíte vždycky. Jde o to, aby na ni byl člověk připravenej, aby si na ni zvykl. Já už trénuju dvacet osm let. Dvacet osm let jsem mlácenej, takže bolest je u mě na denním pořádku. Mimochodem, před zápasem v Ostravě jsem se s tím samozřejmě nechlubil, ale já do toho zápasu nastupoval s naprasklým žebrem. Měl jsem to opíchaný, ale stejně to bolelo jako čert, naprasklé žebro je jedna z nejhorších bolestí, kterou můžete zažít. Jenže byla to moje premiéra v Oktagonu (Vémola nedávno přestoupil z organizace XFN do konkurenčního Oktagonu) a nechtěl jsem to fanouškům zkazit.

LN: Nikdy se vám nestalo, že by vám bylo soupeře líto? Třeba když už mu teče krev a vy ho znovu musíte uhodit? Soucit se tomu říká...
Dobře mu tak! Nikdo ho přece nenutil do té klece lézt. A přesně to, co dělám jemu, chtěl on udělat mně. Tohle prostě k našemu sportu patří, i když vám to možná zní brutálně. My si ale ty „huby rozbijem“ a potom si podáme ruce. My jsme připraveni útočit, ale máme taky perfektně natrénovanou obranu, ten sport je naprosto fér. A nějaká lítost nebo soucit tam absolutně nepatří. Protože pokud tu agresivitu v sobě neprobudíte, tak soupeř ublíží vám. My taky dostáváme jen polovinu peněz, když prohrajeme. Takže ten člověk vám tam jde vlastně sebrat to, co vy chcete přinést svým dětem. Já jsem jako dítě plno věcí nemoh mít, jsem z chudé rodiny. Ale svým dětem chci dát maximum – a nějaký člověk mi to chce sebrat? Jeden z mých vzorů Fjodor Jemeljaněnko, který taky pocházel z chudých poměrů, řekl, že každý soupeř, který ho chce porazit, se vlastně snaží ho do těch chudých dob vrátit. Protože každá prohra je skok zpátky. Míň peněz. Menší úspěch. A to tomu člověku přece nemůžu dovolit.

LN: Prý dokážete před zápasem shodit i dvacet kilo. Jak se to dělá?
Přísným odříkáním. Přísnou dietou. Já dokážu jít za práh lidských možností, to jiní nedokážou.

LN: Takže nejíte, nepijete, jen vydáváte energii?
To až ten poslední den. Nejvíc, co jsem shodil za ten poslední den, bylo devět kilo. A to už potom opravdu nemůžete přijímat vůbec nic. Ani jídlo, ani vodu, jen shazujete, potíte se. Jinak během dvou měsíců před zápasem jíte dietně, musíte víc spálit, než přijmete. Je to věda.

LN:Jestli tomu dobře rozumím: před zápasem vás zváží. A vy kvůli tomu shazujete kila, abyste mohl zápasit s co nejslabšími soupeři. Ale pak musíte přece zase velmi rychle energii nabrat, jinak byste neměl sílu?
Ano. A to je skutečně strašný záhul pro tělo. Proto taky zápasíme jen dvakrát, třikrát do roka. Tělo by to častěji nezvládlo, je to obrovský nápor na játra, na ledviny, na srdce samozřejmě.

LN: Není tohle shazování a pak zase nabírání váhy vlastně těžší než zápas?
Samozřejmě že ano. Kdo nikdy nezkusil sundat dvacet kilo, nedovede si to představit. Nakonec máte pomalu halucinace. Ale nevěřila byste, že mnohem těžší než to shodit je to pak zase přibrat. Protože já jsem psychicky připravený na to, že to shazování bude těžký, že si projdu peklem. Ale nejsem připravený, že když se konečně můžu najíst a napít, tělo se začne bránit. Až na patnáct hodin totálně ztratíte chuť k jídlu. Tělo vůbec nechce přijímat potravu. Máte hladové oči, vidíte jídlo a chtěli byste ho sníst, ale musíte pomaloučku, jinak budete v hrozných křečích. Začnete se klepat, máte zimnici, projdete si strašnými stavy. A ještě ke všemu, jak tu noc před vážením shazujete tolik kil, je absolutně nereálné usnout. Takže třeba 36 hodin nejíte, nepijete ani nespíte. A když se pak najíte, to tělo to tak odpálí, že okamžitě chce usnout, je v transu. Ale já si musím dát budík a každé dvě hodiny se vzbudit, abych do sebe nějakou potravu po malých dávkách přijal. Kdybych to zaspal, vzbudím se strašně zničený, tělo nemá z čeho čerpat.

Celý rozhovor s Karlosem Vémolou o bolesti, jeho přezdívce Terminátor a o tom, jak se vychovávají žraloci si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 29. března.

v MAGAZÍNU DÁLE NAJDETE:

  • O březové vodě: jak chutná voda načerpaná zjara přímo z navrtaných stromů, co se s ní dá dělat a čím je prospěšná.
  • Rozhovor s radioložkou Andreou Burgetovou o tom, jak klíčová je role specialistů na zobrazování lidského těla, a o tom, zda je nebezpečný mamograf.
Autor: Alena Plavcová