Když šel v roce 2005 do kin Strachův první celovečerní film Anděl Páně, reakce diváků byly zdrženlivé. Pohádku úplně neodsoudili, tvrdili ale, že klasikám typu Tři oříšky pro Popelku nebo Pyšná princezna se žádná moderní pohádka nevyrovná. Dnes už je z ní kultovní záležitost a jak ohlas veřejnosti naznačuje, stejným směrem má nakročeno i druhé pokračování. Autor ale nechce předbíhat. ,,Až tak po dvaceti letech se dá říct, jestli má pohádka šanci stát se klasikou,“ věří Strach. Nerad by to uspěchal i s případným třetím dílem. Jestli se dalšího Anděla Páně dočkáme, záleží i na vyšší moci, tedy zda režisérovi sešle z nebes nějaký dobrý nápad.
Vymyslet novou pohádku je složité, vše bylo v klasikách, říká režisér k filmu Anděl Páně 2 |
LN:Točíte pohádky, jak si ale vedete v roli diváka? Viděl jste o Vánocích nějakou?
Vždycky zkouknu ty nové. Loni jsem měl nejklidnější a nejhezčí Vánoce za poslední léta. Dotočil jsem krimiseriál Labyrint II, bylo už vidět, že na Anděla Páně II nějací diváci přijdou, a tím mi spadly dva kameny ze srdce. Navíc v televizi neběžela ani žádná má pohádková premiéra. To totiž jinak netrpělivě čekám, jak ji lidi přijmou. Teď to byl ale opravdu klid.
LN:Máte nějaké oblíbence, na něž se můžete dívat stále dokola?
Mám rád S čerty nejsou žerty nebo Císařův pekař a Pekařův císař, protože do jisté míry jsou v čistém žánru pohádky a není to žádný temný příběh, ale sranda.
LN:Čím si vysvětlujete, že se během Vánoc celá rodina dívá na desítky let staré snímky, a nemusí jít jen o Tři oříšky pro Popelku, ale i o jiné letité filmy?
Jde o čistotu charakterů. Dobro a zlo jsou od sebe jasně oddělené. A nakonec vše dobře dopadne a zlo je potrestané. Nabízejí takový ostrůvek normálnosti v tomhle šíleným světě.
LN:V rozhovoru pro Lidovky.cz jste řekl, že současná krize pohádek je způsobena tím, že vše už bylo vymyšleno v klasikách. Není to ale také tím, že se ze soudobých snímků začíná vytrácet to, co dělá pohádku pohádkou?
K vyprávění příběhu je vždy potřeba pokora a být sluha žánru. U pohádky to platí dvojnásob. Mnoho režisérů ho ale začne přetvářet, chtějí ji udělat jinak, nově a myslí si, jaká to bude pecka. Nic takového se ale nestane, protože jasně poznáte, že pohádka sloužila vypravěči, a ne opačně.
LN:Měla by se nová pohádka snažit jít s dobou?
Žánr pohádky není vhodný pro reflexi doby. Naše civilizace se teď potýká s určitými problémy, za nějakou dobu se ale vyřeší a přijdou jiné. Pohádka se má vyjadřovat k obecnějším věcem. Proč dodnes tolik fungují díla Williama Shakespeara? Kdyby psal o své době, nikdo by si na něj už ani nevzpomněl. On ale píše o bytostně fundamentálních otázkách člověka: o lásce, nenávisti, závisti, žárlivosti. A to ho dělá nesmrtelným. Současnost je nezajímavá a bude brzy překonaná, proto raději natočím pohádku, která do dnešního světa vnese trochu vtipu a laskavosti.
LN:Jak ji ale vyprávět tak, aby bavila všechny generace?
Je to jako dýchat dvěma plícemi. Musím se empaticky naladit na obě skupiny publika, děti i dospělé, a přinést něco pro obě. Když pohádka bude nudit děti, nepřijde se na ni podívat nikdo. Když nebude bavit dospělé, s dětmi do kina sice půjdou, ale budou to považovat za ztracený čas. Musí tam být proto něco i pro ně.
  |
LN: Čím si vysvětlujete, že Češi tolik milují pohádky?
Máme asi v české povaze touhu po vtipu a legraci. Vždyť Jára Cimrman je taková pohádka pro dospělé. A děti, když usínaly na pecích, se taky chtěly trochu chichotat, a ne se jen bát. České pohádky nejsou tak temné jako například ty germánské, kde mají drsného satana, nebo anglosaské s dobrodružnými artušovskými legendami.
LN: V Andělu Páně jste ukázal, že i humor a náboženství mohou jít spolu dohromady.
Humor a náboženství se nevylučuje, jen musí náboženství uzrát. Čím je náboženství totalitnější, tím víc nesnese žertování. Jen si vzpomeňte na křesťanství ve středověku. Mezitím se ale už někam posunulo. Třeba takoví židé, ti již jsou ve své víře zralí, o pár tisíc let před námi, a židovské anekdoty si vyloženě užívají. Zato muslimové... je vidět, že islám je ještě ve vývojové fázi.
LN: Musí se ale u tohoto ,,náboženského humoru“ udržovat nějaká hranice?
Určitě. Jsou oblasti, kam už bych se nepustil. Z něčeho se sranda prostě dělat nedá, a navíc by to už pak ani nebylo vtipný.
LN: Dala by se česká obliba pohádek chápat jako náhrada za víru a hodnoty, které v dnešní ateistické společnosti chybí?
To si nemyslím. Pohádky byly oblíbené i v době, kdy se ještě věřilo a celé vesnice chodívaly do kostela. Za mé babičky to ještě tak bylo.
LN: Snažil jste se Andělem Páně přiblížit lidem náboženství?
Jasně. Víra se přestala předávat z generace na generaci, jako je to u pohádek. Dětem to dnes už nikdo nevysvětluje. Nedělám žádnou propagandu náboženství a neříkám, že musí věřit, ale měly by aspoň mít informace. Přeju si, aby věděly, jaké jsou naše kulturně-duchovní kořeny. Dodnes uznáváme osobnost svatého Václava, máme sochu na Václaváku a státní svátek, musíme ale také vědět, kdo sv. Václav byl, že pochází z křesťanské tradice. Nemůžeme ji vytěsnit, říkat, že jsme moderní národ, který už Pánaboha nepotřebuje. Na židovsko-křesťanské ideji je západní společnost postavená. Čím víc ale budeme dělat, že neexistuje, tím víc hrozí, že nás přejede jako parní válec jiná civilizace, která tu ideu má – a její jméno je Alláh. Co máme my? Podívejte, jak dlouho nám tu vydržela idea svobody a demokracie nebo co se teď děje v USA.
LN: Často se říká, že Česká republika je nejateističtějším státem Evropy, nemyslím si ale, že by lidé v nic nevěřili. Jen tomu třeba říkají jinak než Bůh.
Nejsme ateistická společnost, jen nejsme církevní společnost. V dnešní době je moderní zastávat nějaký duchovní směr, lidé se obracejí k východním náboženstvím, cvičí jógu. Tyto nauky nikomu neubližují, obracejí člověka k sobě samému a zdůrazňují pochopení vlastního já, nekladou ale velké nároky. Zato křesťanství není v módě, protože má požadavky, přikázání, nároky klade. To se dnešní rozmazlené společnosti nelíbí, protože jsme zvyklí mít všechno. A nechceme a ani neumíme nic obětovat. Z toho rozmazlení pramení velké sobectví – obrátím se na vlastní já, hlavně aby mně bylo dobře. Když vám k tomu někdo namíchá nenáročnou duchovní limonádu, můžete se před přáteli blýsknout zdánlivě hlubším rozměrem. On je však zoufale mělký.
LN: Je pravda, že dnešní doba hodně zdůrazňuje a podporuje individualismus.
Křesťanství je krásný v tom, že není o lásce ke mně samotnému, ale k druhému člověku. A to, nebýt sobec a být tu pro druhého, je pro mě nejvyšší idea – nebo nejkrásnější.
