Emil Boček (94)- Narodil se 25. února 1923 v Brně, kde s výjimkou válečného období žije dodnes. |
Příští rok bude generálmajoru Emilu Bočkovi 95 let. Své jubileum by rád oslavil v kokpitu stíhačky JAS 39 Gripen, který dosud dle svých slov jako jediný stíhací letoun nepilotoval. „Už jsem to říkal veliteli. Kroutil se, tak říkám, nekruť se, to je hotová věc. Takže počítám s tím, že ještě bude gripen,“ líčí muž, který za druhé světové války bojoval proti nacistům.
Lidovky.cz: Jak s odstupem více než 70 let vzpomínáte na válečné období? Co se vám vybaví jako první?
Už si na to ani nevzpomínám. To jsou tak dlouhá léta, že už je to dávno zapomenuté.
Lidovky.cz: Do zahraničí jste odešel v pouhých 16 letech, aniž byste to oznámil rodině. Co vás k takovému kroku přimělo?
Bylo to po domluvě s bývalými prvorepublikovými legionáři. Oni řekli: my jsme republiku vybojovali, teď to záleží na vás mladých.
Lidovky.cz: Jaké to bylo rozhodování?
Tehdy jsme byli mladí, takže žádné těžké rozhodnutí to nebylo.
Lidovky.cz: Neměl jste strach?
Strach jsem nikdy neměl, páč jsem vždycky říkal, že mě nic špatného nemůže potkat, to potká toho druhého.
Lidovky.cz: Vydal jste se takzvanou balkánskou cestou přes Maďarsko, Jugoslávii, Řecko a Turecko do Bejrútu, odtud posléze do Francie. V Maďarsku vás několikrát zadrželi a věznili, nelitoval jste v těchto chvílích svého odchodu a nepřemýšlel o návratu?
Prošel jsem hodně kriminálů. Myslím, že jsem byl zavřený celkem čtyři měsíce. Když nás poprvé dali do pověstného Tolonczházu (budapešťská věznice, pozn. red.), myslel jsem, že tam budu čtrnáct dní a budou nás šubovat na hranice, tak jsem se chtěl vrátit. Bohužel to ale trvalo několik měsíců, tak jsem si říkal, že se už vrátit nemůžu, protože by mě Němci zavřeli.
  |
Lidovky.cz: Jaká vzpomínka se vám při pomyšlení na Tolonczház vybaví?
Bylo nás tam zhruba osmdesát, devadesát a jeden kohoutek a jeden záchod. Dneska, když si na to vzpomenu, si říkám, jak devadesát lidí mohlo zvládnout jeden záchod. A zvládlo.
Lidovky.cz: Později, když jste se dostal do Velké Británie, vás během leteckého výcviku postihla nepříjemnost. Krátce po startu vám vysadil motor a musel jste přistávat bez něj, takové případy obvykle končí tragicky. Tušil jste, že je zle?
V tu chvíli vám během pár vteřin proletí před očima celý života, pač nevíte, jak to dopadne. Když vám motor po startu vysadí, jste ještě nad přistávací plochou a nedaleko jsou pole, kde musíte přistát, tak to není nic jednoduchého. Přistál jsem ale. Říkám, kdo měl štěstí, přežil to.
Lidovky.cz: Těšil jste se po válce zpět do vlasti, nebo jste uvažoval, že byste zůstal v zahraničí?
Měli jsme jít létat k Baťovi do East Tilbury u Londýna (Tomáš Baťa ve městě vybudoval továrnu, ale také městečko pro zaměstnance, pozn. red.) a tam byla podmínka demobilizovat v Anglii. Pak se to ale vytratilo do ztracena, tak jsme zůstali tady.
Lidovky.cz: Do Československa jste se vrátil po šesti letech, jak proběhlo setkání s matkou?
Když jsme toho 13. srpna (1945 v Praze-Ruzyni) přistáli, byl přísný zákaz chodit domů. Řekl jsem zákaz, nezákaz, druhý nebo třetí den jsem jel do Brna. Zrazovali mě, že jsou tam Rusi a okradou mě. Já jim říkal: já se nebojím, mám tady u boku kamaráda (pistoli), já se žádného Rusa nebojím. Dorazil jsem domů, zabouchal jsem na dveře, protože zvonek nebyl, a přišla matka: Kdo je? No já. Kdo já? Já. Ona už mě za těch šest let po hlase nepoznala. Až jsem řekl Emil, tak otevřela. Nastalo veliké vítání, pláč.
Veterán druhé světové války Emil Boček na archivním snímku z roku 2013.
Generálové a veteráni druhé světové války. Zleva Miloslav Masopust, Emil Boček, Pavel Vranský.
Lidovky.cz: Vyčítala vám, že jste tehdy odešel tajně?
Ne, ne. Maminka mi řekla, udělala jsem ti bílou kávu. Já říkám, to já už nepiji, to smrdí, pač to bylo s kozím mlékem. Vyrostl jsem na něm, ale pak už mně smrdělo.
‚Všechny ty oslavy mi už lezou krkem‘
Lidovky.cz: Jak jste spokojený s tím, jakým směrem se naše země po válce ubírala a stále ubírá?
To jste se neměli ptát. Vadí mi jedna věc, že naši čelní představitelé rozkradli a rozprodali republiku, v níž nám nic nepatří. Všechno je v cizích rukách. To mně vadí. Z těch současných politiků jich tam je ještě dost, co to začali.
Lidovky.cz: O vás je přitom známo, že jste se o politiku nikdy příliš nezajímal a nekomentoval ji. Byl jste minulý měsíc volit, abyste napomohl změnit, co vám vadí?
Kdybych nebyl tak známý, tak k volbám vůbec nepůjdu. Je totiž úplně jedno, jestli jdu volit, nebo nejdu.
Generálmajor Emil Boček během rozhovoru pro server Lidovky.cz.
Lidovky.cz: Jak to myslíte? Je vám tedy jedno, jak volby dopadly?
Politika je špinavá věc. Takže mně v mých letech to je už úplně jedno. Když byla moje žena, ta vždy říkávala: lituji mladých lidí, nic dobrého je tady v republice nečeká.
Lidovky.cz: Jste momentálně ještě s něčím nespokojen?
Já su rád, že jsem zdravý, a na nic si nestěžuji. V mých letech už to nějak doklepu, horší je to s těmi mladými.
Lidovky.cz: Jak trávíte volný čas?
Nemám žádný volný čas, jsem furt ve světě. To je hrozný, pořád nějaké oslavy. já už su sám z pilotů, takže všude by mě chtěli, ale ono to není možné. Musím to omezit. Už mi to začíná lézt krkem, jak se říká, protože všeho moc škodí.
Lidovky.cz: Loni v létě jste se opět proletěl ve spitfiru a splnil si tak velké přání. Existuje ještě něco, čeho byste rád ve svém životě dosáhl?
Mně už schází jen gripen. Všechny mašiny jsem si už zalétal, akorát gripena ne. Už jsem říkal veliteli, poslouchej, já budu mít 95 roků, tak chystej gripena. Nějak se kroutil, tak říkám, nekruť se, to je hotová věc. Takže počítám s tím, že ještě bude gripen.
Veterán druhé světové války Emil Boček na snímku z července 2016, kdy se ve Velké Británii znovu proletěl ve spitfiru.
Lidovky.cz: Troufl byste si ho sám pilotovat?
Samozřejmě. Jestli je to v ultralightu nebo gripenu, pilotování máte všude stejné. Akorát jsou tam jiné parametry, ultralight létá pomalu, kdežto toto létá nadzvukovou rychlostí. Jinak řízení je všechno stejné.
