Obří trpaslíci, ženy ve vodě. Gebauerovy sochy mají nápad, jednoduchou jasnou formu, vtip a obsah. Jsou určeny hlavně pro veřejný prostor.
Povalující se trpaslíci či spěchající holčičky zdobí hned několik českých parků či náměstí. Je též autorem známých zrcátek, cen TýTý, či nahého Mozarta před brněnskou Redutou.
Na UMPRUM vede Atelier veškerého sochařství: "Sochařství považuji za univerzální obor, který zpracovává prostor různými prostředky. Tvrdím, že i malba byl druh levné sochařiny v interiéru".
Nápad na Létavce zavěšeného mezi monumentálními košatými stromy v parku jeho rodiště - Hradci nad Moravicí - se zrodil ve snu: "Zdál se mi dlouhý sen, ve kterém jsem létal různými metodami - startem z plavání v řece, během z kopce, přeskakováním ze stromu na strom, a to jsem popsal. Přetvořil jsem sen do reálu".
Jeho Minikrajina, environmentální hřiště na ostravských Fifejdách vzniklo v 80. letech: "Mně se ty opičárny pro děti zdály blbé, že se tam postaví jenom něco z klacku, děti vylezou nahoru a zase slezou dolů. Tak jsem udělal celou krajinu, která byla míněná i pro dospělé, aby seděli okolo a pozorovali, a pro děti různých kategorií. Je to docela komplikovaný celek." Dodnes nepřekonatelný počin, jak si promyšleně hrát s terénem, vznikl na ploše 1,5 hektaru s minimálními prostředky.
Gebauer maloval a kreslil od pěti let, narodil se v Hradci nad Moravicí 18. srpna 1941. Po absolutoriu AVU začal vyrábět první šité figury - Plavkyně, Cílevědomý bulteriér, Zbytnělý papoušek a vycpaná figura vlastní ženy Libuše, které vytvářel na samotě ve Stradonicích u Berouna.
Své sochy Venuší později umístil do lomu a ponechal je povětrnostním vlivům a náporu těžby. V 80. letech vznikly prostorové realizace s názvem Rybník v Praze - Stodůlkách, Obludy v Praze Dědině a Altán v Praze Malešicích, který byl realizován podle společného návrhu s Karlem Neprašem.
Na akci Malostranské dvorky v roce 1981 ve veřejném prostoru vystavil krátkodobě s Magdalenou Jetelovou, Ivanem Kafkou, Čestmírem Suškou a dalšími svá díla Cvrčkův sen, Figury v oknech a Plavkyně II.
Do každé české vísky nejméně jeden sochař
"Sochařství je úžasný řemeslo, který jaksi jakoby supluje nebo já tomu říkám prodloužená ruka boží. Co bohové nevytvořili nebo co zkazili jiní lidé, tak vlastně ten sochař by měl jakoby napravovat a možná i něco přidat k té kráse toho světa, aby se tu dobře žilo," říká svérázný umělec. Jeho Český rybník ve Vojanových sadech v roce 1988 na výstavě Barevná plastika vzbudil velký ohlas. Koupající se dámy byly tvořeny na míru rybníčku ve Vojanových sadech, plavaly na plovácích, pohybovaly se ve větru jako živé a z úst, hlav a rukou jim stříkala voda. Některé dámy je se zalíbením pozorovaly, jiné v četných dopisech proti Českému rybníku protestovaly, že jde o hanobení českého ženství.
Projekt pro úpravu Dolního Jeleního příkopu Pražského hradu v realizoval Gebauer roce 1994. K jeho méně známým dílům z posledních let patří Bojiště - kamenné objekty v Dalejském údolí v Praze, Ptáci pro Ptačí vrch v Opavě, pomník policistům a hasičům v Praze na Karlově.
Gebauer razí heslo "Do každé české vísky nejméně jeden sochař". A k sedmdesátinám si přeje, aby "byli všichni lidé političtí a starali se o svoji obec, o to svoje místo, krajinu, prostředí."
