Prohlížím si zatím velký plakát na zdi: Cože? Páteř se operuje i zepředu? Rozpůlí se čelist, jak vidím, ty dvě části se od sebe odtáhnou, i se zuby pochopitelně, a pak... než se mi stačí udělat mdlo, slyším klapot dřeváků. Za chvíli si podávám ruku s člověkem, pro kterého je něco takového denní chleba, s primářem Janem Štulíkem. Je to „machr na páteř“, bez něj by si už v divadle nebo ve filmu moc nezahrál například Jiří Langmajer, kterého tu operovali. „Klapu, co?“ směje se. „Aspoň všichni slyší, že se blíží šéf, a nedočkám se nemilých překvapení.“
Kromě toho, že je mezinárodně respektovaným páteřním chirurgem, autorem několika unikátních operačních postupů, které vymýšlí třeba cestou do práce na kole, je to taky muž, na kterého se hezky kouká. Zaplaťpánbů, že takovýhle povedený typ chlapa má čtyři syny, napadne mě.
LN: Je něco, co lidi o páteři nevědí, a měli by? Nebo co si naopak o ní myslí, a je to mýtus?
Já bych řekl, že obecně se toho o páteři moc neví. Většinou ani to, že páteř má třiatřicet obratlů, ale že je dost běžné, když má někdo o obratel víc nebo míň. Největší mýtus o páteři je: nikdy si nenech operovat páteř, protože to je prakticky jisté, že skončíš jako mrzák na vozejku! Dokonce takhle lidi přijdou naočkovaní od nějakého od specialisty. To je samozřejmě úplná blbost, která nás vždycky rozčílí.
LN: Děláte ročně až 650 operací, už pěknou řádku let. Máte nějakou profesní deformaci?
No to už samozřejmě mám. Například mám různě na rukách mozoly.
Chirurg Jan Štulík.
LN: Z „vercajku“?
Přesně. Já si nejdřív říkal: „Co to tady na tý ruce mám?“ A mám to tam už tak deset let. Pak vezmu do ruky ten správný nástroj a zjistím, že přesně tam se opírá, kde je ten mozol. Těch hodin, co trávíme vestoje nad operačním stolem, je opravdu hodně. Proto taky jsme tady na klinice všichni sportovci. A to naše sportování je vlastně příprava na operování – operování páteře je něco jako vrcholový sport. Já bych nedokázal skočit do dálky osm metrů nebo běžet stovku za deset sekund. Ale atlet, co běhá stovku za deset sekund, by zase určitě nevydržel třeba deset hodin vlastně nehnutě stát na místě nad operačním stolem.
LN: Ani sezení prý není zdravé. Co si myslíte o reklamách na židle, které nás údajně zbaví bolesti zad?
Sezení je nezdravé. Ale nesedět je taky blbost. Podle mě nejlepší na sezení je barová stollička. A to si nedělám legraci, některým našim pacientům ji opravdu po operaci doporučujeme, protože na ní neohýbají páteř. Na barové stoličce mohou sedět prakticky druhý den po operaci.
  |
LN: Je mnoho cest, jak si poškodit páteř. Vozí vám sem jiné úrazy v létě a jiné v zimě?
My to máme dost dobře zmapované. V České republice se za rok operuje na 2000 úrazů páteře a my z nich děláme čtvrtinu. Ty letní skoky do mělké vody sice přitahují pozornost, ale vážných poranění páteře je z nich jen asi čtyřicet za rok. Daleko častější je pád z výšky. My tady mimochodem přesně víme, co zrovna na zahrádkách dozrává – z toho lidi padají. Víme, že když dozrají třešničky, hruštičky, jablíčka, budeme mít práci. Úplně nejhorší jsou ořechy, protože ořešák má tlusté, ale křehké větve. Zahrádkář vidí na konci větve krásný oříšek. „Ten musím mít,“ řekne si. „To mě udrží.“ Stokilový chlap tam nějak došplhá – a ona se pod ním ta větev zlomí. Já teda oříšky zásadně netrhám. Spadnou nakonec stejně samy.
LN: Jaké sporty jsou pro páteř nejnebezpečnější?
Vážná poranění páteře bývají z všelijakých těch paraglidů. Pak samozřejmě z motocyklů. Méně z cyklistiky, spíš se zraní „hobíci“, co se jen občas jedou projet, než profesionálové, kteří to umějí. Nejhorší varianta je, když se „hobík“ jede projet do hospody, tam se napije a pak sedne na kolo. Ale vůbec nejčastější příčinou vážného úrazu páteře bývá autonehoda.
LN: Přestože jsou auta čím dál sofistikovanější?
Auta jsou teoreticky čím dál bezpečnější. Viděla jste, jak minulý měsíc při závodu formule 1 Fernando Alonzo v rychlosti 300 kilometrů v hodině havaroval, z auta zbyl vlastně jen kokpit, ta „rakev“ – a jemu se nic nestalo? Vyskočil z toho šrotu s trošku naraženým kolenem. Samozřejmě, že bezpečnostní systémy silničních aut nejsou tak dokonalé, ale i tahle auta jsou stále bezpečnější. Jenže zase jezdí rychleji. Dneska 120 kilometrů v hodině udělá každý. A ta decelerace, prudké zastavení z vysoké rychlosti, je to, co člověka zraní, přes všechnu moderní techniku.
V magazínu dále najdete:
|
