Spisovatelka Petra Hůlová o svém vztahu k uprchlíkům. Kde je teď Sámer Issa?

Je legitimní bát se uprchlíků? Spisovatelka Hůlová popíchla levicové elity

Zkrátka se zastala lidí bojících se migrantů, kteří si za to od některých intelektuálů vysloužili označení rasisti nebo xenofobové. Co si o tom myslí dnes, kdy se situace dále vyhrocuje?

Rozhovor s introvertní autorkou ale nebyl nic snadného. Slova hledala s tak klopotnou poctivostí, že než dokončila větu, vypila jsem kafe. Osobnější otázky? Na to zapomeňte. Zkrátka, jak už to u spisovatelů bývá, raději píše než mluví. Jen při psaní se totiž „dostává do jiných dimenzí“.

LN: Po vaší rozhlasové výzvě se leccos stalo – migrace už má parametry exodu, Evropská unie se hádá o kvóty, Klaus stvořil petici... Co to udělalo s vaším názorem? Co s vámi dělá pohled na ty další a další tisíce migrantů?
Ono... hrozně těžce se o tom mluví. Pokud člověk cítí obavy, kličkuje teď i tím jazykem, aby to nebylo špatně vyloženo. No a už to mě štve. Vy jste mi dala otázku a já jsem vlastně v křeči. Je to tak, že když se člověk podívá na ty individuální osudy, na fotografie utonulých dětí, tak tam nejsou žádná ale. Je prostě potřeba pomoci, ti lidí jsou v nouzi.

Koordinovat pomoc s Evropou. Přijmout kvóty je povinnost. Ale když se na to podívám bez emocí, tak mám obavy, jak to Evropa zvládne. Takže je tam vedle roviny soucitu i rovina obav z toho, co Evropu čeká. V té debatě, která se tady vede, mi strašně chybí nějaký výhled do budoucna, na podobu společného soužití. Přijde mi falešné, když někdo na obavy reaguje způsobem: „Přišlo sem jenom tisíc lidi, to je prd.“ Ty obavy přece nejsou z té tisícovky, ale z procesu, nad nímž nemáme kontrolu. Evropa na to nebyla připravená.

LN: Člověk kličkuje jazykem, jak jste řekla, ale neví si rady ani s emocemi. Víte, co první mě napadlo nad tou fotografií utonulého chlapečka? Objednaný doják. Skvělá práce nějaké PR agentury. Byl tak hezky oblečený, tak úhledně ležel, žádná devastace smrtí – jak z nějakého oscarového filmu. No ale okamžitě mi bylo hanba.
Ano, člověk si neví rady s vlastními emocemi. Je mu stydno, když jim podléhá a jindy hanba, když ho nechají chladným. Mě na tom v té emoční rovině asi nejvíc zajímá, kde začíná xenofobie a končí prostor relevantních obav – málokdo se to snaží definovat. Kde jsou všichni ti arabisti a orientalisti, které rok co rok chrlí filozofická fakulta? Proč nejsou ve veřejném prostoru slyšet? Kde je Sámer Issa, Klára Issová a další populární Češi syrského původu? Mohli by přece teď pro rozehnání strachů hodně udělat.

LN: Jak si vysvětlujete, že bývalá východní Evropa je k imigrantům daleko méně vstřícná než ta západní?
No protože spousta lidí tady má pocit, že pořád jsme v rámci Evropy ti chudí příbuzní, kteří se ještě nedohrabali k západoevropskému standardu.

LN: Zkrátka si pořád ještě myslíme, že pomáhat by se mělo spíš nám?
Ano. Jako by východní Evropa trpěla deficitem soucitu, protože má pocit, že ještě pořád by se mělo soucítit s ní. To je to čecháčkovství. My si neuvědomujeme, že už patříme mezi nejbohatší státy na světě. Odmítáme si to připustit. Nehodí se nám to do našeho obrazu sebe samých, protože bychom už neměli nárok na to se litovat.

Viewegh o konci manželství: Přiznání nevěry? Jako pokálet se v autobuse. Tu a tam se to stane

Taky jsem si v téhle souvislosti vzpomněla na referendum o vstupu do Evropské unie. Já tehdy hlasovala proti. Byl to takový můj osobní truc, bylo jasné, že referendum projde. Ale tenkrát se ta debata taky vedla v duchu: správňák hlasuje pro vstup, kdo je idiot, respektive posránek, co se bojí konkurence, volí proti. Veřejnou debatu suplovala masáž, vymývárna mozků, šermovalo se xenofobií. V médiích bylo jenom o tom, co všechno nám Evropská unie dá a kam se s ní dostaneme. Ale že to znamená taky nějakou solidaritu a závazky, že když přijdou těžkosti, budeme muset pomoct – o tom nepadlo ani slovo.

Ta debata byla silně zjednodušená a teď nás dobíhají její důsledky. A špatně tu debatu vedli, do velké míry, podobní multikulti nadšenci, lidé stejného intelektuálního kadlubu, jako ti, kteří dnes šmahem označují lidi s obavami z migrantů za rasisty. Ve jménu našeho vstupu do Evropské unie tu debatu co nejvíc zjednodušili a teď se potýkáme s neochotou k solidaritě. Protože kvůli tomu jsme přece s prominutím do Evropské unie nevstupovali.

Přitom já té multikulti pozici rozumím. A souhlasím i s tou peticí vědců, rasismus a xenofobie jsou prostě zlo. Jenže na začátku té petice se píše: „Cílem této výzvy není zlehčovat skutečná rizika plynoucí z imigrace, ale poukázat na xenofobii...“ Akorát že o těch rizicích tam pak nikde není ani slovo!

V magazínu dále najdete:

• Vědci začali měřit štěstí. Kdo je šťastný člověk a proč šťastné manželství prodlužuje život?
• S profesorem Donem Sparlingem o Czenglish, folklóru a životě Kanaďana v normalizačním