Spojení vážné a hudby a breakdance? Je to silný zážitek, říká tanečník

Lidovky.cz: Máte dvě děti, věnují se taky breakdance nebo se vydaly jinou cestou, třeba zrovna klasickou?
Synovi jsou tři roky a samozřejmě vyrůstá za zvuků Bacha i proto, že mě často navštěvuje přímo na zkouškách. Takže se snaží tancovat skoro pořád, už umí docela dobrý toprocking, což jsou základní taneční prvky, ale zvládá i některé další a vždycky když přijdu z práce, tak musím ještě chvilku tancovat s ním. No a dceři je šest let a zrovna začala chodit do školky. A tancuje taky, ale ta se samozřejmě shlédla v naší baletce, která je jedinou ženskou na pódiu a prostě musela začít navštěvovat hodiny baletu.

Lidovky.cz: Říká se, že bboying je fyzicky velmi náročný tanec, a proto se mu věnují víc kluci než holky. Je to opravdu tak a není to škoda?
Jasně, na začátku to byl hlavně tanec mužských, kteří s tím prostě začali. Ale postupně se do něj pustily i ženy, protože je to velmi emočně silný tanec. Ale já si myslím, že je to tanec pro všechny a můj názor podporuje i posledních 15 let, kdy se objevuje na scéně tanečnic mnohem víc a jsou navíc hodně kreativní a šikovné. A pořád tu sice je víc b-boys než b-girls, ale mužská část tu ženskou vždycky hodně respektovala a respektuje, možná víc než tu vlastní.

Michael Rosemann Narodil se v Berlíně, kde se v roce 1991 začal věnovat breakdance a už s ním nikdy nepřestal. Je jedním ze zakladatelů taneční skupiny a posléze i školy Flying Steps. Věnuje se nejen cestování se show Red Bull Flying Bach, kde má na starosti produkci a management, ale taky výuce mladých tanečníků. Sám má dvě děti. To, co se nejdřív zdálo jako bláznivý projekt, už let let objíždí celý svět a vyprodává koncertní haly. Minulý víkend zavítala jediná show svého druhu Red Bull Flying Bach na světě i do Prahy.

Lidovky.cz: Vnímáte bbyoing spíše jako umění, nebo sport?
Rozhodně je to pro mě a pro celou naši skupinu Flying Steps víc umění než sport. Tak to vlastně nebereme vůbec a i tímhle představením, se kterým jezdíme po světě, chceme tu uměleckou stránku breakdance zdůraznit. Taky chceme ukázat, že to není jen tanec ulice, ale že už se stal opravdovým uměním. Samozřejmě, že je rozdíl mezi klasickým uměním, tedy vážnou hudbou a hiphopovou kulturou, ale klasika dokáže v bboyingu probudit všechnu tu vášeň, emoce a kreativitu, kterou může nabídnout.

Lidovky.cz: Breakdance nabírá v poslední době na popularitě. Těší vás to?
Dobrou zprávou je, že komunita pořád drží při sobě. Ale je pravdou, že když jsem já tenkrát před těmi 20 lety začínal tancovat, tak neexistovaly žádné školy, kde by se bboying učil. Museli jsme všechno studovat podle videokazet z Ameriky. A teď, po čtvrt století už je tu spoustu škol, ale i dalších institucí, které pomáhají zušlechťovat hiphopovou kulturu. A taky existuje internet. Takže všechno je rychlejší, ale pro tanečníky vlastně o dost složitější, protože třeba breakové soutěže jsou skoro každý víkend a pokaždé se tam utká světová špička. Dřív byla jedna za rok. Tanečníci musí vzdorovat poměrně vysokému tlaku na neustálý výkon. Na jednu stranu jsem za to rád, ale na druhou je to pro novou generaci opravdu těžké.

Lidovky.cz: Změnil se váš postoj ke klasické hudbě, nebo jste se o ni zajímal ještě před tím než jste začali dělat Flying Bacha?
Samozřejmě, že třeba ze školy jsem klasiku znal, ale nikdy mě zrovna moc nebavila. Poslouchal jsem hip hop a elektroniku a nikdy by mě nenapadlo podle ní tancovat. A pak přišel náš zakladatel Vartan s tímto bláznivým nápadem. Když jsme poprvé poslouchali Bacha, říkali jsme si ‚No tak to v žádném případně nepůjde, vždyť těmhle tónům vůbec nerozumíme!‘ A pak se čas od času objevil nějaký úsek, na který se dalo něco trochu zatancovat. Já jsem klasiku nikdy neposlouchal, ale teď po šesti letech ji poslouchám skoro pořád. Objevuju v ní všechny ty emoce a její strukturu. Red Bull Flying Bach mi rozhodně otevřel v tomto směru mysl. U každého to asi probíhalo trochu jinak, ale všichni teď klasiku posloucháme víc.

Lidovky.cz: Myslíte, že klasika je něco, co by měl poslouchat a znát každý?
Obecně si myslím, že je fakt důležité, aby mladá generace vážnou hudbu znala. Já poslouchám klasiku šest let a dokážu se pomocí ní hrozně uklidnit. Zároveň mě inspiruje, a když poslouchám našeho klavíristu Christophera a zároveň se podívám do publika a vidím tam prarodiče s vnoučaty, tak cítím, že vážná hudba má co nabídnout i mladé generaci. Ostatně pro mladé ji tehdy Johann Sebastian Bach i tvořil, tak proč by je nemohla oslovit i v dnešní době?

Lidovky.cz: Kdo vlastně na vaše představení chodí?
V publiku máme náctileté, stejně jako sedmdesátileté. Obě generaci si show užívají, ale mladí často po skončení představení přijdou a mluví o tom, že netušili, jak zajímavá vážná hudba je. Kdyby někdo představil vážnou hudbu v tom pojetí mně, když jsem byl ještě ve škole, určitě bych si k ní našel cestu mnohem dříve. Ale náš učitel byl velmi konzervativní, nutil nás poslouchat, jak hraje na piano, a to bylo fakt nudné a vůbec mě to nezajímalo. Podobná historka se týká i jednoho mého žáka z naší akademie, který se šel na show podívat a pak mi říká ‚Hned zítra jdu za naším učitelem hudební výchovy a řeknu, že je Bach cool!‘ A to je přesně to, co chceme dělat. Ukazovat lidem, že klasika je super.

Lidovky.cz: Jak to naopak vnímá ta druhá strana, starší generace?
Mnoho starších lidí nám děkuje, že jsme vytvořili představení, na které může jít celá rodina a celá rodina se taky baví. Učitelé ve školách by se od nás mohli učit!

Lidovky.cz: Představení je staré šest let. Scénář i hudba jsou vlastně stejné. Jak to děláte, že vás to neomrzí?
Show je vlastně od začátku do teď pořád stejná, co se týká hudby a scénáře. Občas pozměníme sóla a pohyby tanečníků, aby nás to víc bavilo a bylo to pořád čerstvé. Občas taky měníme pozice. Je jasné, že by bylo unavující tancovat stále to samé už víc než třísetkrát. Ale na druhou stranu, já tancuju už víc než dvacet pět let a z toho jen šest na Johanna Sebastiana Bacha, takže je ta hudba pro mě stále jako nová ve srovnání s hiphopem, který poslouchám v podstatě pořád. Ale já tam pokaždé najdu něco nového, nějakou jinou emoce. Ale vždycky, když přijde moje sólo a začne hrát ten můj kousek skladby, hrozně mě to nabíjí.

Lidovky.cz: Myslíš, že by se breakdance dal propojit ještě s nějakým jiným typem uměním kromě vážně hudby?
Jasně, určitě přemýšlíme nad dalšími kousky, na které bychom mohli vypracovat breakdance choreografii, ale upřímně, tahle show byla tak úspěšná, že se logicky ptá úplně každý na to, jakého dalšího skladatele a jaké další dílo si vybereme. No a tak jsme se rozhodli vzít to za úplně jiný konec a vydat se schválně úplně jiným směrem. Takže jsme udělali Flying Illusion, něco úplně jiného, jen breakdance show. Ale určitě se jednou s nějakým nápadem ke klasice vrátíme.

Lidovky.cz: Máte pocit, že byste se chtěl v profesním životě ještě někam posunout?
Jsem hlavně tanečník a choreograf, ale v průběhu let jsem začal pracovat taky jako náš tour a production management. Starám se i o kostýmy a hodně už pracuju v kanceláři a starám se o organizaci a administrativu, což mě hodně baví. Nicméně na stage chci pořád zůstat. A taky vážně miluju práci s dětma, takže doufám, že po turné zase budu mít víc času učit.