Architektka Jiřičná: To stáří pánbůh moc dobře nevyřešil. Mladé dovede být každé tele

Eva Jiřičná je doma v Malých Benátkách neboli v rezidenční čtvrti Londýna, protkané kanály a viktoriánskými domy z 19. století, v jednom z nichž i žije. Když tam v roce 1968 odjížděla na stáž, netušila, že se dalších dvacet let nebude moci vrátit a Velká Británie se jí stane novým domovem.

I když jen na návštěvu, do České republiky dnes jezdí často a ráda, obzvláště do milovaného rodného Zlína. „Srdcem jsem stále Moravačka,“ říká o sobě Jiřičná, která nyní ve Zlíně i v Praze realizuje několik projektů: staví sídlo fakulty humanitních studií ve Zlíně, dům v Revoluční ulici v centru Prahy, navrhuje interiéry prodejen značkové obuvi a doplňků Beltissima a společně s Kaplicky Centre připravila i retrospektivní výstavu k příležitosti nedožitých osmdesátých narozenin architekta Jana Kaplického, kterou je možné v Galerii Tančící dům navštívit až do půlky března.

LN: Jan Kaplický vás provázel celý život. Byli jste partneři, předsedala jste komisi, která vybrala vítězný projekt Národní knihovny, a nyní jste garantkou jeho retrospektivní výstavy. Jak na něj vzpomínáte?
Potkala jsem ho, když nám bylo asi tak dvacet, na Silvestra na jedné chatě u kamarádů kousek od Prahy. Fůra sněhu byla, Pavel Bobek zpíval a my s Kaplickým seděli na pohovce a bavili se o architektuře. A o architektuře jsme se bavili v podstatě celý život, až do doby, než zemřel. Byl součástí mého života, ať už jsme spolu žili, nebo ne. Byla jsem pro něj ta první, komu zavolal, když se mu narodila dcera, a i když jsme každý dělali něco jiného, mentálně jsme si velmi dobře rozuměli. Jeho přístup k životu byl vyhraněný a výjimečný. Měl extrémní názory, argument pro něj neexistoval, a když mu někdo stál v cestě, skončil s ním. Měl ale neuvěřitelné nadání. Jsem vděčná za to, že jsem ho tak dobře znala a že se mnou vydržel, protože kromě Pavla Bobka jich nebylo mnoho.

LN: Může to dvěma architektům spolu klapat?
Jde to, ale většinou se jeden musí stát oporou toho druhého, který rozhoduje. Asi to nemůže být vyrovnané. My jsme se rozešli, protože jsme si každý chtěli dělat to svoje. Pak si vzal Amandu (architektka Amanda Levetová – pozn. aut.), se kterou se rozešel z úplně stejného důvodu. S Eliškou by to asi vydržel, protože není architektka. Můj tatínek říkal, že jestli vystuduju architekturu, vezmu si architekta a budu architektovou ženou. Já ale neumím být architektovou ženou... A asi ani ničí ženou. (smích)

LN: Když se procházíte Prahou, postrádáte v ní Kaplického knihovnu?
Já bych tu knihovnu samozřejmě moc ráda viděla. Tenkrát se ale dívala na Hrad, když žil ještě Václav Havel. Kam by se dívala teď? Navíc kdyby se postavila dnes, byla by to už jen interpretace Kaplického knihovny, knihovna už je jinde. Málokdo si uvědomuje, kolik práce ještě existuje mezi projektem a jeho realizací. Přítomnost autora je nutná, a on by u ní nebyl. Když si ale představím boj, který by tu probíhal s památkáři, kdyby nezemřel, asi by ho to též zničilo. Kaplický nesnesl odpor, a kdyby mu památkáři řekli, že musí něco změnit, nebyl by schopen tolerantně přistoupit k problému. Hrozně by trpěl. Už ale to, že se ten návrh udělal a rozvířil takovou debatu, České republice ohromně prospělo.

LN: Oproti jiným metropolím Praze unikátní současná architektura chybí. Čím to je?
Panuje tu snaha držet Prahu v limitech historického města, ale i historické město se musí upravovat, aby žilo. Aby domy vydržely dalších dvě stě let, musí se rekonstruovat a dostat náplň. Mnoho jich však je prázdných a rozpadají se. Ještě pořád nám nedochází, jak je důležitý komerční aspekt. Když dům nevydělává peníze, není schopen se uživit a spadne. Stává se to v jednom kuse.

Architektka Jiřičná přepracovává dům v centru Prahy, zelenou stále nemá

LN: V Londýně roste jeden mrakodrap za druhým. Tam jim památkáři v cestě nestojí?
Není to tam o moc lepší, například City of London je ale světové finanční centrum a tam se památkáři zorganizovali. Břeh Temže je zastavěný různými příklady moderní architektury a není to všechno úplně povedené. Když ale městem procházíte a vidíte, jak žije, kolik je tam restaurací a kulturních podniků, z nichž město získává peníze na svůj rozvoj, na muzea, parky...Vidíte, jaký dopad na kulturní život ty stavby mají. V Praze by se toho dalo tolik zlepšit, investoři ale nedostanou povolení. Kolik projektů se tu už zamítlo! A tak jdou a investují jinde. To mě bolí.

LN: Nyní pracujete na domu v Revoluční ulici. Tam se také potýkáte s problémy?
Ano, vždyť Revoluční se projednává už asi dvacet let! Musím ale zaklepat, že teď připravujeme projekt pro stavební povolení a čekáme na povolení bourat, potom snad už začneme stavět. Do okamžiku, kdy je dům hotový, si ale člověk nemůže být ničím jistý.

LN: Vaše projekty jsou velmi různorodé. Čemu se věnujete nejraději?
Já jsem takový blázen, mě baví všechno. Architekti by nejraději pracovali jen na domech, protože si myslí, že jsou nejdůležitější, není to ale pravda. Exteriér je sice interiér města, většinu času ale trávíme uvnitř budov a interiér, který nefunguje, náš život ničí mnohem víc než ošklivá fasáda.

LN: V Londýně vás mimo jiné proslavily i návrhy interiérů luxusních butiků. Prodejna značkové obuvi a doplňků Beltissimo patřící do portfolia Premium Fashion Brands, která byla nedávno otevřena v OC Chodov, byla ale vaším prvním takovým projektem v Česku. Jak se vám na něm pracovalo?
V případě Beltissima se jednalo o poměrně rychlý projekt, ale museli jsme řešit spoustu překážek vyplývajících z toho, že se butik nachází v klasickém obchodním centru, kde je například potřeba dodržet určitou výšku nebo parametry vstupního portálu a tak dále. Výzvou bylo také to, že v Beltissimu není jediná kolekce, ale produkty mnoha designérů, pro které se musí vytvořit nějaké zázemí.

LN: Jak jste se s tím vypořádala?
Co se týče charakteristických rysů, vytvářeli jsme neutrální tvárný prostor pro prezentaci značek s různou identitou. Nápadnou linku projektu tak tvoří hlavně barvy – jako nosná barva byla zvolena žlutá. Ta je pro mě velmi optimistická, je to barva slunce, připomíná zlatou. Žlutou doplňuje šedivá, která k neutrálnímu konceptu sedí. Dominantou prostoru je krásný skleněný lustr vytvořený pro Beltissimo na míru.

LN: Co vás na návrhu butiků baví?
Architekt prokazuje službu klientovi i zákazníkovi. Musí mu představit produkt v té nejlepší formě, aby věděl, co kupuje. Snaží se o to, aby se zákazník cítil příjemně. Pokud je tam navíc milá obsluha, budou tam lidé rádi chodit, něco si koupí a zase se vrátí. Obchod není jen stroj na prodej a nákup.

LN: Musí být architekt tak trochu i psycholog, aby dokázal pochopit, co a proč si klient přeje?
Můj kamarád vystudoval nejdřív psychologii a pak až se stal architektem a říká, že každý architekt by měl být i psycholog. Já mám strach, hlavně když navrhuji dům pro pár. Proces stavby vytváří napětí a často to nezvládnou a rozejdou se dřív, než se dům vůbec postaví.

LN: Není vám někdy po dokončení projektu líto, že se do domu, který jste navrhla, nemůžete sama nastěhovat?
Vždy ho s radostí předám. Největší zadostiučinění pro mě je, když je klient spokojený. Nezažila jsem pocit, že bych tam sama chtěla bydlet. Je to asi tak, jako když zubař udělá hezký nový zub. Taky po něm sám netouží.

LN: Letos by se podle vašeho návrhu mělo dokončit nové sídlo fakulty humanitních studií ve Zlíně. Zůstalo ve vás po skoro padesáti letech v zahraničí něco z Moravačky?
Ve Zlíně mám své srdce. Ten moravský humor se nedá ničím nahradit. Když jsme žili na Moravě, tak se o mě ještě jako o malinkou holčičku starala Márinka z Vrbky u Kroměříže. Moc ráda na tu dobu vzpomínám. Je neuvěřitelné, co všechno si malé dítě dokáže zapamatovat a kolik toho rozpoznám, když do Zlína přijedu.

LN: Lidé, kteří emigrovali, často říkají, že i když v cizině strávili většinu svého života, zůstávají rozpolcení mezi dvěma zeměmi. Jak se vám podařilo vyrovnat se s tím, že jste se nemohla vrátit domů?
Byla jsem naivní, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo trvat dvaadvacet let. Myslela jsem, že se to za dva měsíce vyřeší. Svou sestru jsem znala jako dvacetiletou, a když jsem ji pak viděla jako čtyřicetiletou, nepoznala jsem ji. Jak se ale doba prodlužovala, sžila jsem se s Londýnem, založila si vlastní firmu a v roce 1989 už jsem se do Česka nevracela, nýbrž přijela jen na návštěvu. Mám tu ale druhý domov a cítím i určitou zodpovědnost. Získala jsem tu základy a vzdělání, s kterými jsem dokázala uspět v zahraničí. Jsem za ně neskutečně vděčná, a proto jsem v Praze učila, abych vrátila něco zpátky. Kdybych měla dožít v Praze, bude to pro mě stejně příjemné jako v Londýně.

LN: V Londýně žijete sama?
Ano, mám tam ale dvě neteře a spoustu přátel, takže tam nejsem úplně sama.

LN: Vlastní děti nemáte. Musela jste volit mezi profesí a rodinou?
Nebyla to volba. Ve třiadvaceti letech jsem měla mimoděložní těhotenství a děti jsem potom mít už nemohla. Takže otázka rodiny pro mě byla vyřešená, protože to zkrátka nešlo.

LN: Myslíte, že by to bylo vůbec možné, být špičková architektka a ještě se starat o rodinu?
Na to neumím odpovědět. Myslím ale, že je dobře, že jsem žádné děti neměla. K tomu je potřeba i muž, aby děti měly otce, a s mými osobními vztahy to vždy bylo komplikované. Já ale nejsem člověk, který brečí nad tím, co nemá. A navíc mám kolem sebe spoustu dětí svých příbuzných a přátel, takže svou službu vykonávám v roli tety.

LN: Ženy často s přibývajícími léty řeší vrásky a odeznívající krásu. Trápilo vás to někdy?
Jediný čas, který strávím před zrcadlem – a to opravdu není milosrdné – je deset minut ráno. A pak už nemám čas se do něj kouknout. Mám přítelkyni, jejíž muž vlastní kliniku krásy, a ona se mě pořád ptá, proč si tu kůži nenechám vytáhnout. Jednak se toho bojím, ale hlavně, proč bych to dělala, čeho tím docílím? Nedávno vedle mě seděla v letadle paní, která měla tvář, jako když natáhnete tenký papír. Musela mít tak šedesát operací, nic se na ní ani nepohnulo. Chci já takhle vypadat? Je hezké, když se to někomu povede a vrásky nemá, ale nemyslím si, že na tom tolik záleží.

LN: Přemýšlíte o stáří?
Mám takový fofr, že na to není čas. Nemám nikoho, kdo by mou kancelář v Anglii převzal. Až nebudu moct pracovat dál, asi skončí a to mě děsí, tak to odkládám, dokud to jde. Často si ale věk uvědomím třeba na srazu po šedesáti letech od maturity, když vidím, že na tom každý není zdravotně nejlépe a čím dál tím více lidí kolem mě i odchází. Zaha Hadid, Jan Kaplický... To jsem byla na jedné večeři, vrátila se domů až pozdě v noci a někdo pořád volal. Říkala jsem si, kdo mě to otravuje? A byla to Česká televize, že našli Jana na ulici. A já reagovala: to není možné, vždyť jsem s ním ještě ráno mluvila! Lidé takhle najednou zmizí. Možná je to ale někdy lepší, než se stát pro někoho přítěží. Věk je věk a vezme si svoje. To stáří pánbůh moc dobře nevyřešil! Jak říkávala moje maminka, citujíc Karla Čapka: „Mladé dovede být každé tele, ale stárnout, to je umění.“