,Budete kritizováni, pokud je neuznáte,’ Spisovatel Dawkins přišel o titul kvůli výrokům o translidech |
V Orientaci z 24. dubna připomněl sloupek biologa Jana Borovičky osmdesátku celosvětově známého darwinisty a bojovného ateisty Richarda Dawkinse, známého i u nás z překladů mnoha knih. Jeden z jeho ideologicky nejbojovnějších spisů se česky jmenuje Boží blud (správnější překlad by ovšem měl být Blud o Bohu), který ve světě vzbudil velké pobouření křesťanů.
Filozof Tomáš Marvan už před deseti lety psal, že „na poctivé vyrovnání se s Dawkinsem a vůbec s celým novým ateismem ze strany jeho teistických kritiků si v českém prostředí budeme muset ještě počkat“. Pokusme se aspoň o naznačení směru takového vyrovnání.
  |
Dawkinsovi není možné porozumět bez kontextu dnešní evoluční biologie. Moderní věda byla založena v 17. století Newtonem, Galileem a Descartesem. V Descartově duchu byla věda o přírodě zbavena „zátěže“ vědomí, subjektivity, účelů i hodnocení a stala se čistou vědou o rozsažných, hmatatelných jsoucnech, přístupných kvantifikaci a matematizaci.
V takto vytyčených kolejích jede vlak vědecké biologie dodnes. Když se podíváme do učebnic biologie a pátráme po hlavních charakteristikách života, najdeme tam leccos (metabolismus, regulace, reprodukci atd.), ale nenajdeme to, co dělá živé bytosti výjimečnými v celém vesmíru, tj. schopnost prožívat, „cítit“, mít vědomí.
Selekce jako klíč
Naprostou zvláštnost, svéráznost „prožitku“ si musíme jasně uvědomit: je to něco sice nedefinovatelného, ale každý z nás dobře ví, o čem je řeč, když mluvíme o tom „být při vědomí“, cítit bolest, vidět zelenou, mít deprese atd. Jestli máme vědomí my lidé, musíme pátrat po jeho evolučních počátcích a příčinách i u ostatních živých bytostí, především u zvířat: každý chovatel psa o tom ví své. Není podstatné, jak „rychle“ vědomí ubývá, sestupujeme-li po žebříčku živých bytostí směrem dolů, podstatný je tento znak života jako takový. Je nepřístupný metodám zkoumání života „ve 3. osobě“: ani neurobiolog se neobejde bez svědectví pokusných osob (a nepřímo i zvířat) o jejich prožitcích, když studuje např. elektrické potenciály v jejich mozku. Vztah vědomí a tělesné mašinerie je ovšem stále „těžkým problémem vědomí“, jehož nevyřešenost vrhá stín i na pokusy o vysvětlení evoluce člověka či lidoopů. Evoluční biologie „těžký problém vědomí“ sama nevyřeší, ale nesmí se tvářit, jako by ho nebylo.
Jakou četbu z letošního roku doporučují Václav Klaus nebo kněz Halík? Nejen oni odpovídali v anketě Kniha roku LN |
Dawkins je důsledný darwinista. Stále živá je Darwinova hlavní idea, že podstatou evoluce je působení přírodního výběru na úplně náhodnou, nezacílenou proměnlivost živých bytostí. Tato myšlenka se časem spojila s Mendelovou naukou o jednotkách dědičnosti – o genech – a dostala i jistou matematickou kostru. Od 30. let 20. století se proto mluví o moderní syntéze, jež je mainstreamovou evoluční biologií dodnes. Její centrální myšlenkou zůstává, že evoluce se děje působením přírodního výběru čili selekce. Abychom mluvili přesně, přírodní výběr je komplexní proces, ve kterém celek faktorů prostředí určuje, kteří příslušníci druhu přežívají až do schopnosti se reprodukovat (což nemusí nutně zahrnovat boj mezi organismy). Výběr přitom působí na zcela nezaměřené, náhodné genetické varianty, mutace. Moderní syntéza uznává ještě jiné evoluční faktory jako genetický posun, rekombinace, výměnu genů mezi populacemi a další, ale jako jediná „usměrněná“ síla platí stále přírodní (a snad i pohlavní) výběr. Moderní syntézu je tak možno charakterizovat jako „selekcionistickou“: a Dawkins je jejím nejznámějším zástupcem. Existence přírodního výběru byla nesčetněkrát potvrzena studiemi v terénu i v laboratoři a je mimo pochybnost, jiná otázka ale je, jestli selekcionistická koncepce stačí na vysvětlení všech pozoruhodných stránek života.
Evoluční disidenti
Ve druhé polovině 20. století začaly v biologii zvedat hlavu i „neortodoxní“ proudy. Jako první zaútočil na moderní syntézu tzv. neutralismus. S postupujícím poznáním genomů (souborů genů daného organismu) se ukázalo, že jedinci se mezi sebou liší mnohem víc, než aby se to dalo vysvětlit přírodním výběrem. Bylo zapotřebí přibrat na pomoc náhodné genetické procesy, čímž se úloha přírodního výběru v utváření organismů silně redukovala. Zpočátku to vypadalo, že neutrální teorie moderní syntézu rovnou vystřídá, časem se však obě dohodly v tom smyslu, že velká variabilita se týká jen genomů, zatímco vnější vzhled (fenotyp) je dílem výběru. Moderní syntéza zde prokázala velkou schopnost polknout i těžko stravitelná sousta, což ovšem zatěžuje její racionální zdůvodnitelnost.
Největší problémy však syntéze způsobila experimentální embryologie. Ta se chopila v 80. letech minulého století nejmodernějších metod molekulární biologie a přišla s tolika novinkami, že je zde není možné ani vyjmenovat (tomuto vědnímu odvětví se začalo říkat evo-devo). O evolučních změnách se rozhoduje během embryonálního vývoje – a už tam působí tlaky ostatních genů ve smyslu plus i minus, které některé mutace podporují a jiné potlačují. Můžeme tomu říkat „vnitřní výběr“. Mezi geny a hotovým fenotypem se rozprostírá velmi složitá kaskáda regulačních genů, jež působí, že neplatí tradiční předpoklad jeden gen – jedna bílkovina – jeden fenotypový znak, jak se s tím v podstatě počítá v syntéze. Z podstaty působení regulačních genů plyne, že mohou vznikat „nelineární“ efekty, nepředvídatelné důsledky či náhlé evoluční novinky. To je samozřejmě také v rozporu s plynulostí evolučního procesu, která byla Darwinovi svatá a je součástí víry moderní syntézy dodnes.
Velmi neočekávané bylo v evo-devo poznání, že v základech embryogeneze některých tělesných systémů stojí stejné geny u hmyzu i u savců; vzhledem k tomu, že přírodní výběr se mění od generace ke generaci, je tato zkamenělost po stomiliontém odloučení těchto skupin přírodním výběrem těžko vysvětlitelná.
Kdo ví, co bude zítra
Ukázalo se také, že některé komplexy raných embryogenetických genů jsou tak zpětnovazebně „zadrátovány“, že je možné je považovat za nerozborné – v současnosti i historicky (Eric Davidson). Tak se z nečekané strany potvrdila starší myšlenka „nezjednodušitelně složitých systémů“ Michaela Beheho. Vcelku se zdá, že evo-devo se s moderní syntézou časem vzájemně doplní: geny, které embryonální proces propustí, populační proces (výběr atd.) zase po svém zpracuje a „pošle zpátky“ embryonálním procesům příští generace. To ale už nebude přírodní výběr jediným „usměrněným“ faktorem evoluce, syntéza syntézou a Dawkinsův slavný „sobecký gen“ nebude tím, čím býval.
Slavný ‚opičí proces‘ dal za pravdu bibli, Darwin ale neprohrál |
Evoluční biologie hlavního proudu se také až dosud skoro úplně míjí s tím, co bychom mohli nazvat „biofyzikálním“ pohledem na organismus. Organismy vyhovují velkému množství (bio)fyzikálních zákonitostí a nejsou to jen triviální případy, které mají organismy společné s neživými tělesy (hmotnost, hybnost). Například velikost organismu má velmi podstatný vliv na všechny fyziologické funkce: na frekvenci srdečních tepů, dechu, pohybů střeva, délku života krvinek a délku života živočicha samého. Slon musí mít obrovskou opornou soustavu a relativně k tomu malé útroby, myš může mít slabou kostru a svalstvo, ale musí mít relativně velké útroby.
Schopnost organismu vzdorovat vlivům prostředí, které ohrožují jeho vnitřní rovnováhu, je určena matematicko-fyzikálními principy výstavby, např. schopností optimálně tlumit výchylky. Mnoho struktur v organismu se vytváří sebeskládáním, tj. shlukováním molekul a buněk do pravidelných obrazců, kupříkladu při tvorbě buněčných membrán.
Pramínky kritiky
Ještě rafinovanější jsou děje sebeorganizace, kdy se třeba nitrobuněčné struktury „samy“ řadí do vláken, trubiček a podobně za neustálého spotřebovávání energie. Fyzikální principy pravděpodobně stály i za evolučním vznikem prvních buněčných vrstev, kulovitých útvarů a trubic. Sebeorganizace se vyjeví i při matematickém modelování sítí, ať už genových, nebo metabolických (pověstný „pořádek zdarma“ Stuarta Kauffmana). I zde platí: evoluční syntéza časem jistě spolkne i biofyzikální principy jako svou součást, ale už to nebude moderní syntéza v dnešním selekcionistickém pojetí.
Největším problémem jakékoli evoluční teorie „ve 3. osobě“ však zůstává vznik a postupný rozvoj vědomí. Evolučním vrcholem stále zůstává prožitkové vědomí člověka, ono „vím, že právě vidím“, „vím, že právě přemýšlím“, „vím, že vím“. K tomuto vědomí se těžko hledá biologická funkce; život podmiňující funkce by mohly probíhat, jak se zdá, i bez takového vědomí. Prožitkové vědomí chybí nemocnému v automatické formě mrákotného stavu, kdy je schopen cestovat, zaplatit si lístek, chovat se cestou nenápadně – až pak po návratu k (prožitkovému) vědomí se udiví, jak se na neznámé místo vůbec dostal.
Defekt prožitkového vědomí je názorně vidět i v případech „slepého vidění“, kdy pacient udává, že nevidí například na polovinu svého zorného pole, ale i v této zdánlivě slepé části je schopný se trefovat dopisem do poštovní schránky. Filozof nevidí v prožitkovém vědomí něco jako biologický „přepych“, ale vkládá do prožitkového vědomí nejvyšší lidské funkce, vědomí sebe a vládu nad sebou, etickou odpovědnost. Moderní syntéza nemá ke vzniku vědomí mnoho co říci, poněvadž něco, co nemá funkci v biologickém smyslu pro přírodní výběr neexistuje a nemůže jím být podporováno, tím méně uváděno do života.
Pramínek kritiky moderní syntézy nevyschl v biologii ani v době jejího největšího rozkvětu ve 40. a 50. letech 20. století. A nejde o jména ledajaká. Jmenujme alespoň Richarda Goldschmidta (1878–1958, prvního, kdo se pokusil integrovat genetiku, vývoj a evoluci), Adolfa Portmanna (1897–1982, který obrátil pozornost na niternost organismu, jevící se vnímatelnou složkou fenotypu), Conrada Waddingtona (1905–1975, předchůdce dnešní evo-devo), Carla Woeseho (1928–2012, objevitele celé nové říše života – archebakterií), Denise Nobleho (* 1936, jednoho ze zakladatelů systémové biologie) nebo Lynn Margulisovou (1938–2011, autorku teorie symbiózy, která způsobila revoluci v evoluční biologii). Od této poslední velké postavy evoluční biologie pochází aforismus, že „novodarwinismus (neboli moderní syntézu) musíme zamítnout jakožto malou náboženskou sektu 20. století uvnitř všepronikajícího náboženského přesvědčení anglosaské biologie“.
Kotlík vědy a filozofie
Vraťme se ale k Dawkinsovi. Jeho argumenty proti teismu se opírají o základní myšlenku, že je to věda, tedy nezpochybnitelná autorita, která vyvrací existenci Boha, nebo ho alespoň činí zbytečným. Je praktické omezit pojem „věda“ jen na ten způsob poznávání, který se odvolává na smyslovou zkušenost, a ostatní „myšlenkově odpovědné“ poznávání ponechat filosofii.
Křižácké tažení nových ateistů |
Prvnímu způsobu poznávání vzorově odpovídá přírodověda a do jisté míry i humanitní vědy. Přírodověda je od evropského 17. století měřítkem vědeckosti – z ní především „královna věd“, tedy fyzika. Pak je tu ale ještě oblast, kde by se také měla uplatňovat „myšlenkově odpovědná“ činnost, která se však na bezprostřední smyslovou dokazatelnost odvolávat nemůže. Je potřeba se podívat na vědu jakoby z boku, zkoumat samu možnost pravdivého poznání. Kromě toho je pro člověka nemožné, aby si zakázal uvažování o věcech, které smyslovou zkušenost přesahují, o původu světa, o smyslu života a podobných otázkách, pro které není věda metodologicky vybavena a které se tradičně nazývají „metafyzické“.
Pojem „pravdy“ a „smyslu“ jistě nejsou přírodovědecky uchopitelné pojmy, dokonce ani vědami o člověku. Stejně tak to platí o problémech etiky, která není popisem, ale zkoumá normy toho, jak máme jednat. Toto všechno spadá pod tradiční pojem „filozofie“.
Problém s Bohem
Filozofická tvrzení nemají ovšem stejnou míru všeobecné přijatelnosti a přesvědčivosti, jako je tomu u tvrzení v přírodovědě: zřejmě nám lidem není dáno, abychom mohli mít o „posledních otázkách“ naprostou jistotu. Je příkladně neodpovědné vyhlašovat za vědecké, tedy nepochybně pravdivé tvrzení takové, které je svou povahou filozofické, a dodávat tak své filosofii (často zamaskované) autoritu vědy. Když čteme Dawkinse, je potřeba si tento rozdíl neustále uvědomovat, poněvadž ho permanentně zamlžuje. Dawkinsův handicap (a troufám si říct, že přímo osobní selhání) je v tom, že vydává své skrytě filozofické postoje za výsledek přírodovědeckého bádání.
Dawkins jako bojovný ateista v „euroatlantickém prostoru“ budí otázku, proti jakému Bohu se vlastně bouří a vyzývá ostatní ke vzpouře. Narážíme tu na důležitý rozdíl v pojmech. Dnešní Čech (Evropan) není příliš nakloněný tomu, aby přijímal jako závaznou pravdu, když se někdo odvolává na přímé Boží „zjevení“, jak to dělají všechna „abrahámovská“ náboženství – judaismus, křesťanství i islám. Dnešní člověk se chce o svých posledních věcech něco dozvědět vlastním uvažováním, a jestli je dost racionální, obrátí se na filozofii. Pro filozofii jako takovou je ovšem z metodických důvodů předem vyloučeno odvolávat se na přímé Boží zjevení.
A zde se skrývá sociálně-psychologický problém. Nejen pro věřící, ale kupodivu i pro skeptiky a ateisty je slovo Bůh ve smyslu původce světa stále obtěžkáno dědictvím judaismu a křesťanství. Bůh je v těchto náboženstvích bytostí od světa naprosto oddělenou, všemohoucí, vševědoucí a nanejvýš dobrou, která ale přísně dohlíží na svět a naše mravní jednání. Zároveň zosobňuje posmrtný cíl našeho pozemského putování. Podle okolností k tomu ještě přistupují některé specifické „drobnosti“, typicky např. velká obezřetnost až idiosynkrazie křesťanství vůči sexualitě.
Bůh filozofů
Mnoho z odporu vůči takto vnímanému Bohu pramení právě z toho, že je Bůh napořád vnímán optikou judaismu a křesťanství. Filozofická diskuse by se ovšem měla těchto souvýznamů slova Bůh zbavit. I při četbě Dawkinse je potřeba si uvědomit, o jakém Bohu momentálně mluví; je ovšem pravda, že jeho hlavní argumenty nejsou namířeny proti konkrétnímu judeo-křesťanskému Bohu jako proti inteligentní příčině světa vůbec, tedy proti „bohu“ filozofů. Kde může, tam se Dawkins ovšem vysměje i Bohu židů, křesťanů i muslimů. A to s biologií teprve nemá co dělat.
Náboženství jako virus mysli |
V kritické diskusi s Dawkinsem je potřeba rozptýlit ještě jednu mlhu, nebo spíš zamlžování: jde o vysmívané pojmy „kreacionismus“ a „inteligentní plán“. Latinské creator znamená stvořitel, což je pojem, který by filozofa neměl dráždit, a totéž platí i prointeligentní plán. Význam těchto termínů se bohužel v obecném povědomí zúžil na velmi konkrétní názorové skupiny. Kreacionismus dnes znamená hlavně přitakání biblickému líčení vzniku světa, a poněvadž se staví proti evoluci světa, tedy mimořádně dobře prokázanému faktu, staví se mimo racionální hru. Inteligentní plán je zase vnímán jako název pro určitou skupinu aktivistů, kteří jsou sdružení okolo Discovery Institute v Seattlu.
Richard Dawkins je typickým představitelem a pokračovatelem moderní syntézy. Není výzkumníkem první linie (jen v mládí publikoval několik primárních vědeckých publikací jako žák zvířecího psychologa Tinbergena). Do roku 2008 byl představitelem Katedry pro popularizaci vědy Charlese Simonyiho v Oxfordu, jež byla zřízena v roce 1995 speciálně pro něho. Dnes je na téže univerzitě emeritním členem New College. Dawkins je důvtipný myslitel, jeho hlavní evoluční ideje o „sobeckém genu“ a „rozšířeném fenotypu“ jsou osvěžujícím pohledem z nového úhlu na známé věci a jsou citovány i v primárních vědeckých publikacích, což se literatuře psané v popularizujícím tónu nestává často. Naše krátké vylíčení zásadních problémů, do kterých se postupně dostává moderní syntéza, pokud se chce držet selekcionismu, však mělo ukázat, že Dawkins využívá evoluční biologie jako odrazového můstku k boji proti teismu neprávem. Neřešíme zde jeho útoky proti Bohu abrahámovských náboženství, jde nám o jeho argumenty proti smysluplnosti světa a jejím zdroji – „Bohu filozofů“. Tvrzení, že člověk se svým vědomím, schopností nacházet pravdu a etickou odpovědností je plodem souhry náhodných mutací a přírodního výběru, se ovšem nemůže odvolávat jen na pozorování ověřitelné smysly. Je to metafyzická, tedy filozofická hypotéza, která se musí umět vystavit příboji filozofických idejí o člověku, který k nám doráží z minulých staletí i ze současné filozofické práce.
Kdo ví, co bude zítra
Filozofický naturalismus, ke kterému má sklon analytická angloamerická filozofie a na který se Dawkins v osobě svého přítele filozofa Daniela Dennetta rád odvolává, není jedinou metafyzickou variantou: je tu ještě novoaristotelismus, novohegelianismus, filozofie člověka opírající se o fenomenologickou tradici a některé další filozofické směry. Popularizujícím biologům je třeba připomenout, aby si vždycky uvědomili, kde končí věda se svou smyslovou ověřitelností a kde začíná filozofie: činnost sice (v ideálním případě) myšlenkově odpovědná, avšak přesto dobrodružná, nezajištěná.
Bulharsko přivezlo do Velehradu výstavu a sv. Cyrila a Metoděje a jejich žáků |
Nevíme, jak bude biologie vypadat za 300 let. Nevíme ani, jak za 30 let. Je možné, že za dvacet nebo třicet let už bude evoluční „syntéza“ rozšířena k nepoznání (skupina kolem anglického biologa Kevina Lalanda pracuje na rozšíření evoluční syntézy už dnes) a že argument proti „Bohu filozofů“ na základě hegemonie přírodního výběru zanikne sám spolu se selekcionismem. Nikdy ovšem nezanikne potřeba lidského ducha orientovat se ve světě i za hranicemi přírodovědy, pravděpodobně tu stále budou materialisté a jejich odpůrci věčné modality lidského ducha. Richardu Dawkinsovi můžeme k jeho osmdesátinám popřát pevné zdraví a – podle toho, co se z Borovičkova sloupku dozvídáme – i svobodu hlásat svůj ateismus. Možná o její okleštění usilují ctitelé jednoho určitého Boha a jejich aktivističtí zastánci z řad progresivní levice, ale od nás, filozofických lovců stvořitelského „faktoru X“, mu podobné nebezpečí jistě nehrozí.
