Stavěla největší sochu světa. Náčelníka Splašeného koně dostavíme, věřila

Doporučí k jídlu bizoní guláš se smaženými obilnými plackami podle receptu prérijních Indiánů a trpělivě odpovídá na otázky, kdy už konečně skulptura bojovníka, který porazil u Little Big Hornu známého generála Custera (viz box), bude dokončena.

Práce na ní začaly už v roce 1948, kdy se její choť dohodl s představiteli siouxských kmenů, že v jejich svatých horách Black Hills postaví obří umělecké dílo. Takové, aby bylo důstojnou domorodou konkurencí slavného památníku Mount Rushmore, které tvoří do skály vytesané hlavy čtyř prezidentů.

Městečko Custer v Jižní Dakotě. Nedaleko vzniká obří socha Splašeného koně.

Žádný pevný termín dokončení mi nedala. Věděla, že za jejího života se dílo rozhodně nestihne dokončit, což se potvrdilo, když několik týdnů po rozhovoru zemřela. Byla si ale jistá, že v tom budou pokračovat její děti a že jednou - v blíže neurčené budoucnosti - bude nad jihodakotskou prérií náčelník v USA známý jako Crazy Horse vystupovat v celé kráse.

„Byl se tu podívat prezident (Bill) Clinton, který byl úplně unesen. Měl tu strávit 30 minut, ale zůstal tu dvě a půl hodiny,“ říká v rozhovoru Ruth Ziolkowská.

Lidovky.cz Čím to je, že Mount Rushmore za rok navštíví 3 miliony turistů, zatímco na Splašeného koně se přijede podívat jen jeden milion? Přitom jsou místa od sebe vzdálena maximálně půlhodiny autem, takže návštěvu obou lze pohodlně zvládnout během jednoho dne.
Je to otázka, na kterou bych sama ráda znala odpověď. Nejspíše je to tím, že Mount Rushmore už dokončili, takže je „přístupnější“ pro ty, kteří nejsou snílci a nemají fantazii. Ale až dokončíme i koňskou hlavu, dostaneme se na stejná čísla.

Lidovky.cz Možná je to i tím, že zatímco Mount Rushmore je ikonou Ameriky, kterou si cizinec okamžitě spojí s USA a při návštěvě oblasti si ho dá do itineráře, váš projekt ve světě rozhodně není notoricky známý.
Jenže Mount Rushmore je jen jedna verze amerických dějin: ta bělošská. A Korczak chtěl vyprávět i tu druhou: indiánskou. Byl nadšený tím, že indiáni chtěli Splašeného koně postavit rovněž v Black Hills poblíž Mount Rushmore. Pokud jsou tyto dva památníky blízko sebe, společně kompletují historii této části USA.

Lidovky.cz Navštěvujete vy nebo vaše děti „konkurenční“ Mount Rushmore kvůli inspiraci, ať už sochařské nebo třeba organizační?

Já ne, já už nechodím nikam a jsem šťastná, že odsud nikam nemusím. Ale samozřejmě když moji potomci mají nějakou návštěvu, Mount Rushmore je prvním místem, kam je vezmou na výlet. Korczak byl tak pyšný, že tam pracoval. Oceňoval fantazii a odvahu autora díla Gutzona Borgluma, že se tehdy, když v Black Hills nebyl žádný turistický průmysl, jako ho tu vidíme dnes, do stavby Mount Rushmore vůbec pustil. Borglum byl pro Korczaka jako jeho bývalý šéf velký hrdina.

Lidovky.cz Náčelník Henry Stojící medvěd nabídl vašemu muži stavbu pomníku Splašeného koně už v roce 1939, ale s pracemi se začalo až o devět let později. Proč to trvalo tak dlouho?
Oba se nejdříve potřebovali poznat, navíc do toho přišla válka a Korczak sloužil tři roky v armádě. Poté dlouho hledali to správné místo, kde začít stavět. Své nápady musel přizpůsobit hoře, do které chtěl sochu vytesat. Původní myšlenka byla udělat jako na Mount Rushmore pouze hlavu Splašeného koně. V roce 1945 si jednu skálu vyhlédl, ale bohužel měla v sobě velkou prasklinu, která zdola nebyla vidět. Když se Stojícím medvědem seděli zklamaně na jejím vrcholu, padla jim do oka skála, u které nyní jsme. Byla daleko větší, takže Korczkaka napadlo udělat jezdeckou podobu náčelníka. Řekl si: věnuji tomu zbytek života a bude to ta největší socha na světě.

Lidovky.cz A co na to vy? Netajil před vámi plány, že chce z pohodlí východního pobřeží přesídlit do divočiny?
Díky Bohu ne. Věděla jsem o těchto plánech hned od jejich vzniku.

Lidovky.cz Ale muselo to být těžké. Podle filmu, který promítáte v návštěvnickém centru, jste si tu nejdříve museli udělat srub, abyste tu dlouhodobě mohli pracovat na soše. Museli jste si zřídit mléčnou farmu, která vám dávala živobytí. Do toho přišlo deset vašich dětí…
Ale byla to zábava a skvělá část života. Nikdy bych ji nevyměnila. Lidé sice tomu nápadu příliš nakloněni nebyli, protože tehdy byl postoj k indiánům úplně jiný, než je dnes. Ale postupně se zájem veřejnosti zvětšoval, až jsme začali vybírat vstupné. Ale to nás v roce 1947 ani nenapadlo, vždyť tudy ani nevedla silnice.

Ruth Ziolkowská

Ruth Ziolkowská

Lidovky.cz Předtím, než se váš manžel pustil do projektu, zajímali jste se nějak více o indiánskou kulturu nebo o dějiny Divokého západu?
Nevěděli jsme nic, protože jsme žili v Connecticutu. Nikdy jsme žádného indiána neviděli. Když Stojící medvěd vybídl Korczaka svým prvním dopisem Splašeného koně postavit, nevěděl ani, kdo náčelník byl. Šel do místní knihovny, kde o něm žádné kloudné informace nedostal. Jeho biografii sehnal až v New Yorku. Byla to tehdy jediná kniha o Splašeném koni. Dnes jich jsou přes dvě stovky. Určitě jsme k jeho dnešní proslulosti přispěli i my naší prací. Vezměte si ty miliony turistů, kteří nás už navštívili a dozvěděli se mnohé o něm, ale i o domorodých kulturách. Doufám, že tímto také přispíváme k historickému usmíření mezi původními obyvateli a Američany s evropskými kořeny.

Lidovky.cz Překvapilo mě, že si indiáni pro sochu vybrali právě Splašeného koně. Proč ne třeba slavnějšího Sedícího Býka?
Uvažovali o něm, stejně jako o Rudém oblaku, ale při jejich poradách byly proti nim vzneseny různé námitky. Proti Splašenému koni se nevyslovil nikdo.

Lidovky.cz Jak vaše organizace nyní spolupracuje s indiánskými kmeny?
Pomáháme obyvatelům rezervací Pine Ridge a Rosebud, které jsou nejchudšími distrikty celých Spojených států.

Lidovky.cz Co je příčinou této chudoby?
Důvodů je spousta, ale myslím, že jim chybí vzdělání a hlavně naděje. I proto Korczak se Stojícím Medvědem od začátku plánovali, že tady nebude jen socha, ale vystaví se tu i muzeum domorodých kultur a zdravotnické centrum. A také naše „přípravka“ na univerzitu, kterou jsme otevřeli před pěti lety a nyní ji navštěvuje 32 mladých indiánů, aniž by museli platit. Naše nadace také podporuje studenty různých kmenů na vysokých školách stipendii. Začali jsme skromně pár stovkami dolarů, ale nyní za rok na stipendiích pro indiány z Jižní Dakoty vyplatíme 1,9 milionu dolarů.

Lidovky.cz Dostáváte také vy nějakou formu podpory od kmenů?
Ano, třeba od některých indiánských kasin, jejichž představitele zajímají více než socha naše vzdělávací projekty.

Lidovky.cz Vraťme se nazpátek k monumentu. Jak si vysvětluje, že sedm z vašich deseti potomků pokračuje v práci na projektu svých rodičů?
Samozřejmě pomáhali na něm od dětství, ale nijak jsme je nenutili k tomu, že se mu v dospělosti musí věnovat. Také si mnozí z nich vyzkoušeli život někde jinde, ale všichni se vrátili. Sedm jich žije tady se mnou a se svými rodinami a ostatní tři bydlí nedaleko ve městě Custer.

Lidovky.cz Stavbu sochy řídíte dohromady, ale co když vznikne spor, kdo má poslední slovo?
(Beze slova ukazuje na sebe) A teď se jistě zeptáte, kdo ho bude mít, až tu nebudu já. Korczak velice věřil v sílu rodiny, ale zároveň tvrdil, že nemůžeme naše potomky do ničeho zavazovat. Proto založil Nadaci Splašeného koně, která se o pokračování projektu bude starat, i kdyby o něj všechny naše děti ztratily zájem.

Lidovky.cz Začali jste tu pracovat s manželem ve dvou. Kolik lidí tu nyní v sezoně pracuje?
Minulý týden jsem podepisovala 217 výplatnic. Jsme jedním z největších zaměstnavatelů v oblasti.

Lidovky.cz Nebudu se vás ptát jako všichni, kdy to dostavíte...
Děkuji, protože na to neexistuje odpověď. Ale dostavíme.

Lidovky.cz Chtěl jsem se zeptat, jak moc se rychlý technický rozvoj minulých desetiletí odrazil na postupu při stavbě památníku?
Od našich začátků se změnilo úplně všechno. Přístroje, výbušniny, způsoby měření.

Lidovky.cz Ukázalo se díky novým technologiím, že staré výpočty vašeho manžela byly chybné a že je v něčem potřeba projekt pozměnit?
Samozřejmě a Korczak s tím, že se původní návrh bude muset upravovat, počítal. Vždy, když pracuješ se skálou, nevíš, jaká je uvnitř. A tomu se musí vše přizpůsobovat.

Lidovky.cz Někteří vaši kritici říkají, že stavíte schválně pomalu, abyste pro turisty mohli dělat show a předvádět jim odpalování skály. Co na to říkáte?
Jsou úplně mimo. Teprve když vyjedete nahoru pod nos Splašeného koně, uvidíte, jak je to velké. Pracujeme, jak nejrychleji umíme. Ale Korczak vždycky říkal: Dvakrát měř a jednou řež.

Lidovky.cz Kolik odstřelů v průměru děláte?
Zhruba tak jeden za týden. Zdá se to málo, ale pak je to potřeba vše naložit na náklaďáky a odvézt a to na docela omezeném prostoru. Po posledním odstřelu jsme museli odklidit 500 tun kamení.

Lidovky.cz Máte nějakou podporu od amerických politiků?
Ne, je to soukromý projekt, na který jsme nikdy nežádali veřejné peníze. Ale třeba dlouholetý senátor za Jižní Dakotu Tom Daschle je můj přítel. Senátor za Michigan Carl Levin tu byl několikrát a prosadil poštovní známku s motivem našeho pomníku. Také se tu byl podívat prezident (Bill) Clinton, který byl úplně unesen. Měl tu strávit 30 minut, ale zůstal tu dvě a půl hodiny.

Lidovky.cz Poslední otázka. Zaujalo mě, že všichni indiáni mají vstup zadarmo. Jak kontrolujete indiánskou identitu návštěvníků?
Nijak, věříme slovu. Nejsme jako politici, kteří na všechno chtějí potvrzení.

Prezidenti versus náčelník V roce 1924 se v zapadlém státě Jižní Dakota vizionářsky rozhodli, že potřebují nějaké lákadlo pro turisty. Vybídli známého sochaře Gutzona Borgluma, aby v žulových skalách Black Hills vytesal obří tváře hrdinů Divokého západu. Umělce nápad zaujal, ale prosadil si, že jeho práce musí mít národnější charakter: osmnáct metrů vysoké podobizny slavných amerických prezidentů. Republikán Calvin Coolidge, který jako aktuální nejvyšší představitel USA dal projektu požehnání a federální financování, si prosadil, že vedle stranicky neutrálního zakladatele vlasti George Washingtona musí být zobrazení prezidenti partajně 2:1 v neprospěch demokratů. Výběr tedy padl na Abrahama Lincolna, Theodora Roosevelta a Thomase Jeffersona. Mount Rushmore a čtyři hlavy slavných prezidentů USA: (zleva) George... Projekt tak ztělesnil americkou víru, že jejich národ je Bohem předurčen obsadit celý kontinent. To se samozřejmě nelíbilo potomkům indiánů, kteří v té době byli už dávno zpacifikováni. Zvláště je urazilo, že obří skulptury „dobyvatelů“ bez jejich souhlasu vznikají v místech, která pro jejich předky byla svatá. Rozhodli se odpovědět stejnou zbraní a vytesat do žuly obličej některého ze svých náčelníků, čímž by jasně řekli, kdo tam byl první. S nápadem oslovili sochaře polského původu Korczaka Ziolkowského (1908-1982), který s Borglumem pracoval na Mount Rushmore. Umělec z Connecticutu se pro nápad nadchnul, značně ho naddimenzoval a od roku 1948 se jeho rodina ničemu jinému nevěnuje. Jezdecká socha Splašeného koně, který paží ukazuje do dáli, bude mít po dokončení 172 metrů. Zatím je hotová hlava a poznat se dá i ruka. Prezidenti na Mount Rushmore byli dokončeni za 14 let, ale původní plán počítal s tím, že to budou postavy až do pasu. Ale v roce 1941, kdy Borglum zemřel, vstoupily USA do války a finance byly potřeba na jiné věci. Ziolkowski to měl ještě těžší, protože na svoji megastavbu, na které zpočátku pracoval jen on, si musel shánět peníze sám. Úmyslně se vyhýbal nabídkám financování ze strany federace. Argumentoval tím, že Washington podvedl v minulosti indiány už tolikrát, takže není žádný důvod, proč mu věřit nyní.