Před vánočními svátky bývá ta nejvhodnější doba zastihnout v Praze Čechy a Češky, kteří jinak pobývají v cizině. A nejinak tomu bylo i s herečkou Terezou Srbovou. Povídaly jsme si spolu v jejím útulném pražském bytě, kde visí například její portrét od Jaromíra 99. Ale stejně už zase byla v myšlenkách na cestě - chystala se odjet za svým manželem Tobiasem, jehož část rodiny pochází ze Sudet, do Mnichova.
Tereza Srbová samu sebe charakterizuje jako perfekcionistku - když dostane úkol, nevzdá se, dokud jej nesplní. Nicméně nechybí jí ani touha po dobrodružství. A toho ve svém životě neměla málo: jako modelka žila v Paříži, kde získala například velké kosmetické kampaně pro francouzskou značku Dior nebo působila jako modelka pro legendárního návrháře tuniského původu Azzedina Alaïu, jenž zemřel před dvěma lety.
Nicméně odstěhovala se za svou láskou a později manželem do Londýna. Zde se shodou šťastných náhod dostala k filmu: vyhrála konkurs na roli ve filmu Davida Cronenberga Východní přísliby. Zahrála si též po boku herečky Judi Dench ve snímku Příběh špionky, jejž natočil známý divadelní režisér zejména shakesperovských her Trevor Nunn.
I když je o Tereze Srbové, drobné bystré blondýnce s bílou pletí a nádhernýma modrýma očima, v poslední době více slyšet v Česku, protože je tváří oděvní značky Pietro Filipi a natočila zde komedii Případ mrtvého nebožtíka, už přes dva roky žije se svým manželem v kalifornském Los Angeles. Zde ji v modelech z jejího šatníku vyfotila pro Esprit LN Hana Knížová. „Vidím, jak jsou na sebe Češi stále více hrdí, jak jsou pyšní na své značky, jídlo, design i módu. A to mi dělá velkou radost,“ říká mladá herečka.
Herečkou jste se stala ve 24 letech. Když jsem hledala nějaké herecké stopy ve vašem životě, zjistila jsem, že jste jako malá zpívala v Bambini di Praga. Je to pravda?
Nezpívala jsem ve sboru, který cestoval po světě, ale v dětské přípravce. Sbor Bambini mi ale dal zažít pocit být na jevišti a vidět obecenstvo, jak má radost z mého vystoupení. V té době mé vystupování nebylo nijak spojeno s penězi nebo pocitem úspěchu či neúspechu. Bylo to naprosto čisté a dětské. Stejné pocity jsem měla, když jsem třeba recitovala před školním inspektorem a naší třídou nebo na soutěži Pražské vajíčko. I když mám teď 174 centimetrů, v dětství jsem byla nejmenší ze třídy, takové tintítko. Měla jsem brýle, nešla mi atletika, protože jsem byla tak drobná, a připadala jsem si méněcenná, protože nejsem ta silná, rychlá a obratná. Radost z recitování i zpěv mi tyto pocity kompenzovaly.
Vaši rodiče jsou lékaři. Byli na vás přísní?
Ne, byla jsem šprtka sama o sobě (směje se). Rodiče mě nikdy do ničeho nenutili, já sama chodila na angličtinu, kytaru, sbor, karate a judo. Tedy na sporty mě přihlásil tatínek, abych trochu zesílila. Tehdy mě ani nenapadlo, že bych šla studovat třeba konzervatoř, šla jsem klasicky na gymnázium a připravovala se na medicínu. Ale pak mě inspiroval jeden náš rodinný známý, válečný reportér, a já se rozhodla, že chci zažít nějaké dobdrodružství, cestovat, psát a poznat jiné kultury, proto jsem se rozhodla pro kulturologii.
Vy jste dokonce chtěla studovat filmovou vědu, ale nakonec k tomu kvůli modelingu nedošlo. Jak vám vstoupil do života?
Úplně náhodou. Známý mojí tety byl fotograf Dušan Šimánek. Řekl mi o konkursu na reklamu na barvy na vlasy Schwarzkopf. Byla to velká kampaň a mě vybrali, spolu s několika dalšími modelkami. To bylo ještě na gymnáziu. Pořádně jsem pak modeling oprášila až na vysoké, chtěla jsem brigádu. Zavolala jsem zase Dušanovi, doporučil mi dvě modelingové agentury, a já si vybrala Bohemia, protože jsem to do ní měla blíž (směje se). Hned první den přišla kampaň na Eurotel a o pár týdnů později na čokoládu Orion. Za pár měsíců mě vybrala agentura Next, abych jela do Milána. Bylo mi osmnáct, nebyl internet, abych si cokoliv zjistila, a modelky, kterých jsem se ptala na názor, měly špatnou zkušenost a říkaly, že v cizině se nedají vydělat žádné peníze. Takže strach bojoval s mou dobrodružnou povahou, ta ale zvítězila.
Nakonec jste přestoupila k agentuře Elite a prosadila se v Paříži. Na rozdíl od jiných modelek jste ale dostudovala i vysokou školu.
Elite respektovala, že se nechci věnovat naplno modelingu, a mě by ani nenapadlo nedokončit školu. V Paříži jsem napřed bydlela spolu s dalšími modelkami ve vile agentury Elite. Měly jsme tam paní, která nám prala, starala se o nás, dokonce hrála na klavír. To dnes zní jako z jiné planety, takhle už se dávno o holky nestarají, a celkově to byla úžasná zkušenost. Nejraději jsem ale měla byt u Ópery, kde jsem bydlela později, a kde svého času bydlely i české modelky Radana Litošová a Johana Švejdíková (nyní šéfredaktorky časopisu Raketa – pozn. red.). Scházela se tam bohéma, pořádali jsme večeře a tematické večírky. Byla to skvělá parta. Holky chodily haute couture přehlídky a jezdily na shows i do Dubaje a já si zase připadala jako outsider, protože se svými 174 centimetry jsem byla na přehlídky malá. Ale měla jsem obličej na kosmetiku, což se ukázalo být velmi lukrativním.
Vy jste byla i tváří Dior Snow pro asijský trh, což mi přišlo celkem vtipné…
(směje se) Myslíte skutečnost, že na zesvětlující krém pro Asiatky si vybrali tu nejbělejší holku v Paříži? Vždycky jsem měla opravdu hodně světlou pleť a tehdy byla navíc perfektní, nemuseli mne retušovat, čehož jsem si tehdy ani nevážila.
Kosmetické kampaně jsou dodnes nejlépe placené. To jste měla hezkou brigádu.
Byly to ještě zlaté časy modelingu, tolik už se za reklamy a kampaně dávno modelkám neplatí. Za svoji nejvetší kampaň na krém Dior Iod, která byla celosvětová, jsem tehdy z poloviny zaplatila svůj pražský byt.
Vy jste pracovala i jako modelka pro Azzedineho Alaïu. Jak tahle práce vypadala?
Připravoval na mně kolekce. Obvykle fittingy nejsou považovány za exkluzivní práci, i když na druhou stranu máte stálý příjem. Ale pro Azzedina dělaly fittingy i Linda Evangelista nebo Naomi Campbell. To jsem nejdřív netušila, a když mi agentura zavolala, že si mne vybral a že bych mohla přes den dělat klasická focení a castingy a večer dělat fittingy pro Azzedina, klepala jsem si na čelo, jak tohle budu zvládat. „Dá ti oblečení,“ přemlouvali mě. A já: „Radši nakupuju v Dieslu.“ (směje se) Vkusu dvacetileté holky jméno Alaïa nic neříkalo. Ale brzy jsem za kousky z jeho kolekce byla ráda. A práce pro něj mě začala bavit, byl to úplně jiný a fascinující svět.
Jak to tam chodilo?
Po focení jsem mu vždy zavolala, aby mi řekl, v kolik mám dorazit. Pracovali jsme do devíti desíti do večera, někdy i do půlnoci. Na večeře chodívala občas Azzedinova múza Carla Sozzani (vlivná osobnost italské módy – pozn. red.) či fotograf Gilles Bensimon, princezny ze Saudské Arábie, Naomi Campbell nebo třeba i Rotchildové. Agentura mi říkala, ať slavným fotografům nebo šéfredaktorkám ukážu svůj book, ale ja nikdy nedokázala být oportunistka, věci se musí dít tak nějak přirozeně. A Azzedinův dům byl pro tyto osobnosti azyl od okolního světa a povinností, o práci se tam téměř nikdy nemluvilo.
Jaký byl?
Skutečný umělec, hodný, jemný člověk. Samozřejmě jsem ho zažila i ve špatné náladě a to uměl být přísný, nikdy to ale nebylo ve zlém, vážil si všech, kteří pro něj pracovali. Byl také velice privátní a introvertní. Jeho dum byl jeho královstvím, málokdy chodil někam ven a už vůbec ne na večírky. Všichni proto chodili za ním. Byl neuvěřitelný dříč. Pracoval někdy od šesti od rána až do půlnoci. Neměl velký tým, sám rýsoval všechny střihy, stříhal látky a stehoval šaty. Až když jsem později poznala jiné slavné návrháře, uvědomila jsem si, že ne všichni umí to, co on a že, na rozdíl od Azzedina, mají většinou velká ega. On byl výjimečný človek a je skvělým příkladem toho, že nemusíte mít ostré lokty, abyste se dostali na vrchol.
A dal vám ty šaty, jak slibovala agentura?
Ano, mám plno vintage kousku z té doby. Většinou mi dával věci z předešlých kolekcí nebo také vzorky, které nešly do výroby. Vzpomínám si, že jsem měla jedny kalhoty, a dokonce paní Rotschildová se na ně ptala a Azzedine řekl: „Ty nejsou v prodeji, ty má jen Tereza.“ Mám od něj též haute couture svatební šaty, které mi na moji svatbu navrhl a ušil.
Co se pak stalo dál, že jste už nebyla v modelingu tak vidět?
Změnil se trh a změnila jsem se i já. Měla jsem operaci štítné žlázy, a než se vše zase srovnalo, asi na rok jsem práci přerušila. Pak jsem potkala svého budoucího manžela a chtěla byt víc v Londýně než v Paříži. Navíc zakázky už nebyly tak lukrativní. Vše se změnilo s nástupem digitálního světa, najednou už nebyly zapotřebí perfektní modelky s dokonalou pletí, protože každá šla upravit v počítači. Změnily se i standardy krásy, přednost začaly dostávat úplne jiné typy dívek. Modeling se během dvou let zdemokratizoval, bylo nás mnohonásobně více na stejný koláč peněz. Také jsem dokončila vysokou a začala cítit, že už mě modeling tak nenaplňuje, cítila jsem najednou, jak člověka redukuje na pár stránek v booku. Chtěla jsem novou výzvu, jen jsem ještě nevěděla jakou…
Bylo pro vás obtížné přestěhovat se z Paříže do Londýna?
Ne. Chtěla jsem žít se svým tehdejším přítelem, později manželem, který v té době studoval v Londýně vysokou. Vždycky jsem šla do všech vztahů po hlavě a neuměla si představit, že bychom se denně nevídali. (manžel Terezy Srbové je finanční analytik a zakladatel start-upu v prostředí filmu – pozn. red.) A bylo to dobré rozhodnutí. Jsme spolu téměř patnáct let.
Vy jste v Londýně záhy získala první roli ve filmu Davida Cronenberga Východní přísliby. Jak se vám to povedlo?
Moje bývalá manažerka z Elite se přestěhovala do Londýna, aby pracovala v jedné z nejlepších hereckých agentur. To jsem ze začátku netušila. Když jsem se do Londýna přestěhovala i já, neměla jsem tam kromě ní žadné znamé. Když se zmínila, že mám podle ní předpoklady pro herectví, a že mě představí agentue, vnímala jsem to jako zajímavou výzvu. Udělali se mnou kamerové zkoušky - naučila jsem se monolog od Sylvie Plath, kterou jsem v té době četla. Doporučili mi školu a workshopy a asi za tři měsíce mi domluvili casting na Východní přísliby. A hned týden po Východních příslibech jsem dostala roli ve filmu Eichmann. Skočila jsem do toho po hlavě.
To jste měla poměrně štěstí.
Štěstí začátečníka. Když půjdete poprvé do kasina, také vyhrajete. I když jsem si herectví také musela později vydřít, vím, že kdybych tak rychle nedostala své první role, herečkou bych nebyla. Nechtěla bych pracovat jako servírka a tři roky chodit na castingy na béčkove filmy a doufat, že se vzdušný zámek promění v něco skutečného. Herců jsou v Británii a Americe statisíce a většina nikdy nic pořádného nenatočí. Když se ale moje situace vyvíjela tak rychle a dobře, dala jsem tomu šanci. Zkušenost na prvních filmech byla skvělá a já si uvědomila, že to celé možná náhoda nebyla, že všechno předtím - zpěv, recitační soutěže i modeling - směřovalo právě k herectví a filmu. Štestí přeje připraveným. Samozřejmě ale nezažívám jen výhry. Zklamání na sebe nedala dlouho čekat, tak už to holt chodí.
Jaká zklamání? Že jste nedostala roli?
Například. Nebo že z natočené scény zbyl ve filmu jen fragment nebo že na film, do kterého vás obsadili, nakonec nesehnali peníze. Jako herec nemáte často věci pod kontrolou, a i když to na CV není napsané, všichni víme, že za každým úspěchem je plno pokusů. Ne všechno stále vychází, tak jako se to dělo na začátku, už jen proto, že se mi agentura vždy snaží posouvat laťku o něco výš a dělám castingy na stále větší role. Také se v posledních letech změnila situace u filmu.
Jako se před mnoha lety demokratizoval modeling, demokratizuje se nyní i filmový svět. Hollywood to byly herečky jako Grace Kelly či Nicole Kidman. Nyní ale chtějí jiné typy, hlavně etnické, a blondýna s modrýma očima je mnohem méně žádaná. Když teprve budujete kariéru, trend hraje obrovskou roli. Nejde totiž jen o talent, ten musí mít každý, kdo na casting na tak velké role dorazí. Jde i o čísla, o to, jaký typ herce osloví co největší demografickou skupinu a země jako třeba Čínu, Indii nebo Jižní Ameriku. Také v USA je etnické složení obyvatelstva velmi rozmanité. Ačkoliv to pro mě není nejlepší načasování, s tímto trendem souhlasím, protože svět opravdu nevypadá tak, jak se tvářil v hollywoodských filmech.
Myslíte, že končí éra velkých hvězd?
Vždycky budou velké hvězdy, ale produkce Netflixu nebo HBO obsazuje do seriálů herce, kteří nejsou tak profláknutí, aby jim lidé roli spíše věřili. Ohromná popularita seriálů jako Hry o trůny pak rodí nové hvězdy, ale je to jiný svět než dřív. Díky sociálním mediím a snaze po etnické vyrovnanosti jsou dnešní hvězdy autentičtější a dosažitelnější než hollywoodské celebrity staré školy.
Právě probíhá soudní proces s producentem Harveym Weinsteinem. Změnil se Hollywood s MeToo?
Ano, lidé jsou skutečně opatrnější, což je dobře. Snad to vydrží. V rámci hnutí MeToo nesouhlasím úplně se vším, ne všechno se povedlo, ale v jádru s jeho poselstvím souhlasím. Sama jsem se v minulosti setkala se situacemi, které mi nebyly příjemné. Vždycky jsem z nich rázně odešla, ale Hollywood je plný snílků a oportunistů ze všech koutů světa. Každý druhý řidič taxíku nebo servírka jsou herci, kteří čekají na svou chvíli, kdy se jim splní jejich americký sen. Mnozí z nich jsou po pár letech čekání ochotní pro roli udělat cokoliv, mnohdy totiž ani nemají plán B. Jejich situace tak nahrává sexuálním predátorům. A ti nemají v moderní společnosti ve vedoucích pozicích co dělat.
Myslíte, že se s MeToo situace změní nejen ve filmovém průmyslu?
Snad. Zrovna včera jsem byla na večeři se svými kamarádkami a shodly jsme se, že každá z nás, a to nás tam sedělo sedm, alespoň jednou zažila na ulici nebo v metru nějaké skutečně agresivní obtěžování. To by v méně civilizované zemi pravděpodobně přerostlo ve znásilnění. Je to globální problém. A co se tyče situací v pracovní hierarchii, tam jde o toleranci určitého chování, která by neměla existovat. Ženy si nesmějí za žádných okolností toto chování nechat líbit, nebo mu dokonce nahrávat a myslet si, že takovou ponižující situací něčeho dosáhnou. Většinou tomu tak ani není.
Jak vůbec funguje vaše herecká agentura? Podobně jako modelingová agentura? Hlídá, kde můžete hrát, a kde ne?
Od modelingu se v mnohém liší. Nejde jim o krátkodobé výhry, ale budují pro mne něco dlouhodobého, kvalitu místo kvantity. Navigují moji kariéru tak, aby role byly rozmanité, a pokud možno pokaždé vetší a lepší než role předchozí. Má to své výhody i nevýhody. Nejdu z projektu do projektu a na film jako Příběh špionky jsem dlouho čekala. Mám tak čas i na jiné věci, což mi ve finále vyhovuje, protože jsem nikdy nedělala pouze herectví. Píšu pro časopis Magnus, pracuji na komiksu pro jedno české vydavatelství, píšu scénáře, režírovala jsem kratky film. Stále se tak v nečem realizuji, ne pouze jako herečka. V herectví se to pak tyto zkušenosti odrazí.
Před dvěma a půl lety jste se přestěhovala do Los Angeles? Kvůli Hollywoodu?
Bylo to kvůli manželově práci. Mně víc vyhovoval evropský trh, v Americe cizince pořád ještě škatulkují. Já jsem pro ně z ‘východní Evropy’, role prostitutek, agentek a hot girlfriends by tak byly nejvíc na pořadu dne (směje se). Moje agentura se těmto stereotypům vyhybá, a proto dělám mnohem víc castingů přes Londýn.
Vytrénoval vás modeling na to, když práce nevyjde?
Určitě jsem měla od začátku hroší kuži a nebrala jsem si věci osobně. V modelingu se ale práce točí tak rychle, že když jednu nedostanete, vzápětí přijde jiná. Castingů bývalo pět šest denně. U filmu je to jiné – do castingu více investujete. Mám maximálně jeden za měsíc, musím si přečíst scénář, připravit se emocionálně na roli. Díky tomu, že mám v osobním životě tak dobré psychické, citové i materiální zázemí, jsou i zklamání v herectví vlastně v pohodě. Když role přijde, beru ji jako bonus, těším se na nové zkušenosti a lidi. Můj život a osobní pocit štěstí to ale nemění.
Získala jste v LA přátele?
Vždycky to chvíli trvá, ale to ve všech zemích. V LA je hodně cizinců, seznámit se s nimi je vždycky jednodušší. Mám tam tři skutečně blízké kamarádky, jedna je z Bostonu a dvě z Německa. Hodně se navzájem podporujeme a zároveň si život v LA užíváme. Všech svých přátelství si nesmírně vážím a považuji je za jeden z klíčových životních úspěchu. Jsou to téměř sesterské vztahy.
Mám pocit, že ve Spojených státech se o ženské podpoře hovoří více než tady. Cítíte to také tak?
Ano, ale nezapomeňte, že americké ženy byly mnohem více handicapované. Evropa si prošla dvěma světovými válkami, zatímco na území USA se ve 20. století neválčilo. A byly to ženy, které po válkách znovu budovaly svou zemi. Proto v Evropě nikoho ani nenapadlo přemýšlet, že by ženy nebyly práceschopné. Ano, musejí bojovat o rovnocenné platy, ale ženy tu působily v odboji, ve vědě i v politice. U nás už po generace každá česká máma pracovala. Kdežto americké ženy všechno tohle musely a musejí mužům dokazovat. V padesátých letech se vytvořil model American housewife a teď se z něj musí všemi silami vymanit. Možná nám americky feminismus připadá z evropského pohledu přehnaný, ale já mám pocit, že když je kyvadlo hodně vychýlené na jednu stranu, musí se vychýlit na stranu druhou, aby se pak srovnalo někde ve středu. Tak to v životě chodí, at už jde o cokoliv.
