Sobota 28. května 2022, svátek má Vilém
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Mladí a neklidní

ŠTÍPKOVÁ: A ty se ptáš, co já aneb Už to bude rok!

Marie Štípková foto: Alena Hrbková

Jmenuju se Marie a jsem herečka. Už to bude víc než rok, co jsem nestála na jevišti. Anebo jsem na něm stála, ale nikdo to neviděl. Takže bych asi spíš měla napsat, že jsem abstinující herečka. Nestěžuju si. Uvědomuju si, že díky přetrvávající pandemické situaci jsme všichni tak nějak vytrženi ze svých komfortních zón. A to s sebou přináší spoustu nových možností a uvědomění. Jen mít otevřené oči. Člověk se toho totiž v určitém nepohodlí o sobě dost dozví. Proto mám vlastně ráda dlouhé pochody v horách. Cestování na vlastní pěst, kdy si všechno, co potřebujete, nesete na zádech. A to, co neunesete, prostě nepotřebujete.
  5:02

V létě před koronou jsem strávila tři týdny v Rumunsku. V Banátu, na treku mezi českými vesnicemi, nás zastihla asi nejprudší bouřka, kterou jsem kdy venku zažila. Ten den nás čekal nejdelší úsek bez možnosti ubytování se u místních. Byly jsme tři a večer před tím jsme se trochu dohadovaly o tom, jakým způsobem tento úsek překonat. Já se chtěla pokusit zvládnout to za jediný den. Bylo to 28 kilometrů, takže nic nereálného. Samozřejmě s otevřenou možností přespat někde cestou pod širákem v případě únavy materiálu. Nicméně udělat vše pro to, abychom to daly za den. Například vyrazit časně zrána. Byla jsem ovšem přehlasována. 

Marie Štípková
Marie Štípková

Nakonec jsme vyrážely až kolem jedenácté a byly jsme dvě. Ta část výpravy, která byla nejvíce proti mému „závodnímu“ tempu, se nakonec rozhodla jet stopem. Trasa byla ten den dost náročná, kombinace vlhka a horka navíc navozovala pocit, že jdeme trek v prádelně. Když jsme sestoupily do údolí, kterým protékala malá říčka, přidali se k tomu ještě komáři. Celá hejna komárů. Tady bych chtěla jen podotknout, že hejno komárů opravdu neodeženeš vlídnou domluvou. 

Kolem sedmé hodiny jsme byly na konci říčního údolíčka a měly v nohách dvacet kilometrů. Před námi dle viditelného terénu prudké stoupání lesem, osm kilometrů do cíle. A tehdy jsme učinily ono osudné rozhodnutí, že na tom místě přespíme. Pod širákem, stan jsme neměly. V podstatě hned potom, co jsme sundaly batohy, začalo se kdesi za horama ozývat hřmění. Chvíli jsme se ještě udržovaly ve falešné naději, že nás ta bouřka mine, tu ovšem nemilosrdně smyly první kapky dopadající na naše věci. Stmívalo se a bylo už jasné, že bouřka přichází. 

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Svorně jsme tedy v rychlém sledu spáchaly snad všechny chyby, které se za bouřky nemají dělat. Nejdříve jsme nekoordinovaně běhaly po otevřeném prostranství ve snaze najít nejvhodnější místo k přečkání bouře, abychom se nakonec ukryly v blízkosti vzrostlého stromu. Na sobě jsme měly jen to nejnutnější, protože vzhledem k tomu, že jsme měly jen jedno pláštěnkové pončo z Lidlu, bylo jasné, že na nás nit nezůstane suchá. Podstatnější bylo uchránit věci v batohu. Hlavně spacák. Takže na batoh natáhnout pláštěnku a chránit ho vlastním tělem. Vytvořily jsme jakýsi legrační útvar, spletenec dvou těl chránících batohy, na dvou karimatkách na sobě, spoře zakrytý hrdinným pončem. Řeknu vám, to pončo toho zažilo tolik, že by o tom mohlo napsat autobiografii. A pak to přišlo. 

Blesky křižovaly oblohu a zdály se být tak nebezpečně blízko, až jsem musela neustále vykukovat z našeho úkrytu. Více než realita mě totiž děsil zvuk ve spojení s mou představivostí. Vidět tu nespoutanou sílu přírody v celé té ničivé kráse mě vlastně uklidňovalo. Nemluvily jsme. Byly jsme na kost promoklé a byla nám zima. Ale ani jedna z nás si nepostěžovala. Nenadávaly jsme a neobviňovaly tu druhou, případně třetí. Nezbývala nám na to energie. A hlavně k ničemu by to nebylo. Bylo v tom absolutní přijetí zodpovědnosti za svá rozhodnutí. Jakési smíření a odevzdání se do rukou osudu. Pamatuju si, že jsem si dokonce v jednu chvíli pomyslela, že pokud mám v tuhle chvíli umřít, bude to krásná smrt.

Na nádherném místě a s ohňostrojem k tomu. Zhruba po dvou hodinách déšť ustal a bouře se přesunula kamsi za obzor. Vylezly jsme z úkrytu, rozprostřely karimatky a spacáky a převlékly se do suchého oblečení, přičemž jsem zjistila, že se mi tlakem mého vlastního těla otevřel v batohu sprchový gel. Všechno jsem měla navlhlé a voňavé. Naše pokusy o spánek pak ještě dvakrát narušila dešťová recidiva. Sedly jsme si zády k sobě na jednu z karimatek, ze druhé si udělaly improvizovanou stříšku a obě přepršky tak přečkaly. Domek z karimatky je lepší než žádný domek. Pak už nás rušily jen komáří nálety.

Doteď si vzpomínám na to ráno, kdy mě vzbudily paprsky slunce dopadající do maličkého otvoru na dýchání ve spacáku, který jsem si ve snaze ubránit se komárům utáhla, co to šlo. To štěstí, že jsme tu noc ve zdraví přežily, bylo přímo hmatatelné. Bylo všude kolem nás.

A proč o tom všem vlastně teď píšu?

Protože, jak řekla jedna moudrá žena, na kterou jsme v Banátu narazily: „Všechno zlejší, je k něčemu dobře!“

Takže, jmenuju se Marie, jsem herečka a více než rok jsem nestála na jevišti. Zato jsem přečalounila asi patnáct křesel a jeden gauč, obrousila a natřela nespočet stolů a upekla spoustu plechů různých buchet pro lidi bez domova. Taky jsem zjistila, že když se jednou za čas potkám nad čajem s jedním člověkem, máme k sobě blíž, než když se každý večer potkávám s několika lidmi u piva. Nachodila jsem po Praze nespočet kilometrů a stále objevuju nová zákoutí. A pokud mám řízek v chlebu, je to výlet!

Jo a taky jsem zjistila, že fermentovaná zelenina po otevření vybuchne…

A za všechno tohle děkuju!

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby
Hledáme 50 testerek: Vyzkoušejte s námi českou kosmetiku Linteo Baby

Hledáme 50 maminek, které se svými děťátky vyzkouší přírodní dětskou kosmetiku a vlhčené ubrousky Linteo Baby. Šance testovat je vysoká, stačí se...