ŠTÍPKOVÁ: Americká krása a psí hovna

Křižuju si to ztemnělýma nuselskýma ulicema, bezpečně uzavřena ve svých mozkových plenách, a tudíž nepřipouštějící si jakékoli nebezpečí přicházející zvnějšku. A uprostřed toho svého myšlenkového pochodu Praha – Prčice vidím na zemi ležet igelitový pytlík.

Okamžitě mi hlavou prolétne, že je to zřejmě další z nezdařených pokusů, vyčistit nuselské ulice od psích výkalů, který skončil jaksi v půli. Nevěřili byste, ale opravdu se to u nás děje. Moc tomuhle nuselskému fenoménu nerozumím, ale představuju si to nějak takto: Majitel psa si dá tu práci, že si vezme s sebou na procházku sáček na psí exkrementy. Celou dobu pozorně sleduje svého psa, takže s milimetrovou přesností zaměří místo, kde jeho mazlíček vykonal potřebu. Vytáhne pytlík, nezdráhá se sehnout až k zemi a lejno do něj s určitou zručností nabere (tato část procesu může být v některých případech poněkud složitější, záleží na stravě, věku a zdravotním stavu daného jedince… Ať už psa nebo páníčka). 

A pak se objeví něco opravdu děsivého nebo naopak lákavého, co jednoho ze zúčastněných (a díky určité souvztažnosti následně i toho druhého) donutí k urychlenému opuštění daného místa. Hárající fena na druhém konci ulice kupříkladu. Hromadná automobilová nehoda, kde je potřeba jakákoli pomocná ruka (i ta od hoven). Vzpomínka na syčící tlakáč na plotně…nebo něco podobně intenzivního. A na ulici zůstane jen ten pytlík. A v něm hovno.

Ale vraťme se zpět k inkriminovanému sáčku ležícímu na nuselské ulici. V tu chvíli se totiž zvedá vítr a pytlík ožije a jakoby stydlivě se roztančí. Možná spíš v mý hlavě než reálně. Kde já jen tenhle obraz už viděla… no jasně! Americká krása! A přesně tehdy mi došlo, že jsem Jitce Dvořákové (naší produkční ze Švandova divadla) slíbila, že napíšu o tý Americe, jak jsme byli se Švanďákem na „turné“!!!

Jednou z výsad, ale i prokletí hereckého povolání jsou zájezdy. Dalo by se říct, že jde o jakési služební cesty. Ovšem když jste na služebce v Jihlavě už potřetí za dva měsíce, moc velkou radost vám to nepůsobí. Někdy se poštěstí zájezdy vícedenní takzvané spací, které bývají velkým náporem nejen na psychiku, ale zejména na játra. A úplnou výhrou je zájezd zahraniční. V tom případě bych mohla říct, že jsem na začátku téhle sezóny vyhrála ve sportce. Měla jsem totiž tu čest jet se Švanďákem na zájezd do USA, navíc mi to celé jaksi spadlo do klína, protože ani v jedné z nominovaných inscenací jsem původně nehrála, ale souhrou okolností jsem se v září ocitla na palubě letadla opouštějícího lehce po sedmé hodině ranní runway pražského letiště Václava Havla a mířícího do Washingtonu D.C. S mezipřistáním v Paříži (takže jsem cestou viděla i Eiffelovku…sice jen z okýnka v letadle, ale přece!). 

Strávili jsme v USA celkem dvanáct dní, z čehož víceméně dva padly na cestu, a odehráli celkem sedm představení. Šest ve Washingtonu a jedno v New Yorku. Já hrála jen dvakrát ve Washingtonu, takže šestidenní pobyt v NYC byl příjemným benefitem ke služební cestě do Washingtonu. Amerika nám na uvítanou přichystala šestihodinovou frontu na pasové kontrole po příletu do Washingtonu. Nekecám! Fakt ŠEST hodin stojíš ve frontě, která se téměř nehýbe a na přepážce, kterých je tam něco kolem dvaceti, jsou přítomni zhruba dva celní úředníci. Pokaždé, když přišel nový úředník do práce, celá fronta mu téměř freneticky tleskala. To už humor opustil i mě. Ale tak aspoň se nám to jakžtakž srovnalo, nejdřív jsme devět hodin seděli a pak šest stáli. Co jsme taky čekali po příletu do města, kde má své místo pobytu ten legrační pán, který se momentálně nazývá prezidentem USA, u nás se taky stojí fronta na Hrad. Jo, jo, kuriozity jsou zkrátka v kurzu.

Ve Washingtonu jsme byli ubytovaní v hotelu, který byl součástí univerzitního kampusu Georgetown University. V kampusu se nacházelo i divadlo, kde jsme trávili podstatnou část svého pobytu. Takže jedno z míst, které jsme mohli řádně prozkoumat byl právě univerzitní kampus. A musím říct, že mě dost překvapil. Je poměrně rozlehlej, vypadá jako něco mezi Bradavicema a Baťovskou čtvrtí ve Zlíně a je tam k dispozici téměř všechno. Je to vlastně takový malý město ve městě. Ale co mě překvapilo ještě víc, že ti studenti tam fakt makaj! Studujou. I ve svým volným čase. Procházíš areálem a všude vidíš hlavy zanořené do laptopů. A nebyli na fejsbůku, veřte mi. Ono to školný bude asi dost vysoký na to, aby se pak na tý škole člověk flákal. Jo a taky jsou dost hrdí na to, že jsou součástí tý univerzity, toho společenství. Ve volném čase jsme si s Evou Josefíkovou půjčily kola a vydaly se do centra, kde je všechno monumentální, v mramoru, a hlavně daleko od sebe. Lincoln Memorial, Reflecting Pool, Washington Monument, Bílý dům, Capitol a vůbec všechny ty památníky obětem všech válek, které kdy USA vedly. Taky v botanický zahradě jsme byly a v Air and Space Museum. Oproti monumentálnosti centra okolo National Mall byl Georgetown (čtvrť, kde se nachází univerzitní kampus) maloměstem s příjemnou, domáckou atmosférou. Sympatické, malé, barevné, dřevěné domky, které jako by si postavili norští imigranti. Až později jsem se dověděla, že se jedná o nejdražší čtvrť Washingtonu, co se bydlení týče.

Mezi představeními jsem stihla ještě Muzeum indiánů a Vojenský hřbitov Arlingtonu (natáčelo se tam několik scén filmu Hair, prostě „řady hrobů v zákrytu, meluzína kvílí tu“), ten jsme si pro patřičnou ponurou atmosféru daly s Evou za deště. Nevynechaly jsme ani střídání stráží u Hrobky neznámého vojína. Jo a taky jsme dvakrát odehrály Pankrác 45. V angličtině!

No a pak jsme se přesunuli do NYC a naše cesty se trochu rozdělily. Nebyli jsme totiž ubytovaní na jednom místě jako skupina, ale tak porůznu. Já konkrétně u kamarádky v East Harlem, v hispánský čtvrti. Díky tomu jsem se dost často po New Yorku pohybovala sama, což mi vlastně vyhovuje. Nezvládnu moc dlouho být součástí větší organizované skupiny. A musím říct, že jsem se ani jednou necítila jakkoli ohrožena. A to jsem navštívila i pár tzv. „no-go zone“ a jezdila sama metrem po půlnoci. Na konci našeho pobytu už jsem tím metrem vlastě jezdila s pocitem, jako bych jela dvaadvacítkou z Malostranskýho na Karlák. Teda tu svou trasu na zelený lince s výstupem na Tito Puente. Metro v New Yorku je vůbec kapitola. 

Dokázala bych strávit i několik dní tím, že bych po New Yorku jezdila metrem a podle cestujících poznávala, v jaký čtvrti zrovna jsem. Nikdy by mě nenapadlo, že mi právě tohle město bude tak blízký. Město plné požárních schodišť, mrakodrapů, rozličných barev, chutí a vůní. Hektické dopravy a hysterických lidí. Stejně jako lidí, kteří se na vás usmívají a v pozdravu se ptají, jak se máte. V tu chvíli je mi vlastně jedno, že ani nechtějí slyšet odpověď. Obsluha v kavárně vás při vaší třetí návštěvě zdraví tak nějak familiérněji, protože si vaše jméno, které si pokaždé píše, aby vás vyzvala k vyzvednutí objednávky, už pamatuje. A pak vám řekne, že máte fakt cool bundu. New York je pestrý, ale přívětivý. Přitom je Brooklyn Bridge stejně přeplněný jako Karlův most a Socha svobody není o tolik impozantnější než třeba Chrám Sv.Víta. Teda alespoň při pohledu z trajektu na Staten Island, kterej jede okolo.

Co je teda to jiný, lepší? V čem se skrývá ta „americká krása“?

Myslím, že je to v nás. V našem pohledu, v tom, jak se na věci okolo díváme. Respektive, že se díváme a jsme schopni vidět. Vidět a radovat se z viděného. Být vděční.

Vždyť i ten nuselskej igelitovej pytlík, kterej se nevznese tak moc, protože je v něm třeba vajgl, má v sobě jakýsi svůj půvab, krásu. Nuselskou krásu. Stačí ji jen uvidět.

Tak koukejte kolem sebe líp koukat.

Jo a ty psí hovna, prosím vás, sbírejte, to v sobě krásu nemá.