Neděle 6. října 2024, svátek má Hanuš
130 let

Lidovky.cz

ŠTÍPKOVÁ: Máte sklep? A mohla bych ho vidět?

Mladí a neklidní

  5:49
Některá témata se mi do života vracejí jako Lassie. A konkrétně stěhování patří k těm nejvděčnějším. On totiž člověk při balení svého dosavadního života do krabic o sobě vždycky něco zjistí. A když to nezjistí při balení, dovede ho jistě k nějakému zásadnímu objevu pomalá archeologie vybalování.

Marie Štípková foto: Kateřina Blahova - Bliss

Píšu pomalá archeologie, protože soudím podle sebe. V novém bytě bydlím už čtrnáct dní, ale stále ještě čekám na povolení památkového ústavu, aby mohly vykopávky vůbec začít. Zkrátka jsem pořád ještě v bednách. 

Věděla jsem dopředu, že to tak bude. Nejen proto, že mi všechno prostě trvá. Vybalování a umisťování předmětů v novém bytě je pro mě jedna z nejnáročnějších činností vůbec. Pro každou jednotlivou věc musím znovu vymyslet to nejfunkčnější místo. A to chce čas. V mém případě hodně času.

Marie Štípková
Marie Štípková

V bytě, kam jsem se přestěhovala, je spousta legračních věcí. A tím nemyslím předměty, které jsem si sem donesla já. Před mým příchodem tady probíhala částečná renovace, za kterou stojí jistý pan Alois z Banátu. A je to vidět. Umyvadlo umístěné tak, že se k němu nelze dostat jinak, než že si sednete na okraj rohové vany, patří mezi mé oblíbené detaily.

Jedním z nejtajemnějších míst, k tomuto bytu patřících, je ovšem sklep. Ten jsem ještě neviděla. V inzerátu byl avizován, při prohlídce jsem se na něj několikrát ptala a bylo mi potvrzeno, že k bytu patří. Velký sklep. Jen zrovna nejsou po ruce klíče, díky kterým by se do něj dalo dostat. Až při podpisu smlouvy mi bylo sděleno, že zřejmě došlo k jakési neidentifikovatelné chybě a byt sklep nemá.

Pána z realitky to velmi mrzelo. Tehdy jsem ho viděla naposledy. Můj dětský sen o sklepní klubovně se tedy zhroutil. A taky jsem musela začít řešit, kam umístím kolo. Druhé patro bez výtahu je i na mě moc velká divočina, to si pak člověk často rozmyslí, jestli na tom kole potřebuje tak nutně jet.

MARIE ŠTÍPKOVÁ

První herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu).  Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). 

V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon.

Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand.

Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic.

Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017.

Obrátila jsem se tedy na majitelku, zda je v domě nějaký společný sklepní prostor, kolárna či kočárkárna, kam by se kolo dalo umístit. Dostalo se mi odpovědi, že netuší. Ale zase mi řekla o spoustě bezvadných sousedek, které mi tento problém jistě pomohou vyřešit. A jen tak mezi řečí se zmínila o sklepě, který má tady v domě její syn, protože se stěhoval a do nového bytu se mu nevešly všechny věci. To mě zarazilo. Dokonce jsem byla natolik duchapřítomná, že jsem se přímo v tom telefonátu zeptala, zda by nebylo možné tento sklep nějak částečně vyklidit a kolo do něj umístit.

Že případně ráda pomůžu s vyklízením. Otázka zůstala nezodpovězena viset ve vzduchu. Jen pro vysvětlenou, paní majitelku jsem také doposud neviděla, nežije v Praze, a proto všechny věci řešíme telefonicky. Ale řekla bych, že existuje. Stejně jako ten sklep.

Následoval rychlý hovor s jednou z „bezvadných sousedek“, která nic moc nevěděla a poslala mě za další „bezvadnou sousedkou“, jejíž počáteční nevoli k hovoru jsem překonala prosebným tónem a naznačila jí, že se nacházím ve svízelné situaci. Zřejmě přes roušku odtušila můj laskavý úsměv a uvědomila mě, že do bytu bych to kolo ani nosit nemohla, že je to v domovním řádu zakázáno. To nás v řešení celé věci zásadně posunulo. S jemným náznakem ochoty přislíbila, že se zeptá ostatních členů esvéjé, zda by bylo možné uskladnit kolo v jejich sdílených prostorech. 

Závěrem hovoru se pozastavila nad faktem, proč si kolo vlastně nedám do své sklepní kóje, která ke každému bytu náleží. Aha. Krátce jsem ji spravila o tajemném sklepním příběhu mého bytu a ona se nade mnou zřejmě ustrnula a možnost uskladnění kola mi během pár dní vyjednala. Bylo téměř vyhráno. Následující den mi měla půjčit klíč, který jsem si měla u zámečníka nechat přidělat. Mezitím jsem přišla na to, že mi schází ještě několik dalších klíčů k tomu, abych v domě mohla bez problému fungovat.

Prvním klíčovým momentem bylo, když jsem z bytu vyklízela nějaké pozůstatky po bývalém nájemníkovi. S plným pytlem odpadu jsem se vydala hledat popelnici a ani po dvaceti minutách jsem ji nemohla najít. Na žádném volně dostupném místě v domě nebyla a od prostoru vedoucího ke sklepům jsem neměla klíč, zřejmě z důvodu, abych po sklepě, který má k bytu údajně patřit, ani nepátrala. Po důkladné prohlídce vnitřních prostor domu jsem se vydala ven a narazila na dvorek se dvěma popelnicemi. To musí být ono! Jenže od prostoru onoho dvoru mě dělila brána, která byla zamčená. Samozřejmě do zámku žádný z klíčů, kterými jsem v danou chvíli disponovala, neseděl. Ten den jsem tedy odpad odnesla do bývalého bytu. Asi nemusím dodávat, že cestou se mi pytel několikrát protrhl.

Krátkým investigativním rozhovorem s bezvadnou sousedkou ze čtvrtého patra (která se v následujících momentech ukázala jako opravdu bezvadná, a hlavně velmi nápomocná), a logickou dedukcí jsem došla k tomu, že mi při předání bytu nebyly předány dva důležité klíče. Tuto nesrovnalost jsem se pokusila telefonicky vyřešit s paní majitelkou, přičemž jsem se nechtěně dověděla, že bývalý nájemník prostě některé klíče poztrácel či nevrátil.

Mimo jiné jeden od vstupních dveří do domu a jeden od bytu. Toto zjištění mě krapet vyděsilo. Plnou silou na mě dopadlo zejména ve chvíli, když jsem za pračkou našla injekční stříkačku. Od té doby se marně pokouším uklidnit myšlenkou, že bývalý nájemník byl diabetik. Přesto se na noc zamykám. A klíč nechávám v zámku.

Majitelka bytu po našem klíčovém rozhovoru napsala mail bezvadné sousedce ze čtvrtého, ve kterém ji poprosila, aby mi zapůjčila karty k bezpečnostním klíčům, abych si je mohla dát u zámečníka přidělat. Jeden klíč měl být od dvora, kde jsou popelnice a další od vstupu ke sklepním prostorům. Další den byl klíčový pro posun v celé věci. Vyzvedla jsem si karty od bezpečnostních klíčů a klíč od sdíleného sklepního prostoru esvéjé u sousedky ve čtvrtém patře a vydala se na její doporučení k nejbližšímu zámečníkovi. Po zhruba dvaceti minutách jsem se vracela k domu s třemi novými klíči v kapse. Nedočkavě jsem se jeden po druhém pokusila zasunout do branky ke dvoru…a ani jeden tam neseděl.

Plna neuspokojené dychtivosti jsem se tedy vydala ke sklepním prostorům, kam se mi pomocí jednoho z klíčů podařilo dostat. Třetí, obyčejný klíč pak seděl k jedněm z dveří, které odtamtud vedly někam dál. Zbýval mi tedy v kapse jeden záhadný klíč. A klíč od dvora mi stále chyběl. Nebylo jiné cesty. Znovu jsem tedy vyrazila do čtvrtého patra a když jsem kvapně stoupala po schodech, v hlavě se mi samovolně rozezněla počáteční melodie Pevnosti Boyard.

Otec Fura, rozuměj bezvadná sousedka ze čtvrtého, si po převyprávění mého příběhu zamyšleně promnula bílý vous a vydala se spolu se mnou rozluštit záhadu tajemného klíče. Na nic objevného jsme ovšem nepřišly. Jen jsme konstatovaly, že tajemný klíč opravdu nikam nesedí, ale má stejné číslo jako klíč od vstupních dveří do domu. Dále jsme si vzájemně potvrdily, že mi schází klíč od dvora. Vybavena klíčem od dvora patřícím sousedce ze čtvrtého jsem se tedy znovu vydala do zámečnictví. Z tajemného klíče jsem si nechala udělat další klíč od vchodových dveří a podle klíče sousedky mi vyrobili kýžený klíč k brance do dvora.

Když jsem ten den opouštěla svůj nový byt s kompletní sadou klíčů v kapse, měla jsem v ruce opět pytel se smetím. Tentokrát jsem ale měla i klíč od dvora. A nebála jsem se ho použít! Radostně jsem si odemkla dvůr a vyrazila k popelnicím, ale než jsem stačila odložit smetí, branka od dvora se mi zabouchla. Klíč samozřejmě zůstal v zámku. Zvenčí.

Snažila jsem se protáhnout ruku drátěným pletivem branky, ale hrozilo, že když se to povede, má ruka už v tom výpletu zůstane navždy. Byla jsem tedy uvězněna na dvoře s popelnicemi. Naštěstí to netrvalo dlouho a šla kolem nějaká paní. Překonala jsem počáteční ostych a zpoza branky na ni vyhrkla podivnou prosbu. Kolemjdoucí se nad ní ovšem ani nepozastavila a ze dvora mě vysvobodila.

Tak tohle jsem já. Ta, co už všude byla, všechny zná a od všeho má klíče!

A k tomu sklepu se taky jednou dostanu…

Autor:

Rozdáváme eko prostředek na nádobí ZDARMA
Rozdáváme eko prostředek na nádobí ZDARMA

Hledáme 40 maminek, které chtějí vyzkoušet ekologický prostředek na nádobí FeelEco s vůní citronu. Zapojte se do našeho testování a zjistěte, jak...