ŠTÍPKOVÁ: Víkend jako malovaný aneb Co hoří, už nebouchne

Začalo to v pátek. A není náhodou, že ten inkriminovaný pátek byl zrovna „pátek třináctého“. Vezla jsem autem dvě křesla do Bullerbynu, kde jsem měla v plánu na nich pracovat. Křesla jsem tam jen vyložila a vydala se na cestu zpět do Nuslí, kde jsem chtěla jako rezident auto spořádaně zaparkovat a vrátit se ke křeslům a práci na nich pěšky. V tuhle chvíli je na místě podotknout, že už od přezutí na zimní gumy (na přelomu října, listopadu) jsem za jízdy registrovala zvláštní zvuky.

Je poměrně složité je vměstnat do slov, když tuhle historku vyprávím, většinou si vypomůžu nápodobou toho zvuku. Byly to zkrátka zvuky mě neznámé, takže mě poprvé trochu vyděsily. Nechtěla jsem ale okamžitě v panice volat do servisu, obzvlášť po tom, co mi to auto právě přezuli. Říkala jsem si, že asi vědí, co dělají a určitě to aspoň trochu projeli. Navíc už má můj vůz svá léta, a tak je možné, že se tenhle zvuk stane jakousi jeho živou součástí. Docela nedávno jsem si od známé vyslechla historku o tom, jak měli několik let automobil, který nastartoval, jen když se otevřela kapota a praštilo se kladivem do konkrétního místa. S tím autem mimochodem zažili spoustu veselých příhod. Ty nejveselejší byly, když jim to chcíplo uprostřed křižovatky. To mě utvrdilo v tom, že možné je opravdu všechno. Chtěla jsem ten zvuk prostě chvíli pozorovat a případně si na něj zvyknout.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Mířím tedy z Vinohrad do Nuslí, a ještě pořád si zvykám na onen zvuk. Dobržďuju zrovna na semaforech, když tu se ozve zvuk ještě podivnější. Jako když na něco najedeš nebo píchneš. Zkrátka zvuk, který v autě slyšet fakt nechceš. Stále ještě dobržďuju a pozoruju, že vůz je nějak hůř ovladatelný. Asi jako když na autodromu vychytáte vadný autíčko a musíte hrozně moc kroutit volantem, aby vůbec zatáčelo. Zastavím na červenou a ve zpětném zrcátku kontroluju, jestli na vozovce za mnou něco není. Něco, co jsem přejela, případně něco, co mi upadlo. Nic. Mezitím tam skočí zelená a já se rozjíždím směrem doleva. Ale manipulace vozem je poměrně nesnadná, jako by kola nechtěla poslouchat volant. Neujedu ani dvacet metrů a ozve se opět ten zvuk, který v autě slyšet nechceš. Tentokrát se ovšem zdá ještě o něco divnější, protože je následován zvukovou sekvencí typu „tažení něčeho kovovýho po vozovce“. V tu chvíli si auto dělá v podstatě co chce. Naštěstí jsem jen pár desítek metrů za křižovatkou a zatím jsem se nestačila rozjet. Když se mi podaří úplně zastavit, chvíli ještě jen tak sedím ve voze. Možná proto, že jsem v šoku. Možná proto, že tam vlastně vůbec nechci bejt a řešit další problém s autem. Za mnou se tvoří kolona, ale jsou na mě hodný. Nikdo netroubí ani nestahuje okýnko, když kolem mě projíždí a divoce na mě negestikuluje. Vlastně jsou pohledy projíždějících řidičů převážně soucitný. Zejména ve chvíli, když se dostanou do úrovně mých předních kol. Z těch pohledů vyčtu, že je to asi hodně zlý. 

Když konečně seberu odvahu a když už za mnou není žádný další automobil, který by mi mohl urazit přední dveře, obléknu si slušivou reflexní vestičku a vydám se zmapovat situaci. Nejprve z kufru vylovím výstražný trojúhelník a umístím jej do dostatečné vzdálenosti tak, aby na mou situaci upozornil přijíždějící řidiče. Ano, po předchozích zkušenostech už přesně vím, kde trojúhelník mám a jak jej složit. Mám pocit, že zvládání krizových situací na vozovce bych pomalu mohla vyučovat. Vestu jsem si od minula nechala rovnou v přihrádce ve dveřích řidiče. Pro jistotu. Pak se konečně dostanu ke kolu. Je to naprosto neuvěřitelné, ale každé z předních kol je otočené na jinou stranu a u toho levého je navíc urvanej nějakej kus železa, kterej je opřenej o silnici. Vypadá to, jako by se to kolo chystalo každou chvíli upadnout. V ten moment mi ještě furt nedocházelo, co všechno se mohlo stát, kdybych jela rychleji. Spíš jsem si přála mít to auto, který nastartuju kladivem. A okolo projíždějící řidiči mi budou fandit a mávat.

Možná by mi stačilo mít jenom to kladivo. A tím kladivem to svý auto rozmlátit.

Volám do servisu. Pokolikáté už? V rychlosti vysvětluju svou situaci a vzhledem k tomu, že jsem za rohem (nějakých 500 metrů), domlouváme se, že se na to pan technik přijede podívat. Následuje asi nejdelších dvacet minut mého života. Postávám se psem na chodníku kousek od auta a chvílema si připadám, že jsem kolemjdoucí pejskařka, že se mě to vůbec netýká. Napadá mě, že bych prostě odešla. Pěšky. Ale vzápětí mi dochází, že by se na to asi přišlo. Že ten dopravu blokující automobil je můj. Pak pán ze servisu konečně dorazí, auto prohlédne a jen konstatuje, že s tím na místě nic neudělá, mám si zavolat odtah. Znáte z předchozích dílů. Číslo odtahovky už mám uložený v telefonu, ten se mi ale mezitím vybil. Naštěstí je tam ještě pořád pan servisák. Půjčuje mi mobil a pak jede zpět do servisu, čekat na mě, až „přitáhnu“. Odtahovka je u mě do čtvrt hodiny a pan řidič na úvod pronese: „Ale copak, kolečko se nám polámalo?“ Nezačal dobře. Následně mě uklidnil, že se to může stát každému a že je dobře, že se to nestalo v plné rychlosti na dálnici. Mohla jsem taky bejt úplně jinde než na sedadle spolujezdce v odtahovém vozidle. Třeba tu taky vůbec nebejt. Ale to by se pak se mnou Anna-Marie už registrovat nemohla, že jo.

Další náš pokus přiblížit se registrovanému partnerství proběhl v neděli. Byla to neděle jak malovaná a my se rozhodly, že je to ten pravý moment pro instalaci věšáku do předsíně. V podobných případech je u nás dělba práce předem jasná. Já vyměřuju a zakresluju a Anna-Marie provádí konečnou fázi instalace. Po hodině a půl pobíhání s metrem a tužkou byla má část hotová. Byla jsem si naprosto jistá, že jsem našla a zaznačila to nejlepší a jediné možné místo pro náš věšák. 

Vystřídala mě má drahá polovička s vrtačkou v ruce. Odešla jsem do vedlejší místnosti, abych jí do toho nekecala, ale po chvíli vrtání mě přivolala se slovy, že tam, kde jsem to vyznačila, to navrtat nejde, že je tam něco ve zdi, a ať to vymyslím jinak. To mě namíchlo. Nechápu, proč někdo dává něco do zdi právě v místě, který je nejlepší a jediný možný pro náš věšák?! V tu chvíli jsem nebyla schopna ze svého ideálního věšákového místa ustoupit ani o píď, a tak jsem po chvilce nekonstruktivního vztekání se řekla Anně-Marii, ať to nějak vymyslí ona, že já jsem to nejlepší místo pro věšák už našla. Odeslala mě tedy opět do vedlejší místnosti, že si s tím nějak poradí. A jak už byla taky rozohněná, zřejmě na vrtačku trochu víc zatlačila ve snaze splnit mou vizi. Chvíli bylo ticho a pak se z předsíně ozval zvláštní hlas, který zněl jakoby Anna-Marie měla angínu. Pronesla něco jako: „Do prdele, do prdele, Marie, pojď sem, já jsem asi navrtala plynovou trubku!“

Musím říct, že tahle slova mě hodně rychle zmobilizovala a ještě cestou z ložnice do předsíně jsem na telefonu našla stránky pražské plynárenské a na nich nějaké číslo na plynovou pohotovost. V předsíni jsem podle zlověstného syčení už jen zkonstatovala, že Anna-Marie opravdu navrtala plynovou trubku a současně jsem vytáčela plynovou pohotovost. Než došlo ke spojení, otevřely jsme v bytě všechna okna a pak podle instrukcí po telefonu zastavily přívod plynu do bytu. Tedy nejdříve jsme zastavily přívod plynu do všech tří bytů na našem patře, ale když jsme se trochu zorientovaly, v ostatních dvou bytech jsme plyn zase spustily. Plynová pohotovost u nás byla asi za patnáct minut. Pánové zkontrolovali díru ve zdi a v plynové trubce a potvrdili, co už jsme věděly. Podařilo se nám provrtat měděnou plynovou trubku ve zdi. Zkontrolovali, zda je opravdu vypnutý přívod plynu do bytu a pak nám vynadali, že jsme do ostatních bytů přívod plynu nejdřív vypnuly a pak zapnuly. To je prý nejnebezpečnější. Dobrý vědět. Někdo může mít zapnutý plynový sporák, vypnutím přívodu plynu to zhasne, ale když se pak přívod zase spustí, uniká plyn. A pak už stačí jen škrtnout. Taky se dost divili, že ten náš unikající plyn od vrtačky rovnou nechytl, což prý není ta nejhorší varianta, protože „co hoří, už nebouchne“.

Sečteno, podtrženo, na registraci se nám ani tentokrát nepovedlo dosáhnout.

Auto má novou poloosu i obě ramena a už zase jezdí přes kaluže.

Věšák je na svém místě. Nebo teda skoro na svém místě. Každopádně však na zdi.

A až někdy třeba přijdete na návštěvu a pověsíte si kabát na věšák za dveřmi, vězte, že stačilo málo a ten věšák tam nemusel být. A nejen ten věšák, ale i stěna, do které jsou navrtány hmoždinky, na kterých visí. A nejen ta stěna…ale i celá předsíň, s předsíní celý byt, s bytem celé patro, na kterém bydlíme, i celý dům, ke kterému to patro patří. To všechno mohlo vyletět do vzduchu. A s tím domem, patrem a bytem mohli vyletět do vzduchu i docela nevinní lidé, kteří v tom domě bydlí. Včetně nás. Stačilo málo.

Takže je prima, že tu pořád ještě jsme. I když se nemůžeme registrovat.