Lidovky.cz: Letos jste oslavil padesátku. Nadělil jste si autorské představení Tolik hlav jako dárek?
Asi ano, i když jsem to neplánoval. První myšlenka na realizaci přišla v roce 1980, letošnímu uvedení pak předcházely dva roky příprav. S padesátkou ale docela souvisí... Mám pocit, že spousta mých kamarádů tyto narozeniny neustála. Někteří se po padesátce stáhli do ústraní a přestali komunikovat. Jiní mají pocit, že musí rychle dohnat, co v životě nestihli, nebo propadají depresím a chovají se jak blázni. Na mě ten věk samozřejmě taky působí, ale asi trochu jinak. Říkám si, že dokud je člověk zdravý a má energii na vytváření nových věcí, měl by toho využít. Byť jsem na prahu seniorského věku, rád bych ještě energii posílal tam, kde to bude přínosné.
Lidovky.cz: Myšlenka zinscenování příběhu o přátelství a zradě vás napadla v roce 1980. Proč jste s uvedením hry tak otálel?
Před dvěma lety v létě jsem v rámci jakési autoterapie napsal k představení scénář. Nápad se mi vrátil po dlouhé době, to je pravda. Teď ale vím, že se mi tím uzavřel takový životní kruh. Před pětatřiceti lety jsem napsal rockovou baladu, ke které jsem místo textu vytvořil synopsi příběhu. Třicet let ta píseň ležela někde v šuplíku, než jsem ji natočil na svoji řadovou desku 365. Celou dobu jsem nedokázal najít klíč k textu, a tak mi ho nakonec napsala Gábina Osvaldová. Nazvala ho Tolik hlav. Když jsem skladbu začal hrát živě, vytanula mi její historie na mysl a vzpomněl jsem si, že mám vytvořený námět na divadlo. I když úplně původně jsem přemýšlel i nad filmem.
Lidovky.cz: Celý život se věnujete hudbě, hrál jste i v několika hudebních představeních. Člověk by od vás čekal, že napíšete spíš muzikál…
Hned jak jsem to vyslal do světa, setkával jsem se s kontroverzními reakcemi ve smyslu, co si o sobě ten zpěváček myslí, ať se raději drží mikrofonu. Reagoval jsem na ně tak, že všechno je jednou poprvé. Pokud má člověk chuť si hrát a najde v sobě odvahu jít s kůží na trh v něčem, co je mimo jeho obor, zasloužilo by si to spíš alespoň malinký respekt.
Komukoli jsem řekl, že dělám na Baráčnické rychtě divadlo, představovali si automaticky muzikál nebo hudební představení. Nic takového mě ale ani nenapadlo, od začátku jsem měl představu o činohře. Ve svých pomyslných šuplících mám spoustu nápadů na zrealizování. Ne všechny jsou hudební a toto je jeden z nich.
Lidovky.cz: Co v těch šuplících ještě máte?
To nechci prozrazovat, nedokáži ani přemýšlet nad tím, jestli ještě něco vůbec zrealizuji... Mám v sobě pomyslný radar, lepší pojmenování je asi intuice. Vždycky čekám na nějaký signál, který mi napoví, že je čas ten který projekt ze šuplíku vytáhnout a zrealizovat. I tady se intuice prokázala jako něco, čemu bych měl naslouchat.
KAMIL STŘIHAVKA
|
Lidovky.cz: Řídíte se intuicí i v běžném životě?Snažím se. I díky tomu, že se řídím pocity a srdcem, jsem celý život šťastný člověk.
Lidovky.cz: Zklamala vás někdy?
Určitě, ani intuice není bezchybná. Nic na tomto světě není dokonalé. Podle mě je to i o tom, že všechno souvisí se vším. I těch pětatřicet let čekání na realizaci představení je na místě a asi to tak mělo být. Abych měl něco prožito, abych měl od tématu a od doby, kdy se hra odehrává, odstup.
Lidovky.cz: Příběh je vyprávěn na pozadí sedmdesátých a osmdesátých let v Československu, zároveň jste ale uvedl, že je určen především mladé generaci…
Chtěl jsem, aby současná mladá generace měla možnost nahlédnout do doby socialismu očima tehdejších vrstevníků. Očima dvou kamarádů ji tu dobu připomenout trošku jiným pohledem, než jak je obyčejně prezentovaná. Snažil jsem se držet odstup od politiky, nementorovat a pojmout to s nadsázkou. Představení vypovídá o tom, co znamenaly sedmdesátá a osmdesátá léta pro tehdejší mladou generaci. V čem jsme žili, jak jsme žili, co jsme dělali i jakou jsme poslouchali hudbu. Ačkoli jsme žili v jiném prostředí a nesvobodě, sny a ideje, které jsme tehdy měly, se od těch, které mají dnešní mladí, příliš neliší.
Lidovky.cz: Představení jste sám napsal, režíroval i produkoval, fungujete jako nezávislé divadlo. O uvedení pod nějakou oficiální institucí jste nepřemýšlel?
Na začátku ano. Jelikož mám ale coby producent na starosti i finance, mám taky určité limity. Přestože mi nevadí, že divadlo dotuji, jelikož je to pro mě čirá radost… V případě, že bych hru uváděl v závislosti na jiné instituci, bych musel zaplatit režiséra a tvůrčí tým. Tím, že jsem za pomocí profíků zrealizoval všechno sám, mám jistotu, že mi nikdo nenaruší vlastní striktní představu. Vedle toho, že jsme nezávislí, bych se nebál říct, že fungujeme skoro až punkově či undergroundově. Přirovnal bych to ke klubovým scénám, které fungovaly třeba v osmdesátých letech.
Sám jsem dal dohromady i krásný herecký tým – v hlavních rolích vystupují Jan Dolanský a Jan Zdražil plus jsem k nim napsal dvě dámské postavy, které hru okořeňují. Hrají je Zdena Hadrbolcová a Kristýna Leichtová. Od začátku jsem kladl důraz na to, aby si herci sedli hlavně lidsky, aby mezi nimi fungovala chemie. Nepotřeboval jsem zkoumat profesní kvality, o těch jsem věděl.
Lidovky.cz: Je to lidské porozumění stěžejní pro příběh představení, který je také o přátelství a zradě?
Podle mě je to zásadní obecně pro fungování na divadle. Je to stejné jako v kapele, kdy je parta hudebníků hodinu a půl na pódiu, předtím spolu ale cestují osm hodin v dodávce. Pokud to mezi nimi nefunguje lidsky, hodina a půl to nevyváží. Stejně jako jsem si sám vybral herce, hledal jsem i prostor, kde divadlo uvedeme.
Lidovky.cz: Proč jste zvolil Baráčnickou rychtu na Malé Straně?
Měl jsem jasnou představu, že musí jít o klubovou scénu, která i s tím tématem naváže na ta klubová sedmdesátá, osmdesátá léta. Ve chvíli, kdy jsem vešel na Baráčnickou rychtu, věděl jsem, že je to ideální prostor. Cítíme se tady jako doma, prostor je nezasažený jakýmikoli inovacemi a sálá z něj tradice.
Lidovky.cz: Řekl jste, že hru jste napsat v rámci autoterapie. Souvisí vždycky to „něco“, co spouští vaše nápady, s vaším vnitřním rozpoložením?
Nemá to pravidla, ten signál pokaždé spočívá v něčem jiném. Důležité ale je naslouchat mu. Podobně jako sportovci musí naslouchat svému tělu, já jako umělec naslouchám intuici a srdci. Proto mám například i různě dlouhé prodlevy mezi deskami, které vydávám. Když nemám vnitřní pocity a pnutí, že ze sebe potřebuji něco dostat, nechávám věci v sobě spát.
Lidovky.cz: Divadlo teď trochu zastínilo vaši hudební dráhu. Už vám nějaký signál do vašeho radaru oznámil, kdy přijde čas na vydání nové desky?
Všechen čas jsem teď věnoval divadlu, v duchu jsem dal ale fanouškům i kapele slib, že jakmile bude po premiéře, vrhnu se na to. Takže se to snažím plnit, na přípravu nového alba jsem se vrhnul čtvrtý den po premiéře.
Lidovky.cz: Kdy vyjde?
Výhledový deadline je jaro 2016.
Lidovky.cz: Loni jste se svojí kapelou objel úspěšné akustické turné v komorních prostorách. Chystáte letos pokračování?
Akustické turné plánujeme zase na prosinec, před Vánocemi. V nejbližší době chystáme spoustu letních koncertů, ačkoli ty nebudou akustické. Rozhodl jsem se v létě zrealizovat jedno jediné akustické vystoupení pod širým nebem, 25. června na Střeleckém ostrově. Jako hosté s námi vystoupí muzikant Michal Pavlíček a bubeník Pavel Bady Zbořil.
