Třeba jak se po čtyřicítce vrátila k milovanému violoncellu a začala hrát tenis, ale hlavně jak ji těší úspěch nové krimisérie Pustina, která právě začala na stanici HBO. Zuzana Stivínová v ní má hlavní roli starostky, jež v nehostinné krajině severočeského pohraničí pátrá po své zmizelé dceři. Seriálem, v jehož hodnocení padají výrazy jako „nejlepší, co kdy bylo v Česku natočeno“, tak Stivínová jako by ohlašovala: „Jsem zpátky.“ A ve velkém stylu. Loni se totiž po sedmi letech vrátila ze Spojených států, kam odjela se svými dvěma dětmi a manželem, molekulárním biologem, který byl v New Yorku na vědeckém pobytu. Ještě sice nemá úplně vybaleno, ale říká, že se má líp než kdykoli dřív.
Pátek LN: Kdykoli vás vidím, máte sytě rudé rty. Co vás na červené rtěnce baví?
Vždycky se mi to líbilo, používám ji léta. I moje děti mi někdy řeknou: Mami, namaluj si pusu! Jsou na mě takhle zvyklí. Nevím, kde se to vzalo, měla jsem vždycky ráda staré fotky filmových hvězd – Grety Garbo, Marlene Dietrich, Adiny Mandlové. Bůhví, jaké odstíny nosily, protože jsou to černobílé fotky, ale měly vždycky precizně, ostře ohraničené tmavé rty. Líbí se mi styl Coco Chanel, černobílá kombinace oblečení s červenou pusou mi připadá ideální.
Pátek LN: Chce to mít silné ženské sebevědomí?
Naopak, rtěnka mi to sebevědomí dodává! Já se vždycky divím, když mi ženy říkají: „Ty máš odvahu nosit tak výrazné rty.“ Mám to přesně naopak, pusu si maluju proto, abych se cítila líp a sebevědoměji. To je stejné jako s vysokými podpatky. Stačí tak málo a žena je hned hezčí, elegantnější.
Pátek LN: Cítila jste jako žena vždycky dobře, přitažlivě?
Já? Vůbec ne. Nikdy jsem si nepřipadala hezká a ženské sebevědomí mi chybělo podstatnou část života, znáte to, já jsem z generace, kterou nikdo moc nechválil... Když jsem byla mladší, připadala jsem si strašně tlustá. Byla to samozřejmě blbost, měla jsem jenom baby face, takové ty naducané dětské tvářičky. Ale pak se mi narodily děti a úplně to přešlo, ženské sebevědomí přišlo až s věkem. A stejně jako ta červená pusa mi v tom pomáhá móda, ráda se oblékám, někdy extravagantně, nevadí mi být „overdressed“, naschvál to přepísknout. A úplně miluju divadelní kostýmy.
Pátek LN: Bojíte se stárnutí?
To ne, nebojím. Když jsem byla malá, pořád jsem si přála, aby mi už bylo pětadvacet, aby mě už lidi začali brát vážně. Trpěla jsem, že mě jako dítě nikdo nerespektuje. Od těch pětadvaceti už to bylo lepší, to už je za vámi kousek práce, můžete mít názor, jaký chcete, nemusíte se s někým pořád porovnávat a vysvětlovat se. Samozřejmě dodneška zcela záměrně pěstuju vztahy ve stylu mistr a žák, pořád se učím od lidí kolem sebe, protože si jich vážím a respektuju je. Ale už nejsem ta vyjukaná studentka herectví, které všichni říkají, že se má ještě co učit. A co se týká stárnutí samotného, to beru, jak je. Nemám kariéru založenou na vnější kráse, není to pro mě primárně důležité. Já bych čas nechtěla vracet. Baví mě ho jen na chvíli zastavovat a pořádně si ho užít.
  |
Pátek LN: Nevadí vám šediny, vrásky?
Vlasy si barvím, to jo, ale na zkrášlovací kliniku bych nešla. Masáže a dobré krémy miluju, ale vrásky patří k životu a představa že nemám mimické vrásky kolem pusy, a že si do zdravého obličeje nechám píchat injekce, mi přijde fakt divná. Já si čas po čtyřicítce fakt užívám.
Pátek LN: Vaše postava v seriálu Pustina si nevydechne, je od začátku do konce drcená. Doléhalo to na vás v průběhu natáčení?
Dotýkalo se mě to. Já se nesnažím „nehrát“, jak je teď velkým trendem, svoji postavu docela složitě vytvářím. A beru si práci domů. Na druhou stranu jsem schopná se z těch emotivně vypjatých scén poměrně dobře oklepat. Se skvělým vedením režiséra Ivana Zachariáše jsme mohli ty nejnáročnější, nejvypjatější scény točit třeba jen dvakrát a bylo hotovo.
Pátek LN: Poznáte hned, že to bylo ono? Řeknete si s kolegy na place: „Tyjo, teď jsme byli dobří?“
To jo, poznáte, že se záběr podařil. Se mnou celou dobu dýchala moje skvělá maskérka Romana, dělala mi celou dobu zrcadlo, stačilo na ni mrknout a bylo vidět, jestli to tam bylo nebo ne.
Pátek LN: Tleskalo se někdy při natáčení, nebo se to nedělá?
Někdy se to dělá. Ale na Pustině byl strašně dojemný ten poslední potlesk. Bylo všem vážně líto, že už je to za námi.
Pátek LN: Co vám teď dělá radost?
Všechno možné, Pustina samozřejmě, ta mě hřeje u srdce hodně, moje děti, muž, pocit, že jsem zpátky doma a, i když jsme tu docela dlouho, pořád ještě vybaluju krabice z New Yorku. Těší mě tenis, hraní na cello, moji kamarádi, se kterými teď můžu na skleničku, kdykoli si vzpomenu, těším se na další práci... Skoro to ani nechci říkat, ale myslím, že mi nikdy nebylo líp.
Celý rozhovor s herečkou Zuzanou Stivínovou o natáčení seriálu Pustina, výhodách stárnutí a o tom, že jí nikdy nebylo líp, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 11. listopadu.
V magazínu dále najdete:
- Bábovky a spol. O čem a jak píší nové české autorky, které se letos výrazně prosazují a z nichž mnohé se opírají o sílu internetu?
- Rozhovor s Jiřinou Prekopovou o terapii pevným objetím, lidské svobodě a o tom, co se psychologové mohou naučit od zoologů.
