Sobotní ráno začíná ještě rozespalým poslechem audioknížky z dětského pokoje, kde se naše dcera probouzí s „ušima mezi řádky“. Přidám se k ní nebo si něco přečteme společně. A potom se pokusíme bohatě oplatit manželce její každodenní přípravu snídaně. Do úplně jiné, barevné a multifunkční, městské knihovny zamíříme všichni s povinností vrátit z artotéky půjčené reprodukce, které nám v bytě vytvářejí pokaždé docela jinou atmosféru. Někdy si doma užíváme Kubku, jindy Kandinského a toaletu nám už dlouho zdobí proslavené plechovky Campbellovy polévky Andyho Warhola.
Cestu vyplňuje vyprávění vymyšlených pověstí a pohádek, slovní kopaná a taky hledání nejbližšího dětského hřiště nebo cukrárny. Kéž bych tak neslyšel v kapse cinknutí mobilu! A proč aspoň jednou nedokážu odolat počítači a vyřizování nevyřízených e-mailů… Nakonec bylo by toho tolik, co bych chtěl o víkendu udělat. Že bych si třeba položil na gramofon vzácnou vinylovou raritu a poslouchal Jiřího Voskovce v původní nahrávce Relativně vzato z New Yorku v roce 1974? Nikoliv stříbrně lesklý, dokonalý záznam na CD, ale krásně praskající Voskovcova voňavá čeština. Anebo snad během víkendů konečně seřadím, proberu a doplním knížky v domácí knihovně? Ivan Medek se mi jednou svěřil: „Od jistého počtu jen jedna za jednu, pane kolego!“ Jedna nová za jednu vyřazenou. Měl pravdu, ale jak to dokázat, když mi ještě teď v pracovně na zemi leží očekávané „podstromečkové“ knižní nadělení? A kdy mám přemýšlet o dramaturgickém plánu pro Violu a jaké bude jaro s premiérou z povídek Oty Pavla a podzim s novinkou z textů bohemisty Pavla Eisnera?
A měl bych taky ještě … „Tati, budeš si se mnou hrát?“ Nejčastější otázka. Můj oblíbený spisovatel, scenárista a skvělý dramaturg Ota Hofman měl přece pravdu, když napsal: Na světě čekají na pohádku miliony dětí. Měli bychom o tom vážně uvažovat.
Autor je ředitel pražského komorního divadla Viola.
