Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Teď je v Hollywoodu nejhorší být modrooká blonďatá Američanka, říká herečka Vagnerová

Hana Vagnerová foto:  David Neff, MAFRA

Praha - Největší slávu Hana Vagnerová zatím získala díky seriálům. Letos je to deset let, co Česká televize začala vysílat úspěšnou sérii Vyprávěj, s níž se diváci vrátili zpět do dob tuhé normalizace a porevoluční éry. Mladší generace ji v barech zase poznává ze seriálu internetové Televize Seznam Lajna, jehož druhá řada co nevidět odstartuje. A vedle českých produkcí si herečka v posledních letech hledá cesty i do zahraničí.
  5:00

Jakmile při našem setkání zjistila, že se také učím italsky a žila jsem v zahraničí, začala se zvědavě vyptávat, až místy nebylo jasné, kdo s kým vlastně dělá rozhovor. Cestování je pro ni nyní velké téma. Před pár lety se bez velkých plánů vypravila do Los Angeles – a otevřel se jí svět. Nejenže poznala samu sebe a získala spoustu cenných zkušeností, ale objevilo se i několik pracovních nabídek. Právě se například vrátila z natáčení na Islandu – a na další zahraniční spolupráci trpělivě čeká.

Celý rozhovor s herečkou Hanou Vagnerovou o zkušenostech ze Spojených států, hraní v internetových seriálech i o tom, co bude dělat 17. listopadu, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 6. září.

LN: O vás se v poslední době hodně mluví v souvislosti s cestami do USA…
Občas si někdo myslí, že jsem se odstěhovala do Ameriky, ale tak to není. Většinu času jsem v Česku a do Los Angeles jezdím, když se najde čas a podaří se mi to sladit s projekty, kterým se věnuju tady.

LN: A co tam děláte?
Chodím na konkurzy, občas se mi povede něco natočit… Poprvé jsem tam jela vlastně náhodou asi před třemi lety na hereckej kurz. Uvědomila jsem si, že moje angličtina je příšerná, že taky existuje svět mimo Českou republiku a že jsem vlastně nikde pořádně nebyla a bylo by fajn cestovat. Cítila jsem tehdy velkou potřebu udělat v životě něco jinak.

Hana Vagnerová
Hana Vagnerová

LN: Někdo by možná čekal, že by to spíš bylo založení rodiny než to, odjet na druhou půlku světa...
Proč by se měl člověk pořád zabývat tím, co od něj okolí čeká? Znám spoustu lidí, kteří žijí, jak se očekává, že by se mělo žít, to ale neznamená, že jsou nejšťastnější. Není to vždycky lehký, vydat se jinou cestou. Společnost, a ta česká zvlášť, vás vždycky bude nějak soudit. Podle mě je ale dobrý přijít na to, co dělá šťastnou vás, jak byste chtěla žít – a podle toho dělat další kroky. Já jsem chodila nejdřív do školy, pak na DAMU a od té doby nonstop pracovala. Nezažila jsem, co ostatní ve dvaceti, když odjedou na Erasmus nebo v cizině hlídají děti. Cítila jsem, že to je v mém životě díra, kterou bych ještě chtěla zaplnit. Tak jsem si udělala pracovní víza a odjela.

LN: Jak vás Amerika přijala?
Když na to teď vzpomínám, byla to docela šílenost. Možná je ale nejlepší do toho prostě po hlavě skočit. Postupně jsem si tam našla kamarády, poznala lidi, kteří mají stejný zájmy, a získala pár kontaktů. Byla jsem tam tři měsíce a podařilo se mi najít agentku.

LN: Je těžké se v USA uchytit?
Já mám jen pár zkušeností. Nemůžu říct, že jsem se probojovala do Hollywoodu a vím, jak to tam funguje. Znám ale lidi, kteří tam jsou patnáct let, a nevyšlo jim nic, a pak ty, kterým se něco podařilo za pouhej rok. Neexistuje na to univerzální odpověď, což je vlastně super. Jedna moje kamarádka ze Švédska tam jezdí asi dva roky, je jí pětačtyřicet a právě mi psala, že dostala svoji první roli v Hollywoodu. Všechno je možný! Tam nemají takový škatulkový myšlení jako u nás, že něco nejde.

LN: Je vám tamější způsob myšlení bližší?
Když jsem tam byla poprvé, byla jsem nadšená a říkala si: Tady je to tak moje! Čím častěji tam ale jezdím, tím těžší je dát tomu nálepku, co je lepší nebo horší. Existují spousty barev a spíš jsem si uvědomila ty, které mi doma chybí – a naopak čeho si na Česku nesmírně vážím. Pro mě je ale cestování přínosné jako takové. Je to velká jazyková i pracovní výzva. A i když takhle pozdě, řekla bych, že jsem konečně dospěla.

LN: Co jste se o sobě naučila?
Myslím, že je dobře, že jsem jela takhle daleko a nemohla se jen tak vrátit, když mi nebylo zrovna hej. V pohodlí Prahy jsem měla všechno, tam jsem se ale o sebe musela postarat sama. Zjistila jsem, že se na sebe můžu spolehnout, dokážu překonat strach a vypravit se do neznáma. Z toho mám radost.

LN: Vy jste si párkrát postěžovala, že v Česku nejsou pro herečky dostatečně zajímavé role. Mají to muži lehčí?
Možná jo. Najdou se zajímavé postavy, ale obecně je pořád víc těch mužských. Těším se, až se u nás začnou točit věci jako Sedmilhářky (seriál televize HBO) nebo Příběh služebnice (seriál televize Hulu). Snad se to začne postupně měnit. Mám pocit, že cizina je v tomhle lehce napřed. Kladou momentálně důraz na ženské příběhy a líbí se jim diverzita. Jedna agentka v Americe mi říkala, že teď je nejhorší být modrooká blonďatá Američanka, že pro ty momentálně nejsou příležitosti. Být cizinka je prý daleko zajímavější. Tak jsem jásala, že náš čas konečně přichází! (směje se) Ale na druhou stranu, všechny tyhle řeči už dávno beru s rezervou, protože mi přijde, že vlastně nikdo pořádně neví, kudy se vkus pohne.

V magazínu dále najdete:

  • Jaké jsou dnešní české matky? Jak se liší od dřívějších generací, jakým dříve neznámým potížím čelí a kde jsou otcové?
  • Rozhovor s producentem a režisérem Viktorem Taušem o jeho chválené divadelní hře Amerikánka a o natáčení nového seriálu.
Autor:

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...