Testy otcovství mě huntují víc než výzkum v masových hrobech, říká soudní genetik

Původně kriminalista – forenzní genetik, dnes šéf vlastní firmy, v níž se nadále podílí na vyšetřování zločinů, ale také sestavuje genealogické profily a (velmi nerad) provádí testy otcovství. Naopak s velkou vášní se noří do neobjasněných kapitol české historie a prostřednictvím analýzy DNA identifikuje kosterní pozůstatky významných osobností českých dějin i zcela neznámých nebožtíků, po kterých někdo pátrá.

Teď jsou ve velké módě rodokmeny, chodí za vámi hodně klientů, kteří chtějí pátrat po předcích pomocí DNA?
Ano, o to je určitě velký zájem. Když jsme na jaře prezentovali analýzu kostí vojáků ze sedmileté války v Liberci, s kolegou archeologem Petrem Brestovanským jsme během jednoho dne měli dvakrát plný sál Technické knihovny. A po přednášce se na mne obrátila celá řada amatérských badatelů, kteří zkoumají minulost svého rodu. Pro některé z nich už zpracováváme vzorky. Pořád se snažím genetiku propagovat. Teď dopisuji knížku o genetické genealogii, přednáším odborníkům i laikům a aktuálně chystám i pojízdnou „krimi laboratoř“ pro děti na jeden golfový turnaj. Vlastníma rukama si budou moci vyzkoušet zajišťování otisků prstů nebo izolovat svojí DNA a vyrobit si originální DNA přívěšek na krk.

Váš původní obor je forenzní genetika, co vás přivedlo k policii a pátrání?
Rodinná tradice. Dědeček byl za první republiky okresní hejtman, tatínek trestní soudce, který se za komunistů svlékl z taláru, nechtěl pro komunisty soudit. Já se k policii dostal přes molekulární biologii.

Vaše firma se zaměřuje i na testy otcovství, je to nejčastější komerční zakázka?
Nejčastější ne, ale stále častější. Buď jsou analýzy nařízené soudem, anebo přijdou rodiče, kteří mají pochyby. Jak mě vidí v bílém plášti, mají pocit, že mi musí odvyprávět celý svůj příběh. Při odběru pro soudní řízení si zvu si obě strany sporu extra, aby se mi tam nepobili a teď to jede: on pomlouvá ji, ona jeho. A já to nekomentuju. Ale je to hodně psychicky náročné, kolikrát si říkám, že mě tyhle zkušenosti huntují víc, než výzkum v masových hrobech.

Vede vás to k pesimistickým úvahám o lidstvu?
To jo. Často to těm lidem, co si analýzy nechají dělat pro vlastní potřebu, vymlouvám. Proč chtějí vědět, jestli je dítě, které vychovávají a které je má pravděpodobně rádo, opravdu jejich? Takhle se stalo, že po testech jeden otec odvrhl svou třináctiletou dceru. Zjistil, že není jeho a po třinácti letech soužití s ní ze dne na den přerušil kontakt. To mi přijde neskutečně kruté.

Chodí pro testy i ženy?
Jistě, stát se může cokoli. Žena třeba tápe mezi čtyřmi potenciálními otci. Anebo mi řekne, že neví, jestli to má s manželem, s jeho bráchou, nebo s jejich otcem. To se skutečně stalo, ta dáma pak přišla za dva roky znovu a teď se mi ohlásila potřetí. Je z jedné pražské bohémské rodiny, mají to tam takhle na volno. Já nikoho nesoudím. Jen jsem jí říkal: „Když to máte takhle volně, proč vás to zajímá? Není to jedno? Proč řešíte otcovství?“ Příjmení je stejné, tak proč v tom šťourat? Ale paní na tom trvá.

Kolik je v populaci takzvaných kukaček?
Když se zeptáte čistě komerční firmy, bude vám tvrdit, že pětadvacet až třicet procent. To je blbost. Kdybych vycházel z výsledků naší laboratoře, také bych došel k podobným výsledkům, ale to je právě ono, k nám přicházejí jenom lidé, kteří mají pochybnosti, nikoli běžný vzorek populace. Ve společnosti jsou to jednotky procent. Fakt to s námi není tak strašné.

Celý rozhovor s Danielem Vaňkem o slovanských genech Čechů, kukačkách mezi rodiči a o tom, co znamená zkratka PPP v jeho lednici, najdete v magazínu Pátek LN, který vychází 31. července.