Hned ve vchodu návštěvu prudce udeří tepelná vlna, jak pan Chvátal zatápí pod kotlem. „To je kvůli těstu. Už jsem na něj zadělala, ať dobře kýše,“ vítá mě čilá osmapadesátiletá žena u zhruba metrového kuchyňského robota, který v rohu sklepní pekárny těsto hněte. „To sa enom zapne, všecko musím mít dopředu nachystané, žloutky s cukrem od včera našlehané, ráno zehřeju mléko, přidám něco přes šest kilo múky,“ popisuje Štěpánka Chvátalová začátek procesu, na jehož konci do krabiček ještě za tepla uloží asi 1500tvarohových a ořechových svatebních koláčků.
O netypické vánoční cukroví je poslední roky právě před svátky čím dál větší zájem. „To dříve nebylo. Lidé mají dnes asi více peněz,“ přemítá pekařka, jejíž pochoutku kdysi okusil i letos zesnulý zpěvák Karel Gott.
Nástěnné hodiny ukazují za deset dvě, manželé Chvátalovi ale vypadají, že je snad probouzeli skřivánci. Přitom to nejsou ani čtyři hodiny, co jsme si popřáli dobré spaní. Jsou zvyklí. Noční provoz tu pravidelně nastává ve čtvrtky a pátky, kdy se pečou právě koláče. Nekřesťansky brzy se vstává i proto, že pomocnice, které se v kuchyni schází kolem třetí ráno, pak „chodijú do práce“.
Suché, tedy cukroví, a zákusky už zvládá péct paní Štěpánka sama a za bílého dne. Teď zkraje rána jí však asistuje i manžel. „Panimáma mě vzala do kšeftu,“ směje se, zatímco umývá náčiní. Od jara je v důchodu, a tak své ženě vypomáhá. Letos mají práce nad hlavu. Po chvíli se ale pán domu vytratí, aby se o něco odpočatější objevil v půl šesté, kdy se zapínají trouby.
  |
A zatímco těsto „kýše“ v lavoru u topení, nás v bdělém stavu udržuje plná konvice kávy. Kulisy k tomu v kuchyni dotváří asi stovka růžových porcelánových hrníčků a krucifix na zdi. Zkrátka, jsme na Moravě. V objemných mísách tu pak na odbavení čeká kopec drobenky, tvarohová a ořechová náplň i rozšlehaná vajíčka.
„Peču od patnácti let, dělala jsem to i při práci, když jsem uklízela v Hodoníně. To bylo vždy kalupem do práce, kalupem z práce. Nejsu ale vyučená, zdědila jsem to po mamce. Ta začala péct v Mutěnicích koláče jako první. Začínali jsme ale enom se zákusky,“ vypráví paní domu. „Aji Karlu Gottovi jsme pékli tisíc koláčků, když nahrával cédéčko scimbálkou Ladislava Pavluše,“ vzpomíná.
Na internetu Chvátalovy nedohledáte, mají jen ceduli na dveřích a pár vizitek. Reklamu si cukrovinky zajišťují samy, to když se o nich mluví v kuloárech. Více zakázek by prý už ani nezvládli. „To bych dělala čtyřiadvacítky za sebou. Hody v dědinách, narozeniny, svatby, pohřby. Málokdo si peče doma. Přesto to někdy bylo i z ruky do huby a vycházelo to šul nul. Mutěňáci nás ale neživija, k nám jezdí hlavně lidé zvenčí. V dědinách to tak je zavedené. Letos byl ale dobrý rok,“ zaklepe pekařka na stůl pro štěstí.
Vzpomíná, že po převratu čelilo Hodonínsko největší nezaměstnanosti, když se rušily fabriky. „Bylo tu všechno. Dřevařský průmysl, železářský i potravinářský. Teď tu není nic. Když byla krize v roce 2009, bylo to šílené,“ kroutí hlavou.
„Já su enom v trúbě“
Před pár týdny měli v Mutěnicích čtyřdenní hody a koláčky pekli třikrát denně, od pondělí do pátku. „Súsed na mňa volal, že najednou neví, co je za den, když péču pořád. Aji stárkovi a stárce, kteří sa volí a hody vedou, jsme letos pékli. Ale já znám hody hlavně pracovně, na muziku moc nechodím,“ vysvětluje. Když se jí zeptáte, co je nového, odpoví, že neví. „Vždyť já su enom v trúbě! Když už sa na pečení jednou dáte, nic inčího sa nedá stíhat, ani zahrádka,“ směje se. Krom pečení se ale celé dny stará i o svou maminku.
Po chvíli zjišťuje, že těsto už má tu správnou „čepicu“. „Naštěstí. Někdy totiž nakýše a někdy ne,“ říká a pouští se do zpracování. Nadělá z lehce nasládlého těsta půlmetrové hady, které nakrájí na drobné obdélníky. To už se ve dveřích objevuje teta Jana Konečná, sousedka od naproti a vinařka tělem i duší. Jen dosedne za stůl, už před ní automaticky stojí hrnek skávou. „Chodím pomáhat už asi dvacet let. Baví nás to, s odporem sa to dělat nedá,“ přemítá.
Zatímco Štěpánka Chvátalová vytahuje „vercajk“ a sáčkem na zdobení svižně dávkuje tvaroh, ořechovou směs a nakonec pokládá hrozinky, teta Jana zručně tvaruje obdélníčky do kuliček tak, aby náplň schovala. Krátce po třetí přichází i sousedka Mirka, cukrářka na mateřské dovolené. Pomáhat většinou může od půl čtvrté do půl šesté, než jde manžel do práce.
Namočit kuličky do kastrolku s vajíčky, vyválet v drobence a rovnou s nimi na „protvan“. Vzápětí přijíždí i sestra Jana z nedaleké Čejče. Když jsou čtyři, je to prý ideální. Ženský kruh kolem stolu připomíná tradiční draní peří – jen s tím rozdílem, že zde se po ránu moc nemluví. „Tady sa enom dělá!“ smějí se. Tentokrát jim ticho ale moc dlouho nevydrží. Probírá se práce, děti i vnoučata, roráty, slábnoucí tradice půlnočních mší, důchod v nedohlednu a nakonec i ta politika. „U nás sa teď nadává na vládu, že si budou přidávat,“ zaznívá z jedné strany stolu. „Myslím, že sa nadává tak všeobecně. Naši chlapi to vzpomínali a říkám jim: Vzpomeňte si, co říkal Klaus. Deset let si budete utahovat opasky a pak budete žít v blahobytu. No, je to třicet let a kde jsme?“ zní z druhé strany. Debata se stáčí i k problematice církevní, kostely zejí prázdnotou čím dál víc, shodují se. „Já nebudu mít za chvíli ministranty,“ stěžuje si teta z Čejče, která zastává i roli kostelnice.
Úderem páté je hotovo. I poslední, třiačtyřicátý plech zaplnily koláče. Jenže pořád ne a ne nakynout. Mezitím už se nahřívají horkovzdušné trouby. Kolem půl šesté pekařka Chvátalová zkušeně do koláčků dloubne prstem. „Už rostou, jsou měkké,“ hodnotí spokojeně, načež dává péct jeden protvan za druhým. Teď už jsou tu na koláčky s manželem zase sami. Teplota v místnosti právě směle konkuruje těm nejlepším saunám a sklepením prostupuje libá vůně, až z toho má člověk na krajíčku. Za chvíli už prakticky pláče: to jak výpary z pečení silně štípou do očí. „Nám už to ani nepřijde,“ poznamenávají se smíchem domácí.
Přichází hodina mezi psem a vlkem a s ní i první plechy dozlatova upečených koláčků. Jejich kvalitu kontrolujeme hned zatepla. „Já už je nemůžu ani vidět! Ale dědy si na nich pořád pochutnává,“ kývne paní Štěpánka na manžela. Jsou už sehraní a papírové krabice se voňavými domácími koláčky plní jedna báseň. Jen si je vyzvednout. Výslužka nakonec zamíří i do Prahy a při loučení ještě na zdi v předsíni zachytím papežův pohled i zarámované poselství: Dej Bůh štěstí tomu domu.
