Jedna je šťastně vdaná, módní návrhářka Josefina Bakošová. Druhá, herečka a vizuální umělkyně Ester Geislerová, je momentálně sice sama, ale dramatický rozchod, který by si musela „napsat na tričko“, neprožila. Jejich nová kolekce trik Manifesto s krátkými a lehce absurdními manifestačními větami zaznívajícími mezi partnery vznikla jinak. A proflákla se způsobem, který u módní kolekce nebývá zvykem.
„Já na tom telefonu pracuju“
Nápad byl následující: navrhnout pěkná trička z kvalitního materiálu lehce netradičního střihu a něco na ně napsat. Ale co? Dámy nakonec vymyslely šest vět známých z partnerských debat: Je to mnou. – Mám asi divný období. – Co je ti? Nic. – Já na tom telefonu pracuju. – Nepoznávám se.
Porozchodová trička. Duo Ester & Josefina přichází s originálním nápadem |
Na otázku, jak je to napadlo, říkají, že prvotní myšlenka zazněla před pár lety, když si skupina kamarádek psala, co jim „kluci řekli blbýho při rozchodu“. A bylo to.
Hned po tomto vysvětlení byly Ester a Josefina zavaleny stovkami takových vět. Ester se stala jakousi editorkou současných rozchodových konverzací, které mají často podobu stručně napsaného vzkazu poslaného v textovce či po messengeru. Zveřejňují je na svém facebookovém a instagramovém účtu Ester&Josefina, který sleduje už přes sedmdesát tisíc lidí. Vybírají však jen takové věty, které – jak samy říkají – v sobě skrývají zbytky poetiky.
  |
LN: Jaká slova při rozchodu volíme?
Ester: Josefino, zkus to popsat ty, prosím. Nejsi do toho tak ponořená, máš odstup. Jak na tebe rozchodové věty působí?
Josefina: Někdy mi připadá, že lidé berou vztah jako hru na počítači. Někoho zbožňuju – a pak ho tak jednoduše odpálím dvěma větama a konec. Pro mě to je nepochopitelné. Jako kdyby do toho nebyli ponoření celou svou bytostí a srdcem.
Ester: Proto by se lidé měli scházet! Když třeba kluk vidí, že holka nedává, co jí říká, tak zmírní, zvolí jiná slova... Jeden kluk nám napsal: „Myslíte, že tohle je správný, co teď děláte? Třeba příště, až se lidé budou rozcházet, tak se tolik nerozepíšou, protože se budou bát.“ Proč by se měli jako rozepisovat? Když se někdo rozchází, tak se zaprvé s tím druhým sejde! Oni už ani nevnímají, že je to špatně. Oni se chtějí rozepisovat!
Vztah jako počítačová hra
LN: Dokážete říct něco víc o lidech, kteří vám píší, o rozchodech v dnešní době?
Ester: Píšou nám víc holky a řekla bych, že jim je v průměru tak od 18 do 35 let. Na situaci se většinou už dokážou dívat z nadhledu. Říkají, že nejdřív je to tolik nepobavilo, až teď. I díky nám. Z každého textu si vyberu jen něco. Je to jako lovit zbytky poezie někde, kde už skoro není. Texty jsou vytržené z kontextu. Většinou se odehrávají před rozchodem („Nezachoval ses včera jako moje opora“), přímo rozchodové, takové ty ohrané fráze (Chci se věnovat sobě; Chci být jen kamarádka) a pak sentimentální (Vždycky tě budu milovat, i když budu mít jinou ženu a děti) nebo praktické, dořešovací… („Vrátím ti klíče; Dlužíš mi 200 Kč a za Spotify“). Co kus, to jiný úhel pohledu.
LN: Většina těch rozchodů je po zprávách?
Ester: Většina ano. Někdy mi posílají, že si pamatují, co při rozchodu zaznělo, a popíšou mi to. Občas se stane, že tomu nerozumím, doptávám se a pak mi teprve pošlou tu šílenost. Jedna holka mi psala, že její kluk hokejista jí řekl: „Víš, my hokejisti střídáme holky – a kluci by se mi v šatně smáli, že mám jen jednu.“ A já na to: No a co se stalo pak? Prý se jí pak zeptal, jestli ho bude dál doučovat angličtinu. Že by za to nerad někde platil!
Lidé si dnes vyměňují zbytečné informace
LN: Cítíte z toho někdy, že si vždycky neumíme vážit samy sebe?
Ester: Jedna věc, které jsem si všimla, je strašidelná. Když kluk holce napíše hroznou zprávu, tak ona mu odpoví a k tomu připojí smajlíky! Jako by se nic nestalo.
Josefina: A není to ironie?
Ester: To nevím. Nevím, jak ten vztah byl hluboký. Nevím ani, jak to mají dnes nastavené třeba středoškoláci, jak vztahy vnímají. Jen jsem si všimla, že některé holky mají nízkou sebehodnotu, jako by si málo věřily.
LN: Vypovídají ty věty, které jste přečetly, něco o dnešní době?
Ester: Nejsem odborník ani psycholog, tak je pro mne těžké to hodnotit. Zdá se, že se komunikace díky sociálním sítím, které přinesly i pozitivní věci, má takovou celkem silnou odpadovou odnož. Mám dojem, že si navzájem vyměňujeme zbytečné informace. Vulgární slova nejsou výjimečná. A mám dojem, že na sebe střílíme slova jako prázdné náboje. Někdy mám chuť ty děcka okřiknout: Jak to spolu mluvíte? Že se nestydíte! Ale nemůžu, není to moje úloha a moralizovat nehodlám. Vztahy jsou citlivé téma a já jsem jen pozorovatel. Někdy mám dojem, že posílají věci, které by mohly sloužit „zábavě“, a že to podstatné, když k sobě byli třeba upřímní, přehlížejí...
