„Proustova tvorba je natolik komplexní a mnohovrstevnatá, že zůstává pro čtenáře tajemstvím: jeho díla můžeme číst opakovaně, ale nikdy jim nelze beze zbytku porozumět a proniknout do jejich vnitřní architektoniky natolik, abychom mohli říci, že nám nic nového už nemůže dát,“ míní český teoretik a znalec Proustova díla Josef Fulka. Proust podle něj není jen spisovatel, ale i výjimečný filozof, estetik i sociolog.
  |
Mezi Proustovy největší literární vzory patřil John Ruskin (jeho dílo i překládal z angličtiny), Michel de Montaigne, Gustave Flaubert, Fjodor Michailovič Dostojevskij a Lev Nikolajevič Tolstoj. Napsal i nedokončený román Jean Santeuil, rané drobnější prózy, které vyšly ve sbírce Rozkoše a dni, a řadu časopiseckých textů a esejů na nejrůznější témata.
O četbě Marcela Prousta aneb Jak bez hlubokého čtení půjdeme do háje |
Na svém životním díle pracoval Proust plných 14 let až do své smrti, jeho zárodky však literární vědci spatřují už ve starších autorových dílech. Román, odehrávající se v prostředí francouzské vyšší společnosti přelomu 19. a 20. století, je psán formou vzpomínek, ve kterých je děj zatlačen do pozadí ve prospěch úvah a líčení nálad a pocitů. Dílo nese hluboké filozofické podtexty. Proustovými asociacemi se však hodně prolínají i ve své době nekonformní témata, odkazy k dobovým reáliím, ale i zcela volné pasáže, blížící se básním v próze. Hledání ztraceného času bývá označováno za „román-řeku“. Autorova idea „proudu vědomí“ ovlivnila řadu literárních avantgardistů.
Od malička měl intelektuální zájmy
První díl cyklu, nazvaný Svět Swannových, nabízel Proust k vydání hned několika nakladatelům. Neodmítl ho pouze jeden, jenž si ale vymínil, že Proust vydání zaplatí ze svého. Tak se také stalo v roce 1913. Druhý díl, pojmenovaný Ve stínu kvetoucích dívek, vyšel o pět let později a Proust za něj obdržel prestižní Goncourtovou cenou. Do Proustovy smrti v roce 1922 vyšly celkem čtyři díly. Zbylé tři části obřího díla, které čítá víc jak 3000 tiskových stran a více než milion slov, se ke čtenářům dostaly do roku 1927.
Proust se narodil v bohaté a kultivované rodině v Auteuil, jeho intelektuální zájmy už od dětství podporovala především nebývale sečtělá matka, Jeanne Weilová, která byla dcerou židovského makléře. Proustův otec Adrien byl věhlasný patolog a epidemiolog, studoval choleru v Evropě a Asii a napsal mnoho článků a knih z oboru lékařství a hygieny. Malý Marcel měl křehké zdraví a už od dětství trpěl záchvaty astmatu, což ho provázelo po celý život.
Hrob Marcela Prousta
Roku 1882 ho přijali na Condorcetovo lyceum, kde byl vynikajícím žákem. Po maturitě absolvoval jednoroční dobrovolnou vojenskou službu. Poté studoval práva a v roce 1895 byl jmenován knihovníkem v Mazarinově knihovně, kde měl prostor na literární tvorbu. Kromě toho podnikal cesty do ciziny. Byl skrytý homosexuál a jeden z prvních evropských romanopisců, který ve svých dílech vztahy mezi osobami stejného pohlaví otevřeně zobrazil. Vycházky za svými přáteli podnikal často v noci, protože trpěl silnou alergií na sluneční světlo. Ke sklonku života se jeho zdraví zhoršovalo. Zemřel 18. listopadu 1922 a je pohřben na hřbitově P?re Lachaise v Paříži.
Zábavný Proust
„Každý, kdo přečetl Hledání, potvrdí, že Proust je mimořádně zábavný. Způsob, jakým například popisuje své postavy - přičemž na ně nahlíží jako nestranný pozorovatel, jako přírodopisec popisující nejroztodivnější druhy fauny a flóry - je často tak vtipný, že se člověk mnohdy neubrání smíchu,“ tvrdí pražský nakladatel Michal Rybka, který v roce 2012 vydal po čtvrtstoletí nový překlad jeho stěžejního díla. První český překlad Hledání ztraceného času vyšel poměrně záhy, koncem dvacátých let 20. století, ve vydavatelství Odeon, s překladatelem Jaroslavem Zaorálkem tehdy spolupracovali Jaroslava Vobrubová-Koutecká, Miroslav Jirda a Bohumil Mathesius. Druhý kompletní překlad vyšel v letech 1979 až 1988 a podíleli se na něm Prokop Voskovec a Jiří Pechar, také tuto řadu vydalo nakladatelství Odeon.
Podle části prvního dílu Hledání ztraceného času natočil v roce 1984 režisér Volker Schlöndorff film Swannova láska s Jeremym Ironsem a Ornellou Mutiovou v hlavních rolích, ve filmu hráli i Alain Delon a Fanny Ardantová.
