Když po pádu ze střechy jako třicátník ochrnul, ani jeho tehdejší manželka neodhadla, jak zásadní převrat se v něm odehrává. Měsíce nechtěl s nikým mluvit. Vzdoroval všem lékařským závěrům. Po roce začal k velkému překvapení doktorů i rodiny zase chodit – to už ale jeho život jen pokračoval v nastolené radikální změně.
„Kdo je šéfem tvého těla?“ ptá se přeplněného sálu v areálu Dolních Vítkovic, kde se hudební festival včetně diskuzního fóra Meltingpot odehrával. „Většina lidí hledá rady zvenčí, aby věděli, co je pro ně dobré a co ne. Ale kdo tě zná lépe než ty sám? Jakmile odevzdáš kompetenci někomu jinému, ztrácíš svou svobodu,“ je přesvědčen Kuby a vyslovuje tak v podstatě grós svého poznání.
Zní to až absurdně, vždyť často se našemu tělu děje něco, co neumíme ovlivnit. Nevíme, co je příčinou, a tak mnohdy hlavní roli přičítáme náhodě. Zkrátka se nemoc nebo zranění nějak přihodilo.
Moje svoboda začíná tam, kde se můžu sám vyléčit, říká německý spisovatel a režisér Clemens Kuby |
„Jestli je náhoda důvodem všeho, zapřemýšlejte nad tím, co to v širším měřítku univerza znamená. Pak se může stát, že Měsíc vypluje ze své dráhy, narazí do Země a řekne: Pardon, to byla náhoda,“ sahá Kuby analogicky po extrémních příkladech a spolu s ním se usmívá i sál pod vítkovickými vysokými pecemi. Jenže – náhoda neexistuje, říká. „Je to zákon příčiny a následku, který platí pro každého. Když je tvé tělo nemocné, má to příčinu, která ale nepochází ze dne, kdy sis vyslechl diagnózu. Stala se mnohem dříve. Pokud nerozumíš příčině, myslíš si, že jde o náhodu,“ směřuje ke vzniku toho, co člověk vnímá jako objektivní hmatatelnou realitu.
„Co je příčinou tohoto stolu? Není to fabrika, která jej vyrobila. Někdo už dříve musel mít impuls a nápad. To platí pro všechno. I zlomená noha má příčinu dříve v minulosti.“
Mocenské boje u německých Zelených
A jak ke svému poznání přišel? Na konci sedmdesátých let byl v Německu velmi úspěšným politikem a filmařem. Spoluzakládal stranu Zelených, jejíž název vymyslel, a dovedl ji v roce 1979 do zemského parlamentu, což jí přineslo velké finance. Když byla strana na vrcholu, rozhodl se ji opustit. „Mezi mými kamarády se rozhořely mocenské boje, změnili se. A tak jsem si pořídil hospodu. Jenže po pár měsících jsem nevěděl, proč to vlastně dělám,“ vzpomíná na rok 1981. Hned poté, co Zelené opustil, totiž dostal ve starém domě na vesnici, který koupil už o několik let dříve, povolení k otevření pivovaru.
A pak přišla dramatická katarze: po 4 a půl měsících chtěl jako hospodský skončit. Přišel za ním tehdy kamarád a radil mu, ať si sbalí kufr a vyrazí na cesty. „To jsem odmítl, měl jsem přeci rodinu a odpovědnost, musel jsem se postarat. Řekl mi, že v tom případě mi neumí poradit. A o pět hodin později jsem spadl z patnáctimetrové výšky, rozdrtil si bederní obratel a zůstal ochrnutý,“ vypráví.
Prožitek blízké smrti a ignorant
Jako zásadní moment prozření pak popisuje cestu vrtulníkem do nemocnice, při níž se dostali do velmi silné bouře. Tehdy, uprostřed velkých turbulencí, se poprvé vyrovnal se smrtí. „Říkal jsem si: ‚Dobře, opouštím to všechno – ženu, děti, dům, psa, banku.‘ Všechno jsem pustil. Jenomže jsme letěli armádním vrtulníkem, který bouři ustál. Pomyslel jsem si: Panebože, slíbil jsem své duši, že to všechno opustím. Co teď budu dělat?“ líčí Clemens Kuby s tím, že paralýza mu dala dobrou výmluvu nevracet se zpátky do života, který znal - ale už nechtěl. Věděl, že jeho starý život skončil.
Život je vytvářen z lásky, říká hvězda Colours of Ostrava Mariza |
V nemocnici však zcela odmítal akceptovat diagnózu a fakt, že by měl skončit hendikepovaný. „Poslali ke mně psychologa a ten se mě snažil velmi silně přesvědčit, že svůj úděl vozíčkáře musím přijmout. Po dvou hodinách vztekle odešel a stěžoval si doktorům, že už se mnou nechce mluvit, protože jsem ignorant,“ směje se Kuby. Příliš nemluvil, jen hýbal očima. Musel se naučit velmi plytkému dýchání, protože jakýkoliv špatný nádech tlačil na jeho míchu.
Nový začátek a důvěra v život
Když se dnes za minulostí ohlédne, říká, že bylo dobré nehodu prožít. „Dnes bych tu před vámi neseděl. Cítil jsem se trochu provinile, z oddělení, kde nás leželo šest, jsem po roce jediný odešel po svých. Doktoři se na mě chodili po skupinách dívat. Tehdy jsem ale svou metodu neznal, trvalo mi 23 let, než jsem porozuměl tomu, co se odehrávalo,“ popisuje, jak tehdy začal jeho zcela nový začátek. Věděl, že potřebuje najít necivilizované místo, kde lidé myslí jinak. Stanovil podmínky: bez bílé mouky, bez cukru, bez elektřiny, bez ulic, bez průmyslu. A odjel do Ladaku, kde se náhodně skamarádil s Dalajlámou. Pak procestoval 14 zemí po celém světě, aby viděl, jak se léčí lidé jinde, natočil nejen o samo-léčení mnoho filmů a v Německu posbíral nejvyšší filmová ocenění.
„Nikdy jsem neměl strach o peníze. Vždycky se někde objevily. Když jsem získal cenu, která je takovým německým Oscarem, přišel za mnou po vyhlášení neznámý člověk a šeptal: ‚Gratuluji vám k vašemu filmu, je skvělý! Těším se na něj.‘ Myslel jsem, že hovoří o mém vítězném snímku, ale on pokračoval: ‚Mám na mysli váš budoucí film! Dostal jste ten grant!’ Byl z komise, která rozhodovala o rozdělování financí. Ukázalo se, že z neznámého důvodu přišel doprostřed jednání porotců ministr financí – který s rozhodováním neměl nic společného – hodil doprostřed stolu scénář a řekl: ‚Tady ten film chci vidět na plátně.‘ Byl to právě můj scénář a vůbec nevím, jak se k němu dostal,“ popisuje Kuby způsob, jak se situace často samovolně vyvíjí.
Kubyho metoda aneb Přepište filmový scénář
Clemens Kuby nabádá účastníky v sále, aby si napsali, co ve svém životě chtějí změnit. Důležitou roli hrají emoce, které u jednotlivých bodů na papíře člověk prožívá. „Pokud se pak zaměříte na nejstarší z problémů – říkejme jim třeba projekty - které vás trápí, je pravděpodobné, že vyřešíte i ty ostatní. Nejdůležitější je naučit se, jak nalézt příčinu. Tou je dřívější nevyřešený konflikt, který jsme přirozeně potlačili,“ říká do ticha.
COLOURS POPRVÉ: Čarodějky a čarodějnice mezi komíny a věžemi |
Stres podle něj může pocházet i z dětství. „Já říkám, že na šťastné dětství není nikdy pozdě. K tomu ale řekne naše racionální myšlení: blbost, minulost měnit nejde. Ale každý z nás má ještě pravou půlku mozku. A tam je intuice, která funguje v přítomnosti. A co je teď, dá se i teď změnit,“ míní na základě svých zkušeností Kuby. Pokud podle něj najdeme příčinu našeho současného problému v minulosti, je podstatné si ji představovat tak, jako by probíhala právě nyní.
„Vše, co si budete psát, pište v přítomném čase. Jen v přítomnosti totiž cítíme emoce. Náš mozek nedokáže rozlišit mezi realitou a fikcí. Stejně jako v kině, když pláčeme nad filmem, který je fikcí natočenou v minulosti. Proto říkám – přepište svůj problém a napište jej jako vlastní film s novým scénářem. Vypište se z toho, změňte ten příběh. Já sám píši alespoň třikrát týdně. Celý život točím filmy a tam panují stejné zákony jako v metodě uzdravení,“ loučí se Kuby.
