Ať už si Keith Richards vymýšlel sebelepší kytarové riffy a Mick Jagger lepší melodie nebo texty, bez rytmického základu si jejich hity prostě nelze představit. Wattsova hra, ve které se dokonale mísila návaznost na dynamiku starých bluesových, ale i swingových hráčů, se stylovou přímočarostí a razancí, byla pro vyznění hudby Rolling Stones klíčová, a oba zmínění frontmani kapely to opakovaně potvrzovali.
  |
Není divu, že Wattsovo hraní mělo hluboké kořeny, jako začínající hudebník byl zcela uchvácen nejprve jazzem a poté, už jako aktivní hráč, právě bluesovou muzikou. S tou také po vystudování umělecké školy a krátké praxi grafika nastoupil profesionální dráhu v kapele Blues Incorporated zakladatele britské bluesové školy Alexise Kornera. V roce 1963 se po delším váhání připojil k „partě mladých delikventů“ jménem Rolling Stones.
S nimi pak absolvoval celou jejich slavnou éru, trvající dodnes bezmála šedesát let, a podílel se na všech jejich dlouhohrajících deskách. Zatímco hudebně byl nezpochybnitelně zásadní personou zvuku kapely, vizuálně a životním stylem jako by patřil do úplně jiného světa. Byl jen jednou ženatý, vyhýbal se aférám s milenkami, s výjimkou krátkého období v 80. letech mu vcelku nic neříkaly ani drogy a alkohol. Neliboval si ani v extravagancích v účesu nebo oblečení, blízké mu byly spíš kvalitní obleky britského gentlemana než rockerské kožené bundy.
Pověstný byl i vztahem k suchému anglickému humoru a přestože měl na pódiu pověst přímo učebnicové „kamenné tváře“, při koncertech s velkoplošnými projekcemi bývalo občas vidět, jak mu po tváři přebíhají vlny pobavení a úsměvu – to když jeho spoluhráči „zase něco vyvedli“, anebo naopak, když se, zejména v jeho milovaných bluesových kouscích, dobře dařilo při jamování.
Jazzové lásky
Ačkoli se všichni členové Rolling Stones věnovali více či méně i pěstování sólových kariér, ta Wattsova sice nebyla možná tak viditelná jako Jaggerovy popové pokusy nebo Richardsovy rockově rozjařené desky či turné, ale o to členitější a rozmáchlejší. Jejich spojnicí byl opět jazz a různé styly vycházející z blues. Už v sedmdesátých letech hrál s původním pianistou Rolling Stones Ianem Stewartem v boogie woogie kapele Rocket 88.
V následující dekádě založil The Charlie Watts Orchestra a v letech devadesátých komornější The Charlie Watts Quintet, který měl v náplni činnosti převážně americké jazzové standardy. Do nového století vstoupil Charlie Watts společným projektem se skvělým americkým bubeníkem Jimem Keltnerem, který byl poctou klasickým americkým hráčům dvacátého století. Ke stylu boogie woogie se pak vrátil ještě na sklonku své sólové kariéry v minulé dekádě prostřednictvím projektu The ABC&D of Boogie Woogie.
Covidová tečka
První velké zdravotní problémy měl Charlie Watts v roce 2004, kdy mu byla diagnostikována rakovina hrdla, z obtíží se ale po dlouhém léčení dostal. Až letos bylo před několika týdny oznámeno, že bubeník podstoupil blíže nespecifikovanou operaci, po které se musí delší dobu zotavovat, a proto se nezúčastní amerického turné, které Rolling Stones připravují. Za bicí soupravou jej měl pohostinsky zastoupit vynikající hráč Steve Jordan.
„Tentokrát jsem neměl nejlepší timing,“ vzkázal s typickým humorem Watts fanouškům a slíbil, že bude pracovat na tom, aby se do kapely co nejdříve vrátil.
Už nejméně dva roky se mluví o tom, že Rolling Stones připravují nové autorské album, není ale jasné, v jaké fázi natáčení je a zda Watts svoje party stihl nabubnovat. Jisté je, že poslední prozatím zveřejněnou nahrávkou s jeho bicími je silný „covidový“ song Living in a Ghost Town, který kapela vydala vloni během lockdownu.
