Pozdější generál československé armády Václav Kopal se narodil v Radkově 20. září 1882. Po studiích na Filozofické fakultě v Praze se stal suplujícím profesorem v Brně a zdálo se, že v této kariéře bude pokračovat. O dva roky později však propukla první světová válka, jež dokázala změnit osudy milionům lidí. Pro něj začala v únoru 1915, kdy byl s c. a k. praporem polních myslivců č. 25 vyslán na východní frontu. Zde v uniformě rakousko-uherské armády bojoval až do října 1915, kdy byl zajat.
Brzy po příjezdu do zajateckého tábora se dozvěděl o existenci československé družiny a přihlásil se do československého vojska. Nábor nových vojáků však v této době narážel na nechuť carské vlády povolit doplňování stavu z řad válečných zajatců, a vstup do něj se proto vlekl. Z toho důvodu se Václav Kopal rozhodl nečekat a vstoupil do Srbské dobrovolnické divize, kde byl v hodnosti podporučíka zařazen do 4. pluku. S divizí se během roku 1916 zúčastnil bojů v rumunské Dobrudži, kde se mnohokrát vyznamenal statečností.
Václav Kopal (1882–1935). Italské legie měly při svém formování mnoho vojáků, nedostávalo se jim důstojníků. Do Itálie tak zamířili důstojníci z francouzských legií, kde jich byl naopak nadbytek. Jedním z nich byl i Václav Kopal. Na velkém snímku čs. vojáci v zákopech u Zborova v roce 1917.
Po zhroucení rumunské fronty a ústupu srbské divize za Dunaj stejně jako většina českých a slovenských dobrovolníků, odešel k čs. střelecké brigádě, s jejímž budováním se v roce 1917 přece jen pokročilo. Zde se jako praporčík (později podporučík) v sestavě 2 .čs. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“ zúčastnil bojů na Stochodu i slavné bitvy u Zborova. Již v polovině září 1917 se však nalodil na výše zmíněný transport do Francie, kde byl od května 1918 přidělen k 22. čs. střeleckému pluku. Brzy po svém povýšení na kapitána však byl poslán na další evropské válčiště – italskou frontu, kde se čs. armádní sbor potýkal s nedostatkem důstojníků.
Zde po svém přidělení k 32. čs. střeleckému pluku zasáhl do bojů na Doss Alto. Po příjezdu nově vzniklé republiky se podílel na obsazování Slovenska. Tím však jeho cesta neskončila. Po téměř dvou letech se již v hodnosti podplukovníka vrátil do Ruska jako velitel vojenské mise vyslané k československému vojsku na Rusi v rámci poselstva vlády ČSR. Zpět do vlasti se vrátil až v říjnu 1920, čímž pro něj putování po prvoválečných bojištích definitivně skončilo. V nově vzniklé republice se rozhodl zůstat v armádě, kde dosáhl hodnosti divizního generála. Již 9. října 1935 však na následky vážné nemoci umírá v divizní nemocnici v Praze. Bylo mu 53 let.
