„Navzdory dlouhému boji s těžkou nemocí se maminka do poslední chvíle věnovala divadlu, kterému zasvětila svůj profesní i osobní život. Budeme se snažit, aby naše dřevěná rodinka žila dál svůj divadelní život,“ uvedla.
Interpret Spejbla a Hurvínka a šéf uměleckého souboru divadla Martin Klásek hrál vedle ní 44 let. „Byl jsem jejím jevištním, ale vlastně i životním partnerem, protože jsem na této scéně od svých 16 let. Helence vděčím za to, že výrazně popotáhla divadelní káru, postarala se o všechny loutky, přinesla spoustu vlastních nápadů a divadlo zvelebila. Navíc byla i autorsky nesmírně zdatná. Byla opravdu duší této scény - tak na ni budu vzpomínat,“ řekl Klásek, který bude o budoucnosti divadla jednat s pražským magistrátem. Její následovnicí v interpretaci Máničky i Bábinky je Marie Šimsová; už hovořila v jedné inscenaci pro děti i v nejnovějším projektu pro dospělé Spejbl a město hříchu.
Helena Štáchová se narodila 18. listopadu 1944, do Divadla S+H nastoupila jako elévka. Po roce odešla studovat na Divadelní fakultu Akademie múzických umění a po jejím absolvování se v roce 1966 stala členkou této oblíbené loutkové scény. V následujícím roce převzala od Boženy Welekové interpretaci jedné z hlavních postav divadla - Máničky. A stala se tak její třetí adoptivní maminkou.
Na rozdíl od svých předchůdkyň začala po boku Miloše Kirschnera, který se stal také jejím partnerem životním, s interpretací cizojazyčných textů. V roce 1971 pro ni Miloš Kirschner vytvořil novou postavu, která se okamžitě stala jednou z kmenových postav divadla - paní Kateřinu Hovorkovou alias Mániččinu bábinku.
  |
Helena Štáchová nepůsobila pouze v divadle, ale i v rozhlase, dabingu (Líza Simpsonová v televizním animovaném seriálu, Míša Kulička) a v televizi. Společně s Milošem Kirschnerem natočila nesčetně gramofonových desek, kazet a CD a v této činnosti pokračovala i s Martinem Kláskem. Byla autorkou knih, televizních scénářů i scénářů pro zvukové nosiče. Psala hry pro děti i pro dospělé, které se hrály doma i v zahraničí. Své hry sama režírovala a několik let se starala také o profil divadla, a to jako jeho dramaturg.
Po smrti Miloše Kirschnera v roce 1996 byla jmenována do funkce ředitelky divadla. V roce 2008 vyhrála osmiletý soudní spor o práva na obě postavy Spejbla a Hurvínka, čímž této scéně zajistila další existenci. V roce 2013 pro divadlo převzala cenu Thálie. Za svoji činnost získala téhož roku Zlatý vavřínový řád Hospodářské komory.
Když v jednom z rozhovorů poukazovala na své divadelní začátky, zmínila se o hře Franka Weniga a Josefa Skupy Hurvínek mezi broučky. „Byla mým prvním divadelním zážitkem, ale nic nenasvědčovalo tomu, že se tato scéna stane mým osudem. V první třetině hry Hurvínek vyvolá ducha. A právě ten mě tak polekal, až jsem se nahlas rozplakala a rodičům nezbylo, než mne z divadla vynést,“ uvedla.
Když se pak později měla rozhodnout mezi živou myškou a látkovou hračkou Hurvínka, vyhrál to Hurvínek na celé čáře. A jak se ukázalo, tak nejen pro ten okamžik. A tak se stalo, že zatímco zakladatel divadla Skupa s Hurvínkem pobyl 30 let a Miloš Kirschner 44 roků, tak ona to dotáhla na neuvěřitelných 50 let. „A za nic bych tu naši společnou cestu nevyměnila,“ dodala.
