Přesto podle mě dodnes nezestárla – což si patrně myslí i profesor Petr Piťha, který se evidentně rozhodl, že v den státního svátku 28. září natočí v posvátném prostoru katedrály svatého Víta ke zmíněné skladbě sice nesouhlasný, nicméně vpravdě středověký videoklip (vzhledem k lokaci přímo v chrámu dostatečně výpravný, a navíc s pyrotechnickými slovními efekty).
VIEWEGH: ‚Černýho pasažéra poznám vždycky!‘ O mobilu a jízdence, která nepřišla |
Mnoha lidem včetně mé maličkosti se ovšem tahle Piťhova pološílená, xenofobní a podivně výhrůžná svatovítská one man show (s vedlejší postavou Evropské unie coby Polednice odebírající českým rodinám děti) vůbec nelíbila, takže mne i mé přátele upřímně potěšilo, když kněz, teolog, psycholog a sociolog Tomáš Halík Piťhovo kázání nevyhýbavě označil za skandální a zešílevšího starce mimo jiné nazval prodavačem strachu.
To si ovšem samozřejmě nemohl nechat líbit Václav Klaus, který v roce 2011 ještě coby prezident udělil bývalému ministru školství Piťhovi medaili Za zásluhy, takže Halíka v Lidových novinách označil za „levičáckého progresivistu“, zatímco Piťhovo fanaticko-blouznivé kázání k následnému zděšení českých feministek nazval „odvážnou polemikou s propagátory zhoubné genderové teorie“… Inu tak.
Rozhodnout se, na kterou stranu tohoto podzimního klání se coby fejetonista přidám, pro mne kupodivu není úplně jednoduché, neboť „zhoubné“ či minimálně „ujeté“ se mi zdá být nejen výše zmiňované Piťhovo kázání, ale (jak si čtenáři Lidových novin už asi všimli) i nejrůznější genderové excesy – a ještě ke všemu mi „zhoubný“ už mnoho let připadá i Klaus…
Závěrem citát: „Už delší dobu ohromeně sleduji, s jakou rychlostí si část spoluobčanů dokáže utvořit – kdykoliv a takříkajíc z ničeho – docela pěkný vlastní názor na cokoliv od Amnestie až po Žemlovku. Jedná se tu o jakési rychlené myšlenkové těhotenství, v němž podivuhodně a naprosto bezbolestně splývají fáze početí a porodu. Snad ještě více mě ale fascinuje ona statečná neústupnost, s níž pak spoluobčané svůj názor obhajují a prosazují, a to zcela bez ohledu na jeho donošenost, pronikavost či příčetnost,“ napsal jsem na předsádku své prvotiny Názory na vraždu v roce 1990. Je to tedy už víc než čtvrt století, přesto si dovolím tvrdit, že ten citát nezestárl.
