Na hladinu přírodního koupaliště Jureček v Říčanech dopadají jemné dešťové kapky. Když se ve vodě objeví drobné kroužky od pod hladinou skrytých ryb, Vladimír Kořen zajásá: „Jsou tu!“
Má rád ryby, přírodu i město Říčany – a místní mají rádi jeho. Na plovárně bývalého starostu, známého i z televizní obrazovky, každý hlasitě zdraví. Právě tady občas loví ryby a coby náruživý ochránce přírody se tu zasadil třeba o vytvoření tůní, kde mohou malé rybky přežít dobu sucha.
Vodou, bolestivými proměnami přírody a péčí o okolí, rodinu a vztahy naplnil Vladimír Kořen i svou první částečně autobiografickou knihu povídek Řeka zázraků.
Lidovky.cz: Proč moderátor, popularizátor vědy a bývalý politik napíše knihu povídek?
Moje žena si představovala, že bych si po starostování mohl najít nějakou klidnou práci, a začala snít, že bych se mohl stát spisovatelem. Takto mě několik let přibližovala k nakladatelství Kazda, kdy se v naší knihovně začaly objevovat jejich knížky o přírodě.
Moje žena je šachistka a vidí na mnoho tahů dopředu, takže mě nějak dostrkala k setkání s panem nakladatelem Václavem Kazdou. Já jsem se vždycky styděl něco vydat, protože k literatuře mám velký respekt. Pan nakladatel se mě ale po půl roce ptal, jak mě má donutit, abych opravdu něco napsal. A já jako novinář potřebuji termín.
Tak mi poslal smlouvu s termínem a já jsem začal psát. No a když si manželka přečetla jednu kapitolu, kdy to bylo ještě takové syrové, pronesla: „Já jsem si vždycky přála, abys byl spisovatel, ale ne to, abys psal o mně! Je to moc krásný, ale to nesmíš vydat.“ (směje se) Takže teď čekám, až si to přečte celé.
Lidovky.cz: Manželka knížku ještě nečetla? To se bude asi divit…
No, četla ji nejstarší dcera Majdalenka, která měla za úkol hlídat, abych byl ke všem aktérům přívětivý. Vydal jsem se totiž cestou, která je velmi nebezpečná – píši o svém životě a vystupují tam lidé, kteří reálně žijí nebo žili, a mohl bych jim ublížit.
Na druhou stranu jsem některé příběhy musel přeskládat, tudíž tam čtenář nesmí hledat pravdu. (směje se) A Majdalenka, která je teď na studiích ve Velké Británii, mi při čtení posílala fotografie, jak se směje nebo pláče, a psala: „Tati, to je taková houpačka.“
Lidovky.cz: Komu se bude vaše knížka líbit?
