Lidovky.cz: Holocaust z pohledu malého romského chlapce je v literatuře téma vskutku nečasté. Vzpomenete si ještě na prvotní impulz, který vás k tomuto námětu přivedl?
Knihu jsem začínala psát s vizí běžícího chlapce, to bylo vše, teprve později začaly přibývat další vrstvy. Dá se říct, že psaní velmi úzce souvisí také se čtením – napíšete větu, přečtete si ji, ona ve vás vzbudí nějakou emoci nebo vás přivede k nějaké myšlence, a vy pak napíšete další větu. Věděla jsem od počátku, že svět, kterým Jákob utíká, není bezpečný, ale docela dlouho jsem se zdráhala zasadit děj do druhé světové války, jednoduše proto, že jsem k tomu v té době neměla dostatek sebedůvěry ani potřebu o tom psát. Později jsem ale začala pracovat s myšlenkou, že Jákob nemá žádný domov, kam by se mohl vrátit, ani jiné místo, kam by mohl směřovat svůj útěk, a právě tato úvaha mě přivedla ke studiu romské historie i přítomnosti a potažmo ke druhé světové válce. Zaujalo mě, že příběhy, které jsme zvyklí slýchávat o holocaustu, se týkají výlučně Židů, přestože ve stejném časovém období zahynulo přibližně jeden a půl milionu Romů. Přesné číslo není známo. Nacistická genocida cikánů byla oficiálně uznána v roce 1982, a teprve 14. 4. 1994 proběhla ve washingtonském Muzeu holocaustu první akce k uctění památky cikánských obětí. Ticho, které kolem celé této záležitosti vládne, mě upoutalo.
Lindsay HawdonováLindsay Hawdonová propadla cestování už v osmnácti letech. Po dokončení školy strávila následující tři roky vandrováním po Evropě, Indii a Africe. Cestovala stopem a přespávala pod stanem, kde se dalo. V roce 2000 začal v The Sunday Telegraph vycházet její sloupek nazvaný Angličanka na cestách a udržel se po celých sedm let. Během té doby procestovala všechny kontinenty, prožila chvíle v různých krajích a klimatech a psala příběhy o svých zážitcích a lidech, se kterými se na cestách setkala. Zkušenosti, které nasbírala, skvěle zúročila při psaní své prvotiny, románu Jákobovy barvy. Vytvořila příběh, který se svým dějem rozpíná od poválečných let první až po temné roky druhé světové války a zavádí čtenáře hned do tří států – Anglie, Švýcarska a Rakouska. Jako téma si zvolila historicky nepříliš často zmiňovaný romský holocaust. Jejím hrdinou se stal osmiletý Jákob, malý cikánský chlapec, který osaměle prchá lesem, vydán napospas zlu a zcela závislý na dobru, je-li mu poskytnuto. |
Romové jsou národ s ústně, nikoli písemně, uchovávanou historií, nejsou uvyklí zachycovat své prožitky v příbězích, i když toto se už začíná měnit. Když jsem se pustila do studia romské minulosti, uvědomila jsem si, že první a druhá světová válka byly pouze další v dlouhé řadě perzekucí, jimž byli Romové ve své historii vystaveni. Nikdy neměli čas ani prostor na to, aby hlouběji zkoumali proběhnuvší krutosti nebo se domáhali spravedlnosti – nejčastěji proto, že se snažili přežít další útok, jemuž byli vystaveni. Odvažuji se říct, že oběti romského holocaustu jsou zapomenutí lidé. Zmizelí. Jákobovy barvy jsou právě o nich. Mám-li tedy přímo odpovědět na vaši otázku, pak asi takto: mým záměrem bylo odhalit skutečnosti, které zůstávají skryty obecnému povědomí, abychom byli schopni nahlédnout, co člověku zůstane, když si projde tím nejhorším, co může lidskou bytost potkat. Protože právě takovýto osud hrdiny mé knihy potkal.
Lidovky.cz: Byla některá z postav, které jste vytvořila pro Jákobovy barvy, inspirovaná někým, koho osobně znáte nebo jste dříve znala?
Vždy usiluji o to, aby zdrojem mého psaní byla především imaginace. Moc mě neláká představa, že bych psala o někom, koho znám, ale zároveň jsem si samozřejmě vědoma, že každý, koho potkám, se může promítnout do postav, o nichž píšu. Domnívám se, že Jákob je směsicí mé představivosti a dětí, které jsem viděla na cestách. Především děti v zemích třetího světa stále žijí v neuvěřitelně drsných podmínkách. Vědomí, že nemají kam a za kým jít, se na vás přilepí a jen těžko se od něj odpoutáte. Také ovšem pozorujete, jak silnou vůli po životě mají. Nepřestává mě přivádět k úžasu, jak dobře svůj úděl zvládají. Dokážou přijmout sebedrsnější realitu, ostatně nic jiného jim nezbývá, takže útěchu jim skýtá pouze představivost. Jejich vnitřní svět je neskutečně silný, umožňuje jim upnout se k přítomnému okamžiku, protože minulost je pro ně příliš bolestná a budoucnost příliš děsivá.
Velkou inspirací mi byli také synové. Vyrůstali v době, kdy jsem Jákobovy barvy psala, a to se dozajista významně promítlo do popisu světa, jak ho můžete číst v knize. Převzala jsem od nich také některé části dialogů, zejména otázky týkající se smrti, když se synové snažili vypořádat s faktem, že jednoho dne se bude týkat mě i jich samotných.
Lidovky.cz: Dva překladatelé tuto knihu s díky a lítostí odmítli pro přílišnou emocionální náročnost textu, což je také velmi neobvyklé. Zažila jste při psaní podobné pocity? Musela jste někdy práci přerušit, protože vás děj až příliš pohlcoval?
Ne, to ne. Napsat některé scény v Jákobových barvách bylo pochopitelně těžké, ale chtěla jsem každou z nich uchopit z lidského hlediska, odhalit moment, kdy láska přítomných lidí převáží brutalitu, která se právě odehrává. Mým úmyslem bylo, aby ve čtenáři převládl právě tento pozitivní pocit, ne aby prožíval trauma. I já sama jsem při psaní těchto obtížných scén měla spíše hřejivý než mrazivý pocit. Víte, před několika lety jsem se svými malými chlapci navštívila Vražedná pole v Kambodži. Procházeli jsme místy, kde se odehrály neuvěřitelné krutosti, viděli jsme úlomky kostí a zubů, které vyplavil nedávný déšť, ale k mému úžasu tam převládala atmosféra klidu a pokoje. Ten den jsem se cítila šťastná, opravdu propojená se světem, i když mi byly předkládány opravdu hrozivé příběhy. Z tohoto zážitku jsem pak čerpala při psaní Jákobových barev – chtěla jsem se podělit o své přesvědčení, že v konečných okamžicích ve člověku nepřevládá hrůza, ale láska – protože podle všeho je právě láska pocitem, který nás provází, když přecházíme z jednoho světa do druhého. Nejdrastičtější scény jsem tedy psala tak, aby v nich síla lidských emocí převážila nad líčenou hrůzou.
Beletrie nám umožňuje pronikat do míst, kam bychom se jinak možná neodvážili. Fakta jsou příliš drsná, kladou na nás obrovské emocionální nároky, ale pokud je nám týž příběh předkládán v přijatelnější formě, je pro nás snazší s aktéry děje souznít, rozpoznat nejtemnější i nejsvětlejší stránky lidství a sám se díky tomu stát lepším.
Jákobovy barvyDěj románu je rozprostřen do sedmnácti let a tří zemí: Anglie, Rakouska a Švýcarska. Na pozadí tragického příběhu malého Jákoba sledujeme osudy tří generací z naprosto rozdílných společenských vrstev a prostředí, abychom se společně s naším osmiletým hrdinou pokusili nalézt naději tam, kde už žádná naděje nezbyla. Knihu Jákobovy barvy vydalo nakladatelství Domino. |
Lidovky.cz: Vaše kniha je plná barev a živých obrazů. Barvy samotné jsou nedílnou, téměř lyrickou součástí vyprávění a celého příběhu. Jaký je váš vztah k výtvarnému umění obecně? Měla postava barvíře Javiho nějaký konkrétní předobraz?
Odjakživa miluju barvy, ostatně vystudovala jsem uměleckou školu. Při psaní jsem však především chtěla zdůraznit propojení postav s přírodou a ukázat, jak příroda navzdory lidskému běsnění přežívá, zachovává si pestrost i barvy. Romské kočování od místa k místu a od jednoho ročního období k druhému mi posloužilo jako vítaný prostředek k vylíčení způsobu, jak se barvířova rodina přesunovala mezi jednotlivými lokacemi, kde právě kvetly rostliny s kýženým pigmentem.
Během svých vlastních cest jsem poznala, jak významnou roli hrají barvy v rozličných kulturách, jak obrovskou roli sehrávají při slavnostních příležitostech, při oblékání, při zařizování obydlí. Chtěla jsem proto, aby vzpomínka na barvy byla pro Jákoba zásadní – aby z ní uměl čerpat vnitřní sílu i ve chvílích, kdy nesměl spatřit žádnou z barev vnějšího světa. Znovu se tak dostáváme k tomu, že naše vnitřní síla je to jediné, co nám zůstává, když jsou vnější podmínky nesnesitelné. A pro Jákoba byly barvy, respektive vzpomínka na zážitky s nimi spojené, jediným světlým bodem v temnotě.
Lidovky.cz: Sama jste matkou dvou dětí, a tak se nabízí otázka, jak se vám psaly scény, v nichž jsou děti vystavovány drastickým zážitkům. Proč jste se vlastně rozhodla udělat svým hrdinou malého chlapce? Byl to okamžitý nápad, nebo je za tím rozhodnutím něco víc?
Napsat ty scény nebylo snadné, ale domnívám se, že v tomto ohledu se dětský a dospělý svět zásadně liší. Děti žijí přítomností a dokážou intenzivně vnímat své bezprostřední okolí, přestože o kousek dál se odehrávají neuvěřitelné krutosti. Právě z tohoto přesvědčení jsem vycházela při psaní Jákoba. Sice všechno ztratil, ale stále si zachovává schopnost vidět věci, pro které stojí za to přežít. V tom spočívá základní poselství mé knihy: že naděje v nás nemusí umřít, ačkoli jsme si prošli peklem.
Lidovky.cz: Co pro vás bylo při psaní Jákobových barev nejnáročnější?
Na to je těžké nalézt odpověď. Je to možná zvláštní, ale nejtěžší pro mě byly pasáže, kde se toho moc neděje, a já do nich vkládala nějaké sdělení. Také Lořin pobyt v psychiatrické léčebně se mi nepsal snadno, protože tento svět je mi ve všech ohledech cizí. Naopak jsem si užívala psaní kapitol, kde se Jákob skrývá společně se dvěma dalšími muži v prostoru pod schodištěm. Líbilo se mi vytvářet atmosféru prostoru, kde vládne temnota a chybí vzduch, ale jeho dočasní obyvatelé si dokážou zachovat sebeúctu a s hlavou vztyčenou čelí svému údělu, i když jim je po drtivou většinu času jediným společníkem jejich vnitřní svět. Bylo pro mě nesmírně zajímavé popisovat ono náhodně vzniklé společenství několika zoufalých lidí, jejichž vztahy se postupně přesouvají od ostražitosti k přátelství.
