Vedle zmíněných zásluh se Jaroslav Kozlík stal ještě vícenásobným mistrem republiky ve volejbalu, propagátorem škol v přírodě, šiřitelem hygieny, zasloužilým sokolem či spoluzakladatelem odznaku zdatnosti – tedy jakési zdravotně, pohybově mravní výchovy žáků po druhé světové válce.
Velká událost. Do Kroměžíře přijel prezident Tomáš Garigue Masaryk. Na vrcholu sokolské pyramidy stojí Jaroslav Kozlík.
Průkopník volejbalu v Česku. Jaroslav Kozlík smečuje.
Vysoký muž změnil život generacím českých žáků a ani o tom nevědí.
Učitelství vystudoval v Kroměříži, ale pro své neotřelé přístupy našel živnou půdu v Baťově Zlíně. Jeho plán tělesné výchovy pro zlínský okres počítal s tělocvičnami, hřišti a příslušným nářadím. Kvůli projektu velké tělocvičny musel až za Janem Baťou. A tady narazil.
První světová válka"Když můj tatínek narukoval do Srbska, maminka v Bystřici převzala vedení lahůdkářského obchodu a vinárny. Při tom se ještě starala o pět dětí. Nouze se den za dnem stupňovala. Ve druhé polovině války jsme neměli co jíst, čím topit, čím svítit, čím se mýt. Každou středu jsem s baťohem obcházel okolní vesnice, abych sehnal něco k jídlu. Byl jsem totiž jediný, kdo mohl tyto výpravy zvládnout. Můj obchůzkový rajón se stále rozšiřoval. Obchodoval jsem i s tabákem. Svazek pácovaných tabákových listů jsem pronášel na holém těle uvázaný kolem pasu." |
„Pan Baťa si návrh prohlížel, kroutil nad ním hlavou a pak řekl: Dobře, ale pod stropem bude běžecká dráha,“ vzpomíná Kozlík. Šéf slavné obuvnické firmy něco takového viděl v Americe. „Pokusil jsem se mu vysvětlit, že tělocvičná hala je určena dětem. Bylo to marné, trval na svém požadavku,“ líčí Kozlík.
Plán měl přepracovat, ale neučinil to. A dostal se s Baťou do sporu. „Nechápal můj postoj a jen se mračil. Šlo mi to hrozně na nervy, a tak jsem mu nakonec řekl: Víte, pane Baťo, někdo rozumí šroubkům, někdo botám a já tak trošku tělesné výchově. Podíval se na mě, oslaben mou drzostí, beze slova projekt podepsal,“ říká Kozlík.
Jaroslav Kozlík s dětmi na lyžích ve Zlíně.
Baťovské tábory, které Jaroslav Kozlík vedl.
A nejenže uspěl s projektem tělocvičny, od té doby měl u Bati otevřené dveře a hlavně finanční zázemí pro své nápady.
Tak přiměl Baťu, aby na náklady firmy nechal upravovat svah u zlínské školy a nakoupil lyže a lyžařské boty, aby děti lyžovat, později ve 30. letech zase firma platila „servisáka“ pro lyžařské kurzy, aby se dětem staral o lyže. Lyžování totiž Kozlíkovi učarovalo, hned když je v rodné Bystřici poprvé uviděl. „To přišli bratři Slámové, synové velkoobchodníka, a ukázali nám je,“ popisuje, jak se tehdy výborný volejbalista zamiloval do dřevěných prkýnek.
Jaroslav Kozlík vede žáky na lyžařském kurzu.
Jaroslav Kozlík na lyžařském kurzu.
Už tehdy hrával za první světové války v polích fotbal, po sokolsku cvičili gymnastická cvičení.
Druhá světová válka"Byli jsme dopředu informováni o možnosti spojeneckých náletů na průmyslová centra, tedy i na Zlín. Tyto zvěsti mne přiměly vybudovat na zahradě našeho domu protiletecký kryt, snad jediný v naší ulici. A to bylo naše štěstí. Ulice se totiž ocitla v přímém pásmu náletů na tovární objekty ve Zlíně. Nikdy jsem nezažil takovou hrůzu jako při náletu. Země se nám pod nohama otřásala, nad námi hřměly motory letadel a vrata krytu stále bouchala o futra. Pláč a křik našich dcer zcela znehybněly mou manželku, která prožívala tuto hrůzu v posledních dnech svého těhotenství. V krytu s námi strávili nálet i naši sousedé. Bylo to strašné, ale přežili jsme to." |
Zpátky do Zlína: od Bati získal Kozlík finance i na další aktivity - na letní tábory, jazykové kurzy a na školy v přírodě. S Janem Baťou totiž chodíval každé ráno cvičit. „Zpočátku jsem měl obavu z toho, co si budeme povídat, a tak jsem koupil boxerské rukavice k našemu seznámení,“ říká. „On byl silný a já zase obratný. Boxovali jsme, zápasili, skákali přes švihadla aj. Nakonec jsme se natolik spřátelili, že jsme si vždy po rozcvičce bratrsky zazpívali.“
Portrét s maminkou a nevlastní setrou Františkou - 1909.
Jaroslav Kozlík se svými žáky v roce 1937.
Zlín tak fungoval jako pokusný kotel, co se osvědčilo, prosazoval nadšený pedagog v budoucnu v Praze.
Jen jeden projekt zkrachoval, nápad na moderní školu zhatili nacisté, před kterými Baťa uprchl do zahraničí. A Kozlík v Československu v ilegalitě pracoval na osnovách tělesné výchovy.
Jaroslav Kozlík v roce 1938.
Jaroslav Kozlík v současnosti - únor 2012.
Dočkal se po druhé světové válce. Spolu s manželkou a třemi dcerami se stěhoval do Prahy, i když angažmá mezi školními inspektory zhatilo jeho odmítnutí stranické knížky KSČ.
Uchytil se v nově založeném Výzkumném ústavu pedagogickém (VÚP). Stál za po válce důležitou „zdravotní tříletkou“, na školení učitelů jezdil s Emilem Zátopkem. Přes nezájem kolegů prosadil do osnov povinné lyžařské kurzy.
„Ve Zlíně jsem byl přijímán jako spolupracovník 'Pane Kozlíku, co nového, co potřebujete?', kdežto v Praze platilo 'soudruhu, co zase chceš?' Proti tomuto nevlídnému apatickému prostředí jsem se rezolutně postavil. Vzápětí mi byla udělena důtka ředitele VÚP,“ popisuje.
Lyžování mu učarovalo. Jaroslav Kozlík v Alpách o Vánocích roku 1936.
Lyžování mu učarovalo. Jaroslav Kozlík v Alpách o Vánocích roku 1936.
V Ústavu skončil po nástupu normalizace – nesouhlasil s příchodem sovětských vojsk. Odešel do důchodu a trpce sledoval, jak moderní myšlenky a pedagogické postupy komunistický režim zadupal.
„Učitelé se nemohli soustředit na výuku pro přemíru různých doprovodných akcí a úmorné výkaznické a bonzácké činnosti politicko-organizační. Z učitelů se měli stát pouze političtí osvětoví pracovníci,“ podotýká.
Jaroslav Kozlík (třetí zleva) v dresu Sokola Kroměříž.
Žáci byštické školy, ročník 1920-21.
Útočiště našel v osadě Drábovka u Poříčí nad Sázavou a po sametové revoluci začal psát o tématech ze svého osobního a veřejného života.
Rodina"Na turnaji odbíjené Sokola Jihlavy o Štít Vysočiny ve dnech 14.-15. srpna 1937 mne přímo okouzlila kapitánka vítězného družstva turnaje žen sestra Anna Chalupová ze Sokola Brno Husovice. Imponovala mně svým zjevem, chováním a skromností. Zaujala mě tak, že jsme se po desetitýdenní známosti 27. října 1937 vzali.  První schůzka. V roce 1937 okouzlila třicetiletého Jaroslava Kozlíka volejbalistka Anna Chalupová.  Annu Chalupovou si Jaroslav Kozlík vzal po desetitýdenní známosti v roce 1937. Pokládám-li bombardování Zlína v roce 1944 za první rodinnou pohromu, dostavila se v roce 1959 druhá. Manželčino pracovní a rodinné přetížení (starost o tři dcery a domácnost, práce v laboratoři, studium při zaměstnání) se stalo pravděpodobnou příčinou jejího rakovinného onemocnění a nervového zhroucení. To se stalo impulsem ke splnění mého dlouhodobého snu. V roce 1961 jsme začali svépomocí budovat chatu u Poříčí nad Sázavou v osadě Drábovka, protože lékař nám doporučil pobyt na venkově. Hanuška zemřela 28.9. 1996 po téměř 60 letech manželství. V mé rodinné a životní situaci se nakonec objevilo světýlko. Od roku 2000 totiž prožívám pěkné stáří s obětavou přítelkyní Zuzankou Palašovou (1939), která mi svou starostlivostí vrací životní jistotu, rovnováhu a cit. Pomáhá mi se vyrovnat s postupným úbytkem zraku a tím s poklesem možnosti se uplatnit a být užitečný." |
