Lidovky. cz: Na úvod by bylo asi dobré vrátit se na úplný začátek, tedy o desítky let nazpět do Ostravy. Jak vzpomínáte na své dětství, konkrétně na léta strávená ve školní lavici?
Své dětství můžu popsat jako šťastné. Nejdříve jsem chodil do školy na okraji Ostravy, kde bylo několik romských dětí ve třídě. Nijak jsem si neuvědomoval odlišnost. Jasně, že jsem vnímal, že jsem tmavší a že jsem Rom, ale byl jsem oblíbenec paní učitelky. Ta mi pořád opakovala, že ze mě jednou něco bude a všichni jsme byli kamarádi. Pak jsme se přestěhovali blíž do centra Ostravy a já zjistil, že jsem jediné romské dítě ve třídě. Na celé škole byly jen čtyři nebo pět romských dětí.
Lidovky.cz: Zmiňujete, že jste byl jediný Rom ve třídě, jak jste tuto situaci jako malý kluk vnímal?
Děti, ale i učitelé na mě pokřikovali špinavý cikán, i když moje maminka dbala o čistotu až přehnaně. Pamatuji si, že jsem byl hodně přátelský, ale najednou jsem se začal cítit méněcenný. Neměl jsem skoro žádné kamarády, a to i když jsem všem napovídal z první lavice a spolužáci ode mě opisovali při písemkách. Hodně dlouho jsem si myslel, že jsem výjimečný, a proto jsem v normální škole a ostatní kamarádi jsou pozadu.
