Původně se měl náš rozhovor uskutečnit na letišti v Líních u Plzně, ale teď jsme v Bechyni. Co to?
Je to z toho důvodu, že Armáda ČR od začátku roku 2017 provozuje leteckou záchranku i pro Jihočeský kraj a naše druhé stanoviště je v Bechyni. Letecká záchranka, která sídlí v Líních, pokrývá Plzeňský a Karlovarský kraj a z Bechyně pak jižní Čechy. V obou střediscích se střídá stejný zdravotnický personál, máme celkem 12 kmenových sester, včetně mě, a pro pokrytí služeb v Bechyni ještě využíváme záchranáře z předešlé letecké záchranné služby z tohoto regionu na základě dohody se zástupci Jihočeského kraje. Já pracuji jako vrchní sestra obou středisek. V dalších krajích provozují leteckou záchrannou službu soukromé subjekty nebo Policie ČR.
Hovoříme spolu během vaší služby, může se stát, že interview ani nedokončíme?
Může se to stát a ani vám nezaručím, kdy se ze zásahu vrátím, jestli to bude za hodinu, nebo za tři. V podstatě jsme zde všichni připraveni být do čtyř minut ve vzduchu a vykonávat práci, pro kterou tady jsme.
Jaké jsou vaše úkoly?
Pokud nesloužím, dominuje práce s lidmi, která zahrnuje organizaci a plánování služeb, rozdělování úkolů, dále nezbytná kontrola podřízených a také péče o materiální zabezpečení a přístrojové vybavení obou stanovišť. Připravuji plán vzdělávání středního zdravotnického personálu, z důvodu zvyšování kvality námi poskytované péče a nezbytného kontinuálního celoživotního vzdělávání nelékařského zdravotnického personálu a podobně. Mimo leteckou záchrannou službu zabezpečujeme i jiné úkoly, jako například zdravotnické zabezpečení vybraných vojenských cvičení, letecké odsuny a transporty zraněných nebo nemocných vojáků ze zahraničí, popřípadě i v rámci ČR, ne však prostřednictvím vrtulníků, ale letadel typu CASA nebo Airbus. S uniformou jsou spojené také další povinnosti a úkoly, které jsou společné pro všechny vojáky z povolání, ať slouží u letecké záchranné služby, nebo u jiného útvaru, patří mezi ně tělesná připravenost, chemická a střelecká příprava, hod granátem a podobně.
Co vám nejde?
Nejdou mi střelby, není to moje silná stránka. Naopak nemám problém s tělesnou přípravou. Od malička se pohybuji a jsem velký příznivec outdoorových aktivit.
Kudy vedla vaše cesta do armády?
Do nástupu na leteckou záchrannou službu jsem se pohybovala jen v interních oborech a se závažnými úrazy a s prací v přednemocniční péči jsem se do té doby prakticky nesetkala. Byla to pro mě výzva a adrenalin, a tak jsem v roce 2002 nastoupila na leteckou záchrannou službu na poloviční úvazek a po půlroce na celý. Po roce mi byla nabídnuta práce na stejném postu, tedy na postu sestry letecké záchranné služby, jen s tím rozdílem, že budu v uniformě. Rozhodla jsem se pro ni a nelituji toho.
Co se změnilo?
Zpočátku jsem si říkala, že nic, že mi zůstane stejná práce, kterou mám ráda, létání a trocha adrenalinu, který já asi k životu potřebuji. Jen si obléknu uniformu a dostanu vojenskou hodnost. Ale už při vstupu musíte splnit daná kritéria pro přijetí do armády. Především se jedná o zdravotní, fyzické a psychologické testy a pak pokračování náhradní vojenskou službou. Prošla jsem si přijímacím procesem a pak jsem začala mít nejen povinnosti zdravotní sestry, ale i ty vojenské, o kterých už jsem se zmiňovala.
  |
Jaké úkoly plní letecká záchranná služba pod hlavičkou Armády ČR?
Zhruba 75 procent práce a úkolů vykonáváme pro civilní sektor. Poskytováním letecké záchranné služby obyvatelstvu příslušných krajů vrací armáda část peněz zpět daňovému poplatníkovi. Patříme k jedné z nejlépe vycvičených jednotek v armádě. Je to dáno tím, že naši zdravotničtí pracovníci – lékaři i sestry a samozřejmě i piloti – každý den „cvičí v reálu“, každý den se setkávají s reálnými případy a řeší je, zachraňují zdraví a životy lidí. Každý den jsme na scéně a každý zásah je naostro. To vám žádné jiné, byť sebelepší cvičení nedá. Tím ale nechci říci, že trénovat a cvičit se nemá. I my se neustále testujeme, prověřujeme a trénujeme.
Časté jsou domácí úrazy
U jakého spektra zákroků zasahujete?
Rozdělujeme zásahy na takzvané primáry a sekundáry. Primární zásahy jsou zákroky přímo v terénu, ať už se jedná o autonehody, nehody motorkářů, úrazy způsobené pády z výšky, nehody cyklistů, popáleniny, poranění zvířetem, velmi časté jsou domácí úrazy – takzvané kutilské. Pacienta nebo postiženého transportujeme do nemocnice přímo z místa nehody. Sekundární zásahy souvisí s převozem pacienta z jedné nemocnice do druhé, přesněji řečeno z heliportu na heliport. Vždy se jedná o transport pacienta z nižší úrovně zdravotnického zařízení na vyšší. Často se to týká popálenin, které se pro náš region řeší na Popáleninovém centru Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Dále převážíme pacienty na specializovaná kardiologická či kardiochirurgická oddělení, pacienty s poraněním páteře na spinální jednotky. Do těchto druhů převozů patří i transporty našich nejmenších pacientů – novorozenců – spolu s pediatrickým týmem.
Máte zákroky, na které nemůžete zapomenout?
Ano, mám, asi jako každý, kdo se pohybuje v této branži. Takových zákroků je za těch pár let více, ale většina z těch nepříjemných se týká dětí. To je hodně stresující pro všechny. Takové zážitky si mnozí z nás nesou s sebou ve svém životě dál. Při zásahu většina z nás pracuje automaticky, oproštěna od emocí. Naučené postupy a kroky nám napomáhají k rychlé a adekvátní pomoci, k zajištění pacienta a následnému rychlému transportu do nemocnice. Emoce na místě nehody ničemu nepomůžou. Když zraněného předáme kolegům v nemocnici, pak teprve, alespoň u mě, nastává fáze přehrávání si zásahu v hlavě. Co se vlastně stalo? Kdo tam byl? Proč se to stalo? Nemohli jsme udělat něco lépe? Nemohli jsme tam být dříve? Na člověka dopadá osud pacientů. Pak se stává, že mi není úplně nejlépe, jen sedím, třídím myšlenky a vracím se k zásahu. Pořád jsme jenom lidé a jsou mezi námi také mámy a tátové od rodin.
Kdo rozhoduje o tom, že vzlétne vrtulník?
O tom rozhoduje dispečer na zdravotnickém operačním středisku, které pro jižní Čechy máme v Českých Budějovicích a pro Plzeňský a Karlovarský kraj v Plzni. Pro aktivaci vrtulníku existují kritéria – jakési „noty“ –, podle kterých dispečer přijímající výzvu provede naši aktivaci. Kritéria jsou postavená například na mechanismu úrazu a z toho předpokládaného typu poranění, počtu zraněných, dostupnosti v terénu, kde se úraz stal, nebo dostupnosti pozemní záchranné služby. Samostatnou kapitolou jsou hromadná neštěstí. My jen přebíráme informace zpracované dispečerem a naším úkolem je dostat se co nejrychleji na místo k postiženému a poskytnout mu adekvátní pomoc.
První mise: Irák
Na svou první misi jste letěla v roce 2003. Kam to bylo?
Do Iráku. Bylo to jen pár měsíců po mém nástupu do armády. Jeli jsme vystřídat 1. rotaci polní nemocnice, která působila v Basře již čtyři měsíce po skočení tzv. bleskové války.
Jakou úlohu jste měla?
Pracovala jsem tam na postu sestra ARO. Nemocnice měla humanitární úlohu a nebyla součástí žádné velké základny patřící koaličním jednotkám, ale působila naprosto samostatně. Byla poměrně malá oproti později poznaným základnám tohoto typu, měla totiž velikost asi tak fotbalového hřiště. Bylo tam vše: nemocnice, prostory pro ubytování veškerého personálu, kuchyně, jídelna, prádelna, vozový park, a dokonce jsme si tam vlastními silami vybudovali hřiště na volejbal. I v misích se musí relaxovat. Personál byl výhradně český. Nemocnice poskytovala zdravotní péči nejen koaličním vojákům, ale především místním obyvatelům. Spektrum zranění a nemocí bylo široké. Každý den jsme se potkávali nejen se zraněními způsobenými válečným konfliktem, ale i s běžnými nebo chronickými záležitostmi, a to napříč všemi věkovými kategoriemi. Musím říci, že velké procento našich tehdejších pacientů byly děti. Před branou naší nemocnice byly každý den stovky lidí, ambulance byly neustále plné, mnohdy se pracovalo nonstop s výjimkou sobot. To je v arabských zemích den klidu, něco jako u nás neděle.
O jaká dětská zranění se jednalo?
Mnoho dětí bylo opařených nebo popálených. Tato poranění vznikala především v jejich domácím prostředí. Jak jsme se později dozvěděli, v místních chudších domácnostech vařili v kuchyni na otevřeném ohni a batolící se děti byly v tomto ohledu velmi rizikovou skupinou. U větších dětí byly příčinou popálenin výbuchy munice nebo krádeže benzinu. Měli jsme tam asi osmiletého chlapečka, který byl k nám do polní nemocnice přijat pro rozsáhlé popáleniny téměř na čtyřiceti procentech těla. Byla mu poskytnuta veškerá dostupná péče skoro po celou dobu našeho působení na místě a nakonec s námi odletěl i se svojí babičkou do ČR, kde ho čekalo definitivní ošetření a rekonstrukce postižených oblastí. Podle dostupných informací se asi po půlroce vrátil zpět domů. Kdo ví, kde je teď? Je to přece jen 14 let.
Prožila jsem kulturní šok
Jaký to byl zážitek, setkat se s lidmi z odlišné kultury?
Pro mě to byl první kontakt s lidmi z naprosto odlišné kultury. Nikdy předtím jsem necestovala do takovýchto zemí a přímo se nesetkala s lidmi tak jiné mentality, jakými jsou pro Evropany zrovna Arabové. Můžu říct, že jsem prožila kulturní šok, přestože jsme měli před výjezdem do mise přípravu, která se týkala všech oblastí, nevyjímaje kulturní odlišnosti dané země. Spousta věcí mě překvapila, například jejich hygienické zvyky, proč neumí chodit na normální záchod, proč si nesedají k jídlu ke stolu, ale na zem v kruhu, jejich rodinné vazby a vztahy. Jejich zvládání bolesti a přijímání naší péče, důvěra nebo nedůvěra k nám jako k Evropanům nebo jako k vojákům, kteří jsou v jejich zemi. Velkým rozdílem je jejich víra. Byla jsem tam v době ramadánu, což je pro muslimy jeden z významných měsíců, i to se zřejmě podepsalo na jejich prožívání, chování a jednání v té době.
Nedošlo tam k nějakému konfliktu?
Došlo. Měli jsme dvakrát demonstraci před branami nemocnice. Jednou to bylo kvůli urážce koránu. Výtkou byly krátké rukávy a odhalené vlasy u žen, tedy u sestřiček pracujících v polní nemocnici. Byli jsme v naší nemocnici, ale na jejich území. Kde je tedy pravda? My jsme jim přišli nabídnout pomoc a oni si pro tu pomoc přicházeli. Přesto měli výhrady. Bylo to nepříjemné, vzduchem létaly kameny, naštěstí se to obešlo beze zbraní a také bez zranění. Pak si člověk klade otázky, proč tam jezdíme a chceme pomáhat. Naštěstí tam bylo i mnoho místních lidí, kteří nám byli za poskytovanou pomoc vděční.
Jak jste na tom byla po osobní stránce?
Bylo mi 29. Zastesklo se mi po domově, rodičích, příteli, to bych lhala, kdybych říkala, že ne. Ale bylo tam mnoho nových věcí, vjemů a impulzů. Dobrá parta a po profesní stránce mnoho nových a pro mne zajímavých případů. Se spoustou z nich se tady v našich podmínkách díkybohu nesetkám. Mise, které následovaly, byly o poznání komfortnější, logisticky lépe zajištěné po všech stránkách oproti té první v Iráku, ale přesto na ni mám velmi dobré vzpomínky. V určitých ohledech to byla trochu divočina a adrenalin, ale ten já, jak už jsem se zmínila, potřebuji. Tato mise mě hodně ovlivnila a posunula jak v osobní, tak profesní rovině.
V čem vás to změnilo po profesní stránce?
Kontaktem s jinou mentalitou lidí, jinými typy poranění a nemocí, než s jakými jsem se setkávala běžně nebo setkávám při práci na letecké záchranné službě. Možností vyzkoušet si práci za jiných podmínek a s jinými lidmi než v domácím klidném prostředí a s možností návratu po běžném pracovním dni domů do svého klidu mezi své blízké, to dělá hodně. Ani jsem si předtím nikdy neuvědomovala, jak důležité je vracet se domů. Měla jsem možnost si vyzkoušet práci u lůžka jako ARO sestra, měla jsem možnost pracovat na operačním sále jako anesteziologická sestra, nakouknout pod pokličky jiných oborů, spolupracovat s instrumentářkou na operačním sále. Po odborné stránce to byla jedinečná příležitost vyzkoušet si spoustu nového a pro moji praxi zdravotní sestry přínosného. Tady doma mám jen úkoly, které vyplývají z kompetencí zdravotní sestry na letecké záchrance, jsou také různorodé a pestré, ale přece jen to není polní nemocnice.
Co po osobní stránce?
Já si po všech těch misích vážím daleko více obyčejných a běžných věcí. Jsem ráda za zemi, kde je relativní klid a minimum rizik, i když kdo ví, třeba si to jen namlouvám. Jsem ráda za každou chvíli strávenou se svými blízkými, protože ten čas, který jste bez nich, vám nikdo nevrátí. Ale při ohlédnutí zpátky jsem ráda, že jsem měla možnost získat takovou zkušenost a možná i díky tomu se můj žebříček životních hodnot poněkud pozměnil.
(Začne zvonit zvonek a z chodby se ozývají výkřiky: „Letíme!“ Do pokoje vchází kolega lékař: „Miru, letíme!“ Miroslava Wodecká se vrací po více než hodině, kterou strávila mimo středisko letecké záchranné služby.)
O jaký zásah se jednalo?
Byl to primární zásah, který byl hlášený jako autonehoda, řidič v bezvědomí, zaklíněný v autě. Po příletu jsme zjistili, že řidič dostal infarkt myokardu a poté naboural. Stav pacienta byl kritický. Zahájili jsme resuscitaci, postiženého pacienta stabilizovali a spolu s pozemní záchrankou jej transportovali do nedaleké prachatické nemocnice.
Vraťme se ale k zahraničním misím. Kdy jste vyrazila na další misi?
Bylo to v roce 2005, tedy o dva roky později. Opět to byl Irák a lokalita Basra, ale s tím rozdílem, že tentokrát jsem byla členem českého chirurgického týmu v počtu šesti lidí. Byli jsme součástí britské polní nemocnice, pracovali jsme samostatně jako český tým nebo jako jednotlivci zařazení do britských skupin. Já jsem zastávala opět funkci sestra ARO a mé místo bylo na urgentním příjmu nebo na operačním sále.
Pro koho byla nemocnice určená?
Téměř výhradně pro koaliční vojáky, většinou Brity, kteří převážně v této lokalitě operovali. Zranění vojáci, kteří byli přiváženi do nemocnice, byli velmi často ve vážném stavu a v ohrožení života. Jednalo se převážně o střelná nebo střepinová poranění. Měla jsem na začátku velký problém s jazykovou bariérou, protože v nemocnici byl zdravotnický personál skotské národnosti a já měla s bídou základy angličtiny. Personál nemocnice měl ale výborný a propracovaný systém práce, takzvané jednotné postupy. Pokud jsme nepracovali naostro, neustále jsme cvičili. Trénovali jsme vše, co bylo spojené s hromadným příjmem raněných, takzvaným MASCAL. Já jsem nakonec tento systém velice ocenila, a to i z důvodu počáteční jazykové bariéry. Naposlouchala jsem si povely a příkazy v cizím jazyce a zautomatizovala jsem si veškeré postupy. Pravidlo „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ tady platilo mnohonásobně. Když pak přivezli najednou pět zraněných a ošetřovalo je pět zdravotnických týmů, tak jsem se i v tom velkém ruchu dokázala zorientovat a být užitečná.
Máte nějaký silný zážitek?
Smuteční ceremoniály. Když Angličané doprovázeli své zemřelé vojáky zpět do vlasti, přišla se s dotyčnými rozloučit a vzdát jim hold celá základna do posledního muže. Byla tam cítit neskutečná soudržnost, hrdost a bolest. Bylo to pro mě velice emotivní, až zraňující, i když to pro mě byli cizí lidé.
Úkolem letecké záchranné služby je také transport do vlasti. Toho jste se v České republice také účastnila?
Mnohokrát. Letošní rok je naštěstí hodně klidný. Létáme s letounem Airbus nebo CASA. V obou dvou je možno nakonfigurovat zdravotnickou úpravu – zdravotnické lůžko nebo více lůžek s veškerým potřebným vybavením nutným pro intenzivní péči, včetně kyslíku. Máme vyčleněný tým, který je schopen být připraven do 120 minut k transportu raněného či nemocného zpět do vlasti.
Jak reagovali zranění vojáci na to, že třeba nebudou nikdy chodit?
To vám nepovím. Takto zranění vojáci nepobývají v polních nemocnicích dlouho a reakce na změnu většinou probíhá v pozdější fázi než v té akutní. Je to spíše otázka na pozdější dobu: rekonvalescenci a začleňování zpět do běžného života.
V Iráku bylo jen dusno, horko a zápach
Poznamenala vás účast v misích?
To musí poznamenat každého, ať už do plusu nebo do minusu. U mě to byl již zmíněný žebříček hodnot. Viděla jsem najednou věci důležité a ty ještě důležitější. Připomněla jsem si, jak máme v Čechách krásnou a rozmanitou krajinu plnou vůní. V Iráku bylo jen dusno, horko, prach, zápach z ropy a odpadků. Začala jsem si více vážit místa, kde žiji. Často i návraty domů nebývají zrovna hladké. Přece jen jste několik měsíců mimo běžný, „reálný“ život, ve kterém všichni vaši blízcí plynule pokračují i bez vás, a vy pak po návratu do toho „plynule jedoucího vlaku“ zase po nějaké době naskočíte. Uplyne spousta času a někdy se i plno věcí změní.
Co na to říkal manžel?
Přítel a později manžel byl také voják a stejně jako já se zúčastnil několika zahraničních misí. Vyzkoušeli jsme si oba dva světy – jak ten, kdy jeden zůstává doma a druhý odjíždí, tak i naopak. Mise jsou z mého pohledu velkou zátěžovou zkouškou pro partnerský vztah.
Chystáte se ještě na nějakou misi?
Už ne. Mám za sebou pět zahraničních misí, jejichž prostřednictvím jsem získala mnoho zkušeností. Potkala a poznala jsem spoustu zajímavých lidí, se kterými se stýkám dodnes, ale říkám si, že v nejlepším se má přestat a taky donekonečna nepokoušet štěstí. Jsem ve věku, kdy nechci odjíždět od svých známých, příbuzných a blízkých. Chci si více užívat domova a běžných životních radostí i starostí.
