Rotrekl byl bytostně spojený s Brnem, o kterém psal eseje i verše. Vyrůstal v domě se zahradou přímo pod Špilberkem, v rodině zámožného obchodníka se zahradnickými potřebami (jeho rodný dům byl zničen po náletu v roce 1944), a přestože se mu básnické slovo stalo základním „zahradnickým náčiním“ k ohledávání a výkladu světa, velkým sebepojmenováním se skromně vyhýbal a o sobě vždy říkal: „Jsem autor veršů.“
V 92 letech zemřel básník Zdeněk Rotrekl. Nositel Řádu T. G. Masaryka |
Přitom jeho dílo se rozpíná od básnických sbírek, románu, povídek přes eseje a publicistiku až třeba po portrétní soubor Skrytá tvář české literatury, který poprvé vyšel v roce 1987 v torontském vydavatelství manželů Škvoreckých a tvořil podstatný doplněk ke Slovníku zakázaných spisovatelů.
Svatojánek v temnotě
Existuje jedna básníkova fotografie, která zvláštním způsobem vystihuje jeho úděl i osud: Dvaačtyřicetiletý Rotrekl, vzpřímený a vyhublý po třináctiletém komunistickém věznění, je v 60. letech zaměstnán jako rozsvěcovač petrolejových lamp nad výkopy v brněnských ulicích.
POHNUTÉ OSUDY: Na ‚silnici smrti‘ zabily plameny basketbalistu Vahalu |
V rádiovce a dělnických modrácích prochází s petrolejovou konvičkou ulicemi, podoben zvláštnímu poutníku, a rozsvěcuje kahany, aby ctěné panstvo nezahučelo do jam a kanálů. Je to přízračná situace: básník, který je totálním společenským vyděděncem, jako „svatojánek“ šíří v temnotě světlo, a to nejen v lampách, ale i svědectvím a slovem, neboť u Rotrekla byly životní postoje a tvorba spojeny.
Neustále zdůrazňoval, že básník musí za každý svůj verš ručit životem, jinak se z něj stane „pěna po holení nebo společenská hračka“.
Rotrekl jako básník debutuje časně, v roce své maturity, tedy 1940. Za protektorátu a po válce stihne vydat ještě dvě sbírky. Prožitek totálního nasazení a osobní setkání i rozmluvy (včetně popíjení rybízového vína) nad tvorbou s básníky Františkem Halasem, a zvláště Janem Zahradníčkem jej však „zbrzdí“ v jeho psaveckém rozletu a nad další knížkou už pozorně váhá, škrtá a přepisuje.
POHNUTÉ OSUDY: Žil a zemřel pro ostatní. Hrdinný válečný kaplan Emil Kapaun |
Sbírka Žalmy je však po únorovém puči rozmetána v sazbě u tiskaře a autor, mezitím aktivista studentského hnutí a zástupce Sdružení katolických spisovatelů v Brně, vydávajícího revue Akord, je na jaře 1949 zatčen. Ve vykonstruovaném procesu byl viněn z „protistátního spiknutí“.
S elitou v kriminálech
Příznačně 17. listopadu téhož roku byl odsouzen k trestu smrti, změněnému následně na doživotí.
Kriminální šíbování z Leopoldova až do uranových dolů na Bytízu u Příbrami, kterému Rotrekl s úsměvem říkal „český folklor“, se pro něj paradoxně stalo svérázně přijatým darem a dobou prodloužení univerzitních studií: mezi studenými zdmi cel potkává elitu českého národa – básníky, historiky, vědce, profesory, politiky, duchovní... Na záchodový papír inkoustovou tužtičkou, náhodně nalezenou při vycházce na leopoldovských šancích, píše verše, které se později stanou součástí jedné z jeho nejlepších sbírek s názvem Malachit, slovo, kterým jeho matka potvrdila („malachit došel“) ilegálně přijatou zásilku veršů.
POHNUTÉ OSUDY: Skvělý horolezec Milan Kriššák zahynul po ‚zbytečné‘ záchranné akci |
Jednou z nejbolestnějších křivd, které Rotrekl nepřestal vyčítat bolševickým aparátčíkům, bylo, že se jeho návratu z kriminálu nedožila právě matka, zemřela několik týdnů před jeho propuštěním na jaře 1962. Matce věnuje následnou sbírku Mateřídouška a vpisuje emblematické verše „sedí u okna nahnuta do čekání / jímž je západem ozářena smrt“.
Se Zdeňkem Rotreklem jsem měl možnost se setkávat v 90. letech několikrát, ale nezapomenutelné je setkání úplně první, na jaře 1990 v tehdy obnovovaném želivském klášteře. Dva bývalí muklové a obyvatelé jedné leopoldovské cely, opat Vít Tajovský a Zdeněk Rotrekl, se objímali a hlasitě radovali z pádu komunismu. Pan opat nás tehdy v refektáři seznámil, mluvilo se o obnovené literární revui Akord, kterou Rotrekl jako poslední a teď první redaktor znovu křísil, vzpomínalo se na Zahradníčka, Demla...
